Na akci s Gottem, Formanem a jinými podivíny

Křty nových uměleckých děl bývají nejčastěji tristní, někdy důstojné, v mnoha případech též podivné. Ten druhu posledně jmenovaného se uskutečnil minulou středu (27. dubna) v pražském hotelu Amarilis. Jak už z jeho jména a umístění v centru města vyplývá, sešly se v něm ve čtyři odpoledne figury velké a k nim náležící figury fádní i směšné. Rozeberte si sami, která kam patří.
Křtila se audiokniha Skladatelka voňavého prádla. Napsala ji Martina Formanová, manželka slavného českého režiséra Formana, a načetla Tatiana Vilhelmová, která je teď slavná hlavně proto, že klofla Vojtu Dyka. Jako kmotři byli pozvání režisér Forman, který v Čechách se svou manželkou byl, a zpěvák Karel Gott. Od Formanové to byl mistrovský tah, protože s oběma těmito českými hvězdami světového jména měla poměr. Z toho formanovského jsou dva synové.
Již patnáct minut před akcí číhali před hotelem čeští paparazzi. Jsou to kluci a holky s foťáky, kteří pořizují snímky pro české bulvární listy a magazíny a jejich činnost spočívá v tom, že jsou všude, většinou dost prudí a na české celebrity zpravidla drze povykují: „Karle, podívej se na mě! Tady. Doleva.“ A Karel se podívá.
Mátlo je drahé černé auto s kouřovými skly, které postávalo kousek od vchodu do hotelu. Za chvíli ale přijel Miloš Forman, a tak se na něho vrhli a fotili jako o život. Pozoruhodné je, že čeští paparazzi jsou schopni fotit z jednoho místa jeden záběr třeba pět minut, a tak potom mají ve svých digitálních zrcadlovkách pět set snímků, jeden jako druhý. To by v tom byl čert, aby se alespoň jeden nepovedl.
Samotný křest se konal v podzemním salónku hotelu Amarilis, kde bylo vedro k zalknutí. Zřejmě nefungovala klimatizace, možná tam žádná nebyla. A tak se v sále potili Jiří Lábus, Janis Sidovský s Pavlem Vítkem, Tatiana Vilhelmová, Martina Formanová a dokonce i herec Mádl, který proslul svým přičinlivým výstupem v předvolebním klipu „Přemluv bábu“. Bohužel se za to nepřišel omluvit, ale spíše nenápadně vyhlížel režiséra Formana, jestli si ho všimne a napadne ho dát mu nějakou snowborďáckou roli.
Pak se pojednou setmělo a do beztak nedýchatelné atmosféry vstoupil nechvalně proslulý ódéesák Jančík, symbol politické nedůvěryhodnosti. Na své cestě k nedůvěryhodnosti to dokonce dotáhl tak daleko, že se od něho distancovala i jeho rodná ODS, což od strany, která porodila Kykynu, Langera nebo Vondru a má tedy opravdu mimořádně špatnou bilanci, je věc naprosto nevídaná.
Jančíka evidentně nikdo nečekal, a tak zatímco se neznámé české pseudocelebrity tulily k režiséru Formanovi, tykaly mu a stály vedle něho vždy ve chvíli, kdy paparazzi fotili jako o život (tak se dělá kariéra), nechvalně proslulý Jančík postával stranou a kolem něho nikdo nebyl, kromě jeho ženského doprovodu.
S pár přáteli jsme tipovali, kdo ho pozval, když to pořadatelé nebyli. Nakonec se pravda ukázala v celé své hrůze, protože když dorazil (jako poslední z pozvaných celebrit) Karel Gott, Jančík se k němu se všemi svými kilogramy vrhnul, začal mu drtit ruku a Mistr, ku překvapení všech, s úsměvem pokyvoval. Byl to nejsmutnější moment celého křtu, protože Mistr měl do té chvíle poměrně slušné renomé.
Pak už se mohlo začít křtít. Zástupkyně Supraphonu, který křest pořádal, prohodila pár slov o vzniku audioknihy, Vilhelmová a Formanová promluvily a album polily šampusem, pak si stouply před fotoaparáty a čeští paparazzi fotili zase jako o život.
Potom přítomní novináři vytvořili frontu u Miloše Formana. Ne snad proto, aby mu položili nějakou otázku, ale aby se připomněli. Možná chtěli také nějakou roli, protože to vypadalo takhle:
„Ahoj, Miloši, pamatuješ? Říkali jste mi Starý kokta, dělali jsme rozhovor v roce 1891. Pamatuješ?“ tvrdil starší novinář.
„Hmm, no… vůbec ses nezměnil,“ odpověděl Forman.
„Ty taky ne, Miloši,“ na to novinář.
„Trochu chraptíš,“ řekl Forman.
„No, mám aluminiový krk a v něm ohryzek z tenisového míčku. Měl jsem trochu zdravotní problémy.“
Pak se na řadu dostala novinářka Dita a režisérovi řekla: „Miloši, pamatuješ? Před deseti lety u vás v Americe. Dělala jsem s tebou rozhovor na dvě otázky.“
„No, hmmm…“
„Nikdy na to nezapomenu, byl to nejvzácnější moment mé kariéry,“ vyjekla ještě novinářka Dita a už ji zezadu odsunul novinář Dušan z předního bulváru a připomněl se režisérovi také: „Dvacetkrát jsem o vás lhal, pamatujete?“.
Forman nakonec ujel českým novinářům výtahem. Jeho žena odpovídala trpělivě na otázky, jestli byl lepší milenec Gott nebo Forman, Gott kličkoval davem, Jančík měl kolem sebe prázdno až do svého odsunu, Mádl se postavil, aby byl lépe vidět, Vilhelmová se usmívala, protože jí to teď opravdu moc sluší, a Lábus byl nenápadný a milý, byť toho jediného (spolu s Kaiserem, který nedorazil) Formanová na svůj křest pozvala.
Tak to chodí na křtech plných celebrit.

