Andělé na vlastní kosti

Hudební ceny Anděl byly ve středu večer rozdány a já si ještě stále lížu rány a hojím kosti. Jako každoročně, i letos jsem totiž měl na starosti organizaci žánrových cen Anděl. To jsou ceny pro kapely, které drtivá většina umělců z mainstreamu nezná ani podle názvu, nicméně z nichž mnohé prodávají více alb než oni.
Podle původní domluvy se měly žánrové ceny předávat ve středu v 15.30 hodin. Sezval jsem tedy na ten čas nominované z prvního kola – zástupce šestadvaceti kapel ze všech koutů Čech a Moravy. Když jsem ale již ve 13 hodin přišel do haly, pochopil jsem, že tam všichni žijí tzv. velkými Anděly a žánroví je absolutně nezajímají.
Paní produkční z České televize mi řekla, že se mám připravit na variantu, že se žánrovky vůbec nebudou předávat. Nechal jsem si tu větu zopakovat a pak jsem klidně namítl, že mi nepřipadne košer pozvat kapely z Ostravy, Třebechovic pod Orebem nebo podělaných Nuslí a na místě se jim pak omluvit, že televize nestíhá podle plánu, vrazit jim žánrového anděla do ruky někde u WC a vyhnat je domů.
Nakonec jsem musel zvednout hlas tak mocně, že lidé z televize pochopili, že nepředat žánrové ceny by bylo nad jejich síly. Musím je pochválit, všichni nakonec udělali všechno pro to, aby se předání uskutečnilo.
Stalo se tak ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne. Předání se točilo pro záznam (poběží dnes v pátek v 18 hodin na ČT2) a jelikož jsem byl napaprčený, na žádost uspíšit předávání tak, abychom se dostali do pětatřiceti minut čistého času, jsem pořad uváděl tak rychle, že byl za pětadvacet minut zkrámovaný.
Malignant Tumour, kteří vyhráli kategorii Hard and heavy, den předtím na své stránky napsali, že se během vyhlášení na pódiu v Incheba Areně „vykakají“. Byl jsem na to připraven, neboť jsem cestou do haly vzal v parku od koše pytlíky, do nichž pejskaři sbírají exkrementy svých bafanů. Naštěstí jsem je nakonec nepotřeboval. Malignant Tumout se totiž vykakat nemohli, neboť byli opilí, jak zákon káže. V takovém stavu těžko zakleknete ke kálení, protože kdybyste to udělali, svalili byste se na záda, a to by nebyl hezký pocit ani pro tyhle milé hochy z Ostravy.
Večerní velcí Andělé proběhli bez lapsusu podobnému tomu loňskému, kdy během minuty ticha žuchnul režisér Renč v opilosti na zem a musel být sousedy odveden, aby nepozvracel záda jinému akademikovi sedícímu před ním.
S Richardem Krajčem ze skupiny Kryštof jsme jen živě debatovali o mém článku o jejich bývalé manažerce v časopisu Rock a pop, Ewa Farna řekla, že tu noc pojede non stop, protože ráno v šest odlétá do Varšavy, kde měla další den dva koncerty, s Vojtou Dykem z Nightwork jsme kratičce zavzpomínali na bigbítové tábory, kde jsem mu jeden rok dělal vedoucího a matně si vzpomínám, že už tam nás šokoval svým pěveckým talentem (mimochodem, našel jsem doma fotky z táborového fotbálku – hráli jsme proti sobě a můj tým s tím jeho prohrál), a s Annou K jsme se dohodli, že si ještě nebudeme povídat o tom, co chystá, protože to teprve chystá.
Když bylo po ceremoniálu, Tomáš Klus se točil před televizní kamerou dokola a tvrdil, že právě „točí“. Lucie Bílá přišla za členy kapely Lucie a slíbila jim, že jakmile udělají comeback, chtěla by být při tom jako pomocná vokalistka. Několikrát zopakovala, že to myslí vážně. Lucie pak seděla zavřená v halovém baru, stranou od novinářů a fanoušků, zahloubaná jen do svých vzpomínek.
Setkání všech lidí z nejsilnější sestavy Lucie pro mě byl asi nejsilnější andělský zážitek.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)