Ještě jednou vás zvu na svůj pořad s Xindlem X!

Dovoluji si všechny čtenáře tohoto blogu pokorně pozvat na svou první talkshow. Jmenuje se Povídání v Tricku a mým hostem bude písničkář Xindl X.
Akce začne v pondělí 4. dubna v 19.30 hodin v Trickbaru ve druhém patře pražské Malostranské besedy. Především si budu povídat s Xindlem X, pustím ale také nějaké klipy a sdělím pár informací k tomu, co se děje ve světě hudby.
Vstupenky stojí 90 Kč, což je sice dost peněz, nicméně já se vám za ně pokusím připravit zážitek, na který alespoň týden nezapomenete.
Pokud o lístky máte zájem v předstihu, jsou v předprodeji u Ticketstreamu, nebo je můžete rezervovat na mailu: Stejskal@Malostranska-beseda.cz
Pořad potrvá zhruba hodinu a čtvrt, ptát se budu já a na konec se budete moci samozřejmě ptát i vy.
Děkuji, že o jeho návštěvě alespoň uvažujete.
Jaroslav Špulák

Britney Spearsová nic zásadního nepředvedla

Jedna věc jsou proklamace, druhá skutečnost. S popovými hvězdami se to má jako s politiky. Dost si vymýšlejí, když jde o jejich úspěchy, zvláště pak o ty, které mají před sebou.
Americká zpěvule Britney Spearsová se mohla přetrhnout, když v minulých týdnech tvrdila, jak zásadní deskou její novinka Femme Fatale bude. Skutečnost je ale jiná. Kolekce je to pouze průměrná. Je nepokrytě taneční, písničkově beztvará a zvukově ošetřená tak, aby zpěvaččiny vokální nedokonalosti vypadaly jako roztomilá robotická deklamace. Hlas Britney Spearsové je mnohde zmodulovaný a zkreslený. V moderní době lze koneckonců zastřít i to, že zpěvák ve skutečnosti zpěvákem není.
Femme Fatale je album, které vyjde v pondělí. Je to také deska, jež si zaslouží jistou pozornost. Na minulých nahrávkách nebyla zpěvaččina tvorba tak jednohlasně taneční a elektronická. Její tvůrčí tým nyní ovšem systematicky pracoval s dub stepem, technem, housem i elektronikou, tedy s tanečními proprietami. V moderním popu se nosí s rozvahou, pro taneční scénu je to nicméně setrvale dobrý materiál.
Písničky na Femme Fatale se topí v tanečním náboji kolekce. Z nutkání o nich vůbec nepřemýšlet jako o písních, nýbrž jako hudebním pozadí k tanci, tu a tam vytrhne dobrý aranžérský nápad. To když se plynoucí skladba „zlomí“, změní se její atmosféra, přijde „stopka“ a po ní se zase sune dál. Zvuk flétny v závěrečné Criminal dělá z dotyčné skladby nejsilnější moment celé kolekce.
Tyto věci nejsou nicméně s to zakrýt zpěvaččinu rezignaci na cestu do popového nebe na úkor odbočení na lesní pěšinku k tanečnímu rybníku. Na Femme Fatale je tucet spotřebních písní. Není tam bohužel ani jedna opravdu dobrá skladba.

Britney Spears: Femme Fatale
Sony Music, 44:01

Hodnocení: 55%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 26. března 2011)

