Mrazení v zádech

Dědeček mé přítelkyně viděl koncert Beatles. Byl na nich prý kdesi v Hyde Parku v šedesátých letech, tedy v době, kdy ještě ti čtyři byli kámoši, a hleděl na ně zdálky. Prý toho moc neslyšel ani neviděl, ani atmosféru si tolik neužíval, nicméně má nezpochybnitelné právo říkat (a nelhat), že viděl slavnou kapelu v akci.
V pondělí večer jsem byl na vernisáži výstavy Zapomenuté fotografie Beatles v pražském Muzeu hudby. Paul Berriff, jinak dokumentarista a držitel několika cen za svou dokumentaristickou práci, přijel osobně představit snímky slavné kapely, které nafotil jako šestnáctiletý. V té době si ještě prý hudební svět na hvězdy nehrál, a tak prý když kapelu poprosil, jestli by mu zapózovala, odpovědí mu byl úsměv a dotaz, jak si to představuje. Beatles tehdy byli na začátku, o slávě snad jen snili.
Paul McCartney byl prý tak hodný, že Berriffovi z vlastního rozhodnutí zapózoval u černé zdi se slovy, že by mohly vzniknout fajn snímky. A ony vznikly, ovšem Berriff poté všechny negativy uložil do krabice doma na půdě a nechal je tam bez povšimnutí dobrých padesát let.
Objevil je před dvěma roky, když si na půdě dělal pořádek. Myslel si prý, že jich tam bude tak šest sedm, ale bylo jich tam skoro čtyřicet – překvapivě kvalitních, časem poznamenaných jen v tom nejlepším smyslu slova. A tak Berriff z negativů vyrobil fotky, nabídl je muzeu Beatles Story v Liverpoolu a teď je vystavuje i v Praze.
Mohl by to být hezký příběh pro fanoušky Beatles. Když ho ale Berriff v pondělí večer na vernisáži svých starých fotek vyprávěl, šel mi mráz po zádech. Nenápadný prcek s knírkem byl tehdy v místech, kterými kráčela hudební historie.
Není špatné si čas od času připomenout, proč člověk dělá to, co dělá.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)