Co s nepovedenou ratolestí? Zapřít ji!

Přestože jsem více vycházel z předpokladu, že častější je, když se mladý člověk distancuje od svého nepovedeného rodiče, doba přináší i svízele zcela opačné. Nota bene nyní. Hned dvakrát jsme v minulých dnech byly svědky toho, kterak zhrzený rodič měl zaujmout postoj za to špatné, co učinila jeho prokazatelně přitroublá ratolest. Oba případy jsou politováníhodné a přítomným rodičům, byť jistě za morální kvality svého nástupce nesou odpovědnost, nebylo co závidět.
V Maďarském městě Orkeny neudržel na konci ledna nervy na uzdě dějepisář Attila Domodor a sprostému žákovi dal tzv. hlavičku, čímž ho spolehlivě vyřadil z provozu. Nejdřív jej vedení školy chtělo okamžitě vyhodit. Postupně se ale za učitele začalo stavět veřejné mínění a nakonec i rodiče „vyhlavičkovaného“ nadějného gaunera. Jeho otec dokonce řekl, že s ním měli problémy již řadu let a je rád, že mu konečně někdo ukázal, že není středem vesmíru. Učitele nevyhodili a pro mnohé lidi z pedagogického světa se stal hrdinou. Navíc mu prý závidí i někteří fotbalisté, neboť takovou hlavičku nedal svému italskému soupeři ani Francouz Zinedine Zidane, když se mu mstil za to, že jej označil za potomka prostitutky.
Případ druhý. Nechvalně proslulý český hokejista Radek Duda opět nezvládl svou přešlechtěnou agresivitu a na přechodu pro chodce v Karlových Varech najel do třiašedesátiletého muže. Pak zastavil (vida, šlo to!), vylezl ze svého BMW, popoběhl k muži a zmlátil jej. Zklamání z toho, že ho na přechodu nesejmul přesně, si přece musel nějak kompenzovat.
Duda měl podobné problémy už v minulosti – porval se s jiným řidičem, protihráče napadal rovnou v šatně hokejových hal a kluby jej nakonec vždycky vyhodily, protože přišly na to, že je zralý na léčení. Když ovšem jedna televizní stanice navštívila jeho otce, nebylo pak divu, že je tu potíž. Táta s jasným hlasem řekl, že jeho synáček zastavil proto, aby se přesvědčil, jestli muže nesrazil. Přes držku mu prý dal proto, že mu bouchl do vozu. Jinými slovy: Duda se přesvědčil, jestli pána nezajel, a když zjistil, že ne, nabančil mu. Svědkové incidentu o žádném úderu do auta totiž nevypověděli.
Za nejzářnější postoj ke své ratolesti v době potíží ale považuji ten, o němž mi vyprávěl kamarád – učitel. Když v základní škole na třídní schůzce napomenul Romku Lakatošovou (to jméno je vymyšlené), že její syn Robo (to jméno je také vymyšlené) zapálil na toaletě záchodové prkénko, ona nejdříve chvíli přemýšlela a pak se zeptala: „A kdo to udělal?“
„Váš syn, paní Lakatošová.“
„Já nemám syna.“
„Jak to, vždyť chodí ke mně do třídy.“
„Nemám syna. To bude asi ňáký omyl. Nikdy jsem neměla syna,“ zahuhlala Lakatošová, zvedla se a ze schůzky odkvačila.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)