Kontrolní otázka

Ze soboty na neděli se měnil zimní čas v letní. Stalo se tak ve dvě hodiny v noci času zimního. V tu ránu byly hodiny tři času letního.
Kontrolní otázka zní: Co myslíte, zohlednili Slepice s Medvědem přechod na letní čas a začali vyvádět o hodinu déle, než bylo džentlmensky domluveno, tedy až v osm letního času?
Nic takového. Podle slov mého kamaráda, který je jejich sousedem a oni ho svým nočním animálním kvílením budí ze spánku, se evidentně probudili v obvyklé době, tedy podle zimního času v pět, podle letního v šest. Slova i citoslovce urputně zadržovali do sedmi hodin času letního, čili šesti hodin času zimního. Jakmile se ale doba naplnila, počali hulákat jako pominutí.
„Na zeď jsem raději nebušil. Připadám si vždycky jako pitomec. Kdyby ale vzbudili mou přítelkyni, zašel bych za nimi osobně a Slepici s radostí oškubal a ugriloval,“ řekl rozespalý kamarád.
Na vysvětlenou: při erotických i infantilních hrátkách tandemu vydává odporné zvuky výhradně Slepice. Medvěd pouze v hluboké hlasové poloze bručí, což se dá vydržet.
Zdá se nicméně, že můj kamarád je připraven udělat zásadní krok k vyřešení problému, a to definitivně usmrtit Slepici. Shodně se domníváme, že se to smí!

Trochu utahaný živák Green Day

Američtí punkeři Green Day vydali předloni album 21st Century Breakdown a vyrazili na světové turné. Loni v červnu se jedna z jeho zastávek odbyla i České republice. Na sklonku června vystoupilo kalifornské trio v Praze a během dlouhého setu poodhalilo své silné i slabé stránky.
Právě vydané živé album Awesome As F**k je sbírkou záznamů skladeb z některých koncertů. Není mezi nimi ani jedna z Prahy, naopak na něm figurují zápisy z USA, Kanady, Německa, Anglie, Irska, Skotska, Rakouska, Japonska a Austrálie. Vše je spojené plynule a nenásilně, tudíž album vytváří dojem, že bylo pořízeno během jediného vystoupení.
I jeho zvuková kvalita odpovídá standardům současných živých desek. Zpěv i nástroje jsou bezpečně čitelné, navíc Billy Joe Armstrong v jednotlivých písních zpívá poměrně čistě a přesvědčivě. Výběr skladeb odpovídá jejich stávající i zašlé slávě. Tahle kapela má totiž pestrý arzenál hitů.
Pakliže písně Green Day jsou na deskách krátkými a údernými „vypalovačkami“, na koncertech je formace natahuje, překrucuje a sází do nich improvizace. Punkové skladby tak ale ztrácejí kouzlo. Chvílemi to vypadá, jako bychom byli na nějakém nepovedeném artrockovému koncertu – tak sebestředné některé instrumentální okamžiky jsou.
Album Awesome As F**k je dokumentem z posledního velkého turné. Jako dokument je třeba je i chápat. Součástí kolekce je i DVD záznam z vystoupení v Japonsku.

Green Day: Awesome As F**k
Reprise/Supraphon, 63:46

Hodnocení: 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 24. března 2011)

