Suchá pompa White Lies

Druhé album britských White Lies přináší jisté pochybnosti. Pakliže na debutu trojice našlápla k vlastnímu stylu vycházejícího ze zvuku popu osmdesátých let, tentokrát přidala více elektroniky a posunula se do míst, kde počítačovým chladem a žhavou melodikou dávno vládnou Depeche Mode.
Ritual je deska pompézní, ne však originální. Až příliš na ní vyplavaly na povrch jednotlivé vlivy, které tvoří mozaiku konečného zvuku. Ten je tentokrát spíše kompromisem, v lepším případě souběhem vlivů. Chutný finální tvar chybí.
White Lies ostatně mohli jít jiným směrem. Očekávalo se spíše, že zdůrazní své mládí a hravost. Oni se ale oděli do uhlazených fraků a s vážnou tváří prezentují hudbu, která je důstojná, strojově přesná a chladná.
Za výsledným patosem je jistě i dobrý úmysl. Trio totiž hned několikrát nabídne zajímavý melodický postup, zpěvák Harry McVeigh zdůrazní svůj vznešený hluboký hlas, kterým jako by předzpívával v kostele, a například písničky Bigger Than Us a zejména Streetlights by klidně mohly získat fanoušky pro léta příští.
Vinu za poněkud smíšený dojem z alba hledejme hlavně v produkci Alana Mouldera. V konečných verzích písniček chtěl prohloubit tušený styl kapely, leč na to konto nechal roztát emoce. Smíchal tak jablka s hruškami. Pokud by měla nějaká hudba emocemi překypovat, pak právě ta od White Lies.

White Lies: Ritual
Universal Music, 49:39

Hodnocení: 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 28. ledna 2011)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)