Voňaví pankáči

Po sametové revoluci v devětaosmdesátém roce tu všeobecně panoval pocit, že správný pankáč musí být na pohled špinavý a musí patřičně smrdět. Když mi jednou před redakcí časopisu Rock & Pop pankáč Zelenka, jenž dělal něco jako redakčního kurýra, nabídl, že mi ukáže pravý punk, souhlasil jsem. On se pak na tramvajové zastávce naklonil nad odpadkový koš a vyzvrátil do něho na jediný vrh veškerý obsah žaludku. Vypadalo to, že tohle je pravý punk.
O pár měsíců později ale do Prahy poprvé přijeli koncertovat britští pankýši U.K. Subs. Měl jsem to štěstí, že mě spolu s dalšími novináři pořadatel pozval na slavnostní večeři s ostrovními hosty. Současně jsem měl ovšem dojem, že něco jako „slavnostní večeře“ k punku prostě nepasuje.
A měl jsem pravdu. Zpěvák Charlie Harper a jeho punková kohorta nás sice na aktu způsobně uvítali, poté se ale pustili do jídla s náturou prasat. Nabírali pamlsky rukama, hltali až k zalknutí, mluvili na všechny s vrchovatě plnou pusou, prskali na sebe, a když se trochu nudili, začali po sobě naše postsocialistické jídlo házet.
Ve finále vystoupal Harper na stůl, vyzval jednoho ze svých kolegů k boji a začali se ve zbytcích jídla rvát. Matně si vzpomínám, že mého utopence rozdrtil Harperův soupeř podrážkou…
Na tom všem punkovém ale bylo cosi podivného. Došlo mi to až po boji. Harper a spol. totiž voněli. Krásně a nezvykle, žádný pitralon. Tihle pankáči prostě na rozdíl od mých představ o pravých punkerech při setkání budili důvěru.
Však se také navoněli hned, když rvačka na stole onu slavnostní večeři skončila.

P.S.: Právě jsem se dozvěděl, že ptákem roku se stal strnad obecný. Gratuluji, každý strnad to jistě blaze ocení. Nevíte, kdo se stal plazem roku? A kdo keřem roku, a cihlou?



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)