Rány z nemilosti

Ať už pátek 25. března dopadne jakkoliv, v mé paměti zůstane zapsán jako Den lidské agresivity. Jednou jsem se o tom přesvědčil sám, další důkazy mi dali lidé kolem či média.
Hned po ránu mi kamarád, jehož několik měsíců sužuje sousedství s dementní dvojicí Slepice – Medvěd, volal, že tentokrát se ti dva pustili do erotických hrátek krátce před pátou hodinou ranní. Probudily ho hrůzné skřeky, které vydávala Slepice a které připomínaly poslední tažení vepře na jatkách. Nebylo to prostě nic důstojného. Na jeho rázné zabušení a výkřik: „Je pět hodin, kurva!“ si někdo z druhé strany za zdí dovolil zabušit také a ještě k tomu zakvokat. Kamarád se přesunul do kuchyně, kde dospal. Předesílám, že se s dementním tandemem již dvakrát domluvil na tom, že souložit a rošťačit se bude až po sedmé hodině ranní, předtím jen potichu.
Rozlícen jeho utrpením jsem nasedl do tramvaje číslo 16, kde kromě mě a dalších obyčejných lidí jela nacamraná stoletá machna, které na rameni spal šestnáctiletý hošan stojící velmi odhodlaně na prahu bezdomovecké a alkoholické kariéry. Machna neustále slovně napadala příchozí, tvrdila jim, že jsou cizinci a v Čechách nemají co dělat, provokativně jim zpívala Kaťušu (bohužel falešně, což mě štvalo nejvíc) a nadávala jim tak vulgárně, že ty citace nesnese dokonce ani tento blog.
Byla tak opilá, že nebyla schopna vstát, naopak na sedačce v tramvaji neustále nenávratně sjížděla směrem dolů a její opuchlý obličej se ztrácel za sedačkou před ní. Když v tomto polosedě napadla svou oblemcanou holí paní, která ji požádala, aby nekřičela, vstali jsme asi tři a šli na ni. Machna ale řvala jako tur, a tak jsme alespoň z nebezpečné zóny vyprostili napadenou paní a doufali v nějaké řešení shůry. Na stanici I. P. Pavlova machnu i jejího raráška vyvedli policisté, přičemž machna pronesla památnou rezignační větu: „My ctíme orgán!“ a bez debat se šourala ven z tramvaje.
Do třetice mi zavolal známý muzikant, který momentálně dělá kdesi na stavbě, a vyprávěl mi, jak si v buňce, ve které bydlel, vzal jeho soused na noc nějakou východně-zahraniční šlápotu a dal se s ní „do práce“. Někdy v pět ráno prorazila v rámci animálního konání lásky prostitutčina lebka v buňce zeď a vykuleně civěla na muzikanta, který zase s hrůzou v očích zíral na ni. „To číslo normálně dokončili, takže mi ještě dobu řvala do pokoje s palicí ve zdi. Teď chrápu na stavbě,“ uzavřel muzikant-zedník svůj noční příběh.
Do toho kašpar Kalousek chce po kašparovi Vondrovi, aby se vzdal mandátu, kašpar Heger chce platit u lékařů i za pšouk, kašpar Nečas se zastává zásadně jenom ksindlů a kašpaři, kteří před volbami řvali, že je třeba volit pravici, jsou zalezlí v norách a řeší, jak se z toho finančního průseru dostanou. Příští dny už by totiž nemuseli se svým kašparským platem vystačit.
Ale zase vyhráli volby.
Je (byl) to den agresivity.

Šéf

Stalo se v úterý 22. března večer na tramvajové zastávce v Praze – Řepích. Procházím do její přední části a z čekárny na mě vybafne bezdomovec: „Šéfe, nebyl by nějaký drobák?“
Dám mu desetikorunu, kterou jsem našel v kapse, a pokračuju dál.
Za chvíli se za mnou ozve zase ono obligátní: „Šéfe, nebyl by nějaký drobák?“
Otočím se a vidím, jak je osloven solidně vypadající pán, asi padesátník, jenž upíjí z plechovkového piva.
Když dozněla bezdomovcova otázka, naběhla pánovi na čele výrazná žíla, zrudnul, praštil plechovkovým pivem na zem a zařval: „Já se na to šéfování taky můžu vykašlat. Myslíte si, že mě baví řídit dvacet idiotů? Zkuste si to sám!“
Poté se obrátil na patě a odkvačil proti směru jízdy tramvaje, na kterou šel.
Bezdomovec za ním chvíli nechápavě civěl, pak se shýbl pro zbytek piva v plechovce a zabručel: „Táák, pivíčkóóó, pivíčkóó!“

