Ten ne!!

Před časem jsem měl každé ráno spojené s procházkou se svým psem bíglem do lahůdek na rohu. Bylo to pět set metrů od mého bytu, pejsek se během cesty vyčůral i vykakal a prodavačky z lahůdek si ho tak oblíbily, že ho den co den v náklonu přes pult cpaly zelenajícími zbytky salámů. Bíglovi to chutnalo, mé proptesty proti barvě suroviny byly marné. Ženy z lidu krmily a krmily.
Postupem času si prodavačky – měl jsem ten marný pocit – oblíbily i mě. Nadšeně mě zdravil i vedoucí obchodu, který byl charakteristický tím, že měl na obličeji ekzém, málokdy byl střízlivý, neustále nadával na bolševiky a když náhodou přiložil ruku k dílu, rovnal chlebíčky do regálu tak, že si pokaždé, když si smáčel prst v majonéze, tento libě olízl a ukládal dál.
Chlebíčky jsem si proto kupoval málokdy. Byla tu ale má slabost pro zákusky.
Z výše uvedeného jistě vyplývá, že zmiňované lahůdkářství nebyla zrovna ta nejlepší prodejna široko daleko, dokonce patřila k těm, které o sobě mohly v životopisu směle prohlásit, že jsou hnusné. Zákusků měla v nabídce tak pět, maximálně šest.
Když jsem jednoho podzimního dnes vplul do obchodu i se svým bíglem (který se bezprostředně poté vrhal na pult a neustále mi tak – za hlasitého řehotu prodavaček a případných přítomných kupujících – bolestivě cloumal paží), vylezl majitel, rudý a oloupaný od ucha k uchu, a slintavě mě pozdravil: „Á, pan Zákusek.“ Pak se obrátil na obrýlenou prodavačku a pobídl ji: „No tak, Maruno, poraď mu.“ A odešel do kanceláře.
Maruna se zakřenila a řekla mi: „Dáte si zákusek? Jo? Fakt jo? Hm? Tak si pojďte vybrat.“
Byl jsem zaskočen a posunul jsem sebe i bígla k vitrině se zákusky.
„No tak,“ vyzvala mě.
„Tak já bych si dal věneček,“ začal jsem.
„Ne, ne, věneček ne,“ odmítla.
„Ne? Tak co třeba tu bombičku?“
„Bombičku taky ne, to by se nám neudělalo dobře,“ vysvětlila své odmítnutí.
„Aha,“ pochopil jsem. „A co štafetku?“
„To by bylo ještě horší, tu ne, tu bych nedoporučovala ani pejskovi,“ pravila pološeptem.
Najednou jsem měl pocit, že jsem vzadu za ní zahlédl hlavu vedoucího. Věnoval jsem se ale výběru: zbývaly dva zákusky.
„Zkusíme tedy zákusek roládku?“
„Ble, ble, ble. Ten ne!“ zavrčela prodavačka.
„Tak pak nám zbývá trubička,“ konstatoval jsem smutně.
„Výtečně. Kolik?“
„Já ji ale nemám rád.“
„Je skvělá, tu byste měl mít rád,“ opáčila moudře a připravila si tácek a papír k zabalení. „Dvě? Tři?“
„Když tak teda jednu.“
„Dáme dvě, jsou skvělé,“ mlaskla prodavačka a zabalila mi tandem. Jistě si myslela, že si to ze staré známosti mohla dovolit.
Zaplatil jsem, pracně odtáhl psa k východu a odešel. Naproti v tabáku jsem si koupil noviny a doma se po snídani pustil do první trubičky.
Byla hnusná. Tak hnusná, jak si jen dokážete představit. Její zbytek a celá druhá ihned putovaly do popelnice. Bíglovi jsem nenabídl ani ochutnávku, to by nepřežil do dalšího rána.
V těch lahůdkách jsem od té doby nebyl. Nebyl důvod. Zkrachovaly následující týden.



Komentáře [ 1 ]

  • nada novakova napsal:

    Vy máte vůbec tak nějak smůlu, tedy co se zákuskú týká , vzpomínám si ještě na větrníky z Teska, po přečtení toho článku jsem si již nikdy v Tesku dortík nekoupila :-)

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)