Roxette se učí netlačit na pilu

Na nové desce dvojice Roxette je dobré to, že vůbec vyšla. V ranku rádiového poprocku jsou tihle Švédové kompetentní kapelou, která již v minulosti ukázala, že slušnou spotřební písničku napíše se zavřenýma očima, hit pak s jedním pootevřeným.
Nová albová kolekce Charm School, která vyšla před pár dny, se pokusila navázat na silná devadesátá léta kapely, na její světově proslulé hity i desky. Chtěla k tomu využít moderní aranžérské postupy a zkratky, ovšem v důsledku práce s různými inspiracemi vzniklo nakonec dílko nevyrovnané. Vlivy na něm se nefunkčně srážejí a vedle předešlých alb toto neobstojí.
Přestože předcházející nahrávku Room Service vydali Roxette v roce 2001, Gessle neztratil schopnost psát radostné písně s optimistickou náladou, stejně tak slzavé balady pro příjemný hlas své kolegyně Marie Fredrikssonové (zde akustická I’m Glad You Called i elektrická Sitting On Top Of The World).
Hlavní ingredience písniček zůstaly v zásadě stejné. Gessle políčil na čitelné melodie a obalil je syntetickým i kytarovým hudebním doprovodem. Dobře se mu to povedlo v rockové znějící Way Out, nejsou tu ale hity typu Joyride. Jde spíše o látku, kterou je třeba se proposlouchat a pak k ní zaujmout stanovisko. Na popovou kapelu je to dnes trochu málo.
Na novince se Roxette ohlížejí do minulosti. Jejich skladby ale neevokují jen pop osmdesátých let, jak to bývalo obvyklé, nýbrž i hudbu let šedesátých, doby dětství obou protagonistů.
Písnička Dream On, které se to mimo jiné týká, trochu připomíná šedesátkový evergreen No Milk Today kapely Herman’s Hermits (u nás ho ve čtyřiaosmdesátém proslavil malý Pepa Melen jako Né pětku né). Atmosféru zlaté doby rocku má i tanečně laděná She’s Got Nothing On (But The Radio), lehká After All nebo plouživá In My Own Way, ve které je zřejmý folkový základ.
Když Gessle a Fredrikssonová v písních navazují na své hitové období, je to těžkopádné a ve výsledku jsou takto ovlivněné kompozice nudné. Když se ponoří do baladických sfér nebo odskočí za inspirací do let šedesátých, je to živější a zajímavější.
Neznamená to, že by kapela popírala sama sebe. Znamená to, že když se dostaví chuť se autorsky a výrazově uvolnit, je třeba tak bezvýhradně učinit. Roxette to bohužel neudělali, proto se tato oslava pětadvaceti let existence povedla tak napůl.

Roxette: Charm School
Capitol/EMI, 41:02

Hodnocení: 50%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo v sobotu 19. února 2011)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)