Nedokončené nakročení skupiny The Strokes

Na své čtvrté album, které vyšlo v pondělí, čekalo newyorské rockové kvinteto The Strokes pět let a dva měsíce. Věhlasu dosáhlo debutem Is This It (2001), maximálního respektu pár let poté a mezilidských problémů v roce 2007, kdy se dočasně rozešlo.
Vyjma kytaristy Nicka Valesiho pracoval pak každý z muzikantů na jiném projektu, ať už skupinovém nebo sólovém. Na sklonku roku 2008 sice začali pospolu dělat na novém albu, záhy ovšem musel na protidrogové léčení kytarista Albert Hammond Jr., a tak se práce odložily.
Hotovo bylo na konci loňského roku, nicméně kapela přiznala, že nálada uvnitř není ideální a kolekci vznikala za napjaté atmosféry.
Znát to není. Jestliže na poslední desce First Impressions Of Earth (2006) bylo povedených písniček pár, novinka jich přináší více. Hned úvodní Machu Picchu se nese v duchu radostného reggae, stylu, který kapela na minulých nahrávkách nevyužila. Skladba má navíc tažný a nápaditý refrén, čímž pobízí k dalšímu poslechu.
Následující Under Cover Of Darkness – o odloučení milenců – je hit na první poslech. Totéž lze napsat o tanečně pojaté You’re So Right nebo opatrně psychedelické Matabolism.
Angles je totiž na první pohled pestré album. Vychází z trvalé lásky kapely k hudbě 60. let a touží ji inovovat. Potíž je, že neví přesně jak. Proto je zmíněná pestrost trochu chaotická.
Toto album už nenahráli teenageři, nýbrž dospělí muzikanti, v tom je evidentní posun. Vedle patrné vyzrálosti stojí ale bezradnost z toho, co s novou etapou, do které pětice kráčí.
Jakým směrem se hodlá pustit, bude muset sdělit na dalším albu. Bude muset také říct, jestli se vůbec chce někam vydat.

The Strokes: Angles
RCA/Sony Music, 34:43

Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku právo 21. března 2011)

Jessie J je na pop dobře vybavená

Když britští hudební publicisté hledali letošní sázku na jistotu, v anketě BBC Of Sound 2011 ukázali na Jessie J. Byli přesvědčeni, že Jessica Ellen Cornishová (jak se opravdu jmenuje) z Romfordu v hrabství Sussex pokoří hitparádu v okamžiku, kdy debut Who You Are vydá.
Pro jistotu jí dali Cenu kritiků na letošních Brit Awards, aby další dny pak ukázaly, že se nemýlili. Byť je momentálně největší ostrovní hitparádovou hvězdou Adele s nedávným počinem „21“, Jessie J jí dýchá na záda.
Měla k tomu ostatně všechny předpoklady. Několik let psala písničky pro Rihannu, Christinu Aguileru nebo Justina Timberlakea, tedy borce z první ligy. Nedávno navíc řekla: „Je mi dvaadvacet a umím všechno,“ čímž se mimoděk vyčlenila z pelotonu začátečnic.
Debut Who You Are je povedený v mnoha ohledech. Po zvukové stránce je to moderně pojatý pop, jemuž nejsou nevlastní stylové odskoky. Jako by se přetahovaly Rihanna, Natacha Badingfield, Alicia Keys a Christina Aguilera, přičemž jejich trumfy má Jessie J sama.
Je výrazná zpěvačka. Její rozsah je na divu z popu dostatečný, výraz vcelku rozpoznatelný a její přirozená hravost dává složitějším písničkám (třeba Big White Room) nadhled.
Na albu jsou hity na první poslech (Price Tag, Do It Like A Dude, Nobody’s Perfect), stejně tak kompozice, jež naplňují zřejmý zpěvaččin pocit, že pop je pravé umění.
Je dobře, že ho má. Z poslechu alba je totiž patrné, že to není vykalkulovaný atak na šoubyznys, nýbrž poctivý pokus dívky, která má co říct.

Jessie J: Who You Are
Universal Music, 50:21

Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 16. března 2011)

Zvu vás na svou talk show!

Omlouvám se, že poněkud vybočuji z obvyklého obsahu svého blogu, ale dovoluji si vás tímto drze pozvat na svou talk show!
Uskuteční se 4. dubna 2011 v Trick Baru v pražské Malostranské besedě od 19.30 hodin!
Já budu moderovat, mým hostem bude písničkář Xindl X a budeme se bavit hlavně o hudbě a jejích příbězích. Uvidíte i pár videoklipů, uslyšíte pár hudebních historek a také jednu anketku.
Nalévám čistého vína: stojí to 90 Kč, ale slibuji, že udělám všechno pro to, abyste nelitovali.
Děkuju za přízeň.
Jaroslav Špulák, nejbližšími přáteli přezdívaný Nandor Condor

