Rány z nemilosti

Ať už pátek 25. března dopadne jakkoliv, v mé paměti zůstane zapsán jako Den lidské agresivity. Jednou jsem se o tom přesvědčil sám, další důkazy mi dali lidé kolem či média.
Hned po ránu mi kamarád, jehož několik měsíců sužuje sousedství s dementní dvojicí Slepice – Medvěd, volal, že tentokrát se ti dva pustili do erotických hrátek krátce před pátou hodinou ranní. Probudily ho hrůzné skřeky, které vydávala Slepice a které připomínaly poslední tažení vepře na jatkách. Nebylo to prostě nic důstojného. Na jeho rázné zabušení a výkřik: „Je pět hodin, kurva!“ si někdo z druhé strany za zdí dovolil zabušit také a ještě k tomu zakvokat. Kamarád se přesunul do kuchyně, kde dospal. Předesílám, že se s dementním tandemem již dvakrát domluvil na tom, že souložit a rošťačit se bude až po sedmé hodině ranní, předtím jen potichu.
Rozlícen jeho utrpením jsem nasedl do tramvaje číslo 16, kde kromě mě a dalších obyčejných lidí jela nacamraná stoletá machna, které na rameni spal šestnáctiletý hošan stojící velmi odhodlaně na prahu bezdomovecké a alkoholické kariéry. Machna neustále slovně napadala příchozí, tvrdila jim, že jsou cizinci a v Čechách nemají co dělat, provokativně jim zpívala Kaťušu (bohužel falešně, což mě štvalo nejvíc) a nadávala jim tak vulgárně, že ty citace nesnese dokonce ani tento blog.
Byla tak opilá, že nebyla schopna vstát, naopak na sedačce v tramvaji neustále nenávratně sjížděla směrem dolů a její opuchlý obličej se ztrácel za sedačkou před ní. Když v tomto polosedě napadla svou oblemcanou holí paní, která ji požádala, aby nekřičela, vstali jsme asi tři a šli na ni. Machna ale řvala jako tur, a tak jsme alespoň z nebezpečné zóny vyprostili napadenou paní a doufali v nějaké řešení shůry. Na stanici I. P. Pavlova machnu i jejího raráška vyvedli policisté, přičemž machna pronesla památnou rezignační větu: „My ctíme orgán!“ a bez debat se šourala ven z tramvaje.
Do třetice mi zavolal známý muzikant, který momentálně dělá kdesi na stavbě, a vyprávěl mi, jak si v buňce, ve které bydlel, vzal jeho soused na noc nějakou východně-zahraniční šlápotu a dal se s ní „do práce“. Někdy v pět ráno prorazila v rámci animálního konání lásky prostitutčina lebka v buňce zeď a vykuleně civěla na muzikanta, který zase s hrůzou v očích zíral na ni. „To číslo normálně dokončili, takže mi ještě dobu řvala do pokoje s palicí ve zdi. Teď chrápu na stavbě,“ uzavřel muzikant-zedník svůj noční příběh.
Do toho kašpar Kalousek chce po kašparovi Vondrovi, aby se vzdal mandátu, kašpar Heger chce platit u lékařů i za pšouk, kašpar Nečas se zastává zásadně jenom ksindlů a kašpaři, kteří před volbami řvali, že je třeba volit pravici, jsou zalezlí v norách a řeší, jak se z toho finančního průseru dostanou. Příští dny už by totiž nemuseli se svým kašparským platem vystačit.
Ale zase vyhráli volby.
Je (byl) to den agresivity.



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)