Hoši a holky z ochranek

Svůj ambivalentní vztah k lidem, kteří se na veřejných místech starají o bezpečnost přítomných a ještě je organizují a omezují, tedy k lidem z různých ochranek a bezpečnostních agentur, jsem již popsal ve svých knížkách. Nechtěl bych se ale všem jenom vysmívat za nedostatky, které jim příroda dala. S mnohými jsem se spřátelil, s jedním chodíme ke stejnému bylinkáři a s dalším jsme nějaký čas venčili své psy, tedy do chvíle, než mi můj malý bígl jednou večer pošeptal, že ho ti dva rotvajleří obtěžují.
Poprvé jsem se s hochem z ochranky setkal na začátku devadesátých let na festivalu v Mostě. Ulevoval jsem si akorát u plotu (tenkrát ještě přenosné toalety Toi Toi a jim podobné nebyly), když jsem se po nečekané ráně mezi lopatky svezl v bolestech k zemi. Předtím jsem zaslechl jen neurčitý animální skřek, ne nepodobný tomu, který ve svých debilních filmech vydával Rakušan Arnold. Hoch z ochranky mi pak přitlačil obušek ke krku a skrz zuby procedil, že se „tady chcát nebude“. Nemusím asi podotýkat, že jakákoliv diskuze byla marná.
O pár let později jsem ochrankáři na festivalu, který jsem sám pořádal, nebyl schopen celých dvacet minut vysvětlit, že když je na seznamu hostů napsáno Jirka Vopršal a u vchodu se ke vstupu hlásí Jiří Vopršal, je to na devadesát devět procent tentýž člověk a měl by být vpuštěn. Ochrankář mi tvrdil, že má na papíře napsáno Jirka, ne Jiří. Když jsem ho přiměl z pozice pořadatele k tomu, aby dotyčného Vopršala vpustil, ulevil si na mou adresu tak vulgárně, že mi zkazil celé následující dvě minuty.
Na Rock for People zase za mnou předloni přiběhl kamarád fotograf s historkou, které byl osobně účasten. Fotografové mohou obvykle při zahraničních kapelách fotit z místa pod pódiem první tři písničky bez použití blesku. Ochrankář hlídající pod pódiem skutečně dostal informaci, že se smí fotit „tři písničky bez blesku“. Po třetí skladbě přišel k mému kamarádovi, poplácal ho přátelsky po rameni a sdělil mu: „Teď už můžeš fotit s bleskem.“ Naštěstí byl kamarád – fotograf tak seriózní, že mu napověděl, že vzkaz, který hoch žmoulá v ruce, znamená „fotit tři písničky bez blesku a pak fotografy vyhnat“. Stalo se.
Proč o ochrankářích vlastně píšu? Když se ve středu předávaly v pražské Incheba Areně žánrové ceny, poprosil jsem hochy z ochranky, aby pouštěli dovnitř „lidi, kteří jdou na žánrovky“. Chvíli vše probíhalo podle plánu, pak se mi ale za dveřmi začali kupit muzikanti a před nimi šermoval namakanými pažemi hoch z ochranky.
Vyšel jsem ven a zeptal se, co se stalo. On mi odpověděl: „To jsou kapely.“
„To je v pořádku, kolego, pusťte je dovnitř,“ opáčil jsem.
„Říkal jste ale jiný slovo.“
„Žánrovky,“ vzpomněl jsem si.
„Hmmm. Ale tohle jsou kapely.“
„Kapely ze žánrovek.“
„Kapely, oni říkali, že jsou kapely.“
Dopadlo to naštěstí dobře. Vysvětlení trvalo jen pět minut. Zdá se, že se úroveň hochů z ochranek rapidně zlepšuje.



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)