Atoma Jádrová

Redaktor rozhlasové stanice Zlatá slova se narovnal na židli, mrknul na technika, jenž v rádiu pracoval už osmdesát let, a dal se do práce.
„A teď, vážení posluchači, vítám u mikrofonu paní Atomu Jádrovou, šéfku Národní agentury pro jaderný smír. Příjemný zářivý den.“
„Ať žije jádro,“ zašklebila se Atoma.
„Pojďme rovnou k věci. Hrozí v japonské jaderném elektrárně, kterou poškodilo zemětřesením a vlna tsunami, únik radioaktivity?“
„To v žádném případě. Japonská elektrárna je sice nevratně poškozená, nic tam nefunguje, přístroje se sypou, obsluha blouzní, ale Japonci jsou technologičtí mágové a já vím, že tam žádné…“
„Promiňte, ale tiskové agentury právě vydaly zprávu, že se z poškozené elektrárny uvolnila radiace, ve třetím bloku došlo k výbuchu a lidem v okolí hrozí smrt z ozáření.“
„Jisté nepatrné procento, že k nevyhnutelnému výbuchu dojde, tu samozřejmě bylo. Atomové jádro je prevít. Ale to neznamená, že hrozí nebezpečí nám.“
„Jak to?“
„Naše atomové elektrárny jsou nezničitelné. Vím to. Osobně jsem při jejich otevření bušila pěstí do chladící věže, a nic,“ hlásala Atoma.
„Ale minulý týden došlo k malému úniku radioaktivity z jihočeské jaderné elektrárny po útoku dvou malých chlapců,“ namítl redaktor.
„Jenže ti dva hajzlové metali na chladící věž kaštany prakem, a to byly pořádné šlupky. Na dvou místech se plášť věže protrhl a katastrofa byla na světě. Taky dostali pěkně za vyučenou, budou mít dvojku z mravu a nesmí se dva týdny přiblížit ke kaštanům.“
„Přesto tvrdíte, že naše elektrárny jsou bezpečné…“
„Samozřejmě. Před týdnem sice došlo ke zkratu v elektrickém obvodu, když si nějaký blbec zapnul na zahradě v Týnu nad Vltavou sekačku, minulý měsíc spolkl jeden pracovník omylem kousek plutonia, které našel v šatně, pár dnů předtím nám dva parchanti od uklízečky šlohli dvě regulační tyče a týden předtím se ucpal záchod jaderným odpadem, protože jsme ho likvidovali víc než obvykle, nicméně vše je naprosto bezpečné. Mám jen strach z jedné věci. Ráno mi hlásili, že se jim zasekl ten červený čudlík, kterým se to všechno ovládá. Až tu skončíme, hned tam jedu. Musíme ho odblokovat. Beru si šroubovák.“
„To jsou velmi zajímavé věci, které mi tady říkáte…“
„No, bylo by toho víc, ale to by lidi asi trochu naštvalo.“
„Co to, prosím vás, žvýkáte?“
„Jodové tablety. Dávám si jich dvacet denně, to víte, jádro je prevít.“
„Mohu se vás ještě zeptat, proč máte tři nohy?“
„Tak to vás pobaví. Představte si, že můj otec byl jaderný fyzik a nosil si práci domů. Jednou se mu podařilo v ložnici uskutečnit malinkatý jaderný výbuch, nic nebezpečného. No a mě to trochu švenklo, takže mi během dvou minut narostla třetí noha. Ještě mám dva pupíky, patery játra a čtyři páteře, dvě a dvě na sebe kolmé. A kdybyste ve studiu zhasnul, určitě bychom viděli, protože mi svítí hlava. Abych nezapomněla, kupte si také jodové tablety, myslím tím všechny, kteří jsou do sta metrů ode mě. Bude to bezpečnější.“
„Tak to je vyčerpávající rozhovor. Děkuji a hodně svitu.“
„Ať žije jádro,“ vyskočila od mikrofonu Atoma, bouchla při tom rukou do stojanu od mikrofonu a ve městě se rozezvučely poplašné sirény.