Globalizovaná Debbi, její síly a rezervy

Sedmnáctiletá zpěvačka Debbi dokázala minulý týden sesadit z čela tuzemské prodejní hitparády Kabát i Lucii Bílou. Kdyby nic jiného, jen tyto dva skalpy jí nikdo neodpáře. Potěšitelné je, že má v rukávu dalších pár es, jimiž svůj rázný nástup na hudební scénu pojistí.
Písnička Touch The Sun, která se proslavila jako sluncem prosluněný reklamní song na metaxu, se stala podle Akademie populární hudby nejlepší skladbou naší země v loňském roce. Co na tom, že ji napsal slovenský autorský tým, co na tom, že ji zpívá v Německu narozená Čecho-Němka anglicky. Svět se globalizuje a pop music jakbysmet. Debbi je toho důkazem.
Na jejím debutovém albu, chytře nazvaném Touch The Sun, je angličtina, čeština a jako bonus němčina. Bavorský tradicionál Mein Kleiner Gruner Kaktus ponechme stranou. Je to bonus, který na desce nemusel být, protože ji trochu shazuje. Je „legrační“, přičemž koncepce alba taková není. Protimluv, který nahrávce ubírá na serióznosti.
V Možná se mi zdáš je anglický hip-hop. Působí v ní nepatřičně, neboť k česky zpívanému melodickému základu by bylo rozumné zařadit český rap. Mělo by to soudržnost, takhle je hezká písnička rozdělena na dvě odlehlé části, přičemž se nabízí otázka, zda hiphopová část nebyla jen zbytečným aranžérským rozmarem, bez něhož by se skladba obešla.
Že bude pro budoucnost zpěvačky podstatnější angličtina, prozrazuje druhá česky zpívaná písnička Spočítej. Svou atmosférou, na které se jazyk velmi podepisuje, nestačí síle a plynulosti anglicky zpívaných písní. Navíc je to tuctový ploužák, takový ten typ, který autor složí s kapkou nostalgie a alkoholu za pár minut.
Skutečný tah alba tvoří anglicky zpívané písničky. Touch The Sun je hit od začátku do konce, základní stavební kámen kariéry Debbi. Zdatně mu sekundují trochu ztřeštěná How Can I, keltsky laděná Game Of The Heart (pt..2) či příjemně cajdavá Tell Me, z níž Debbi vychází trochu jako obdoba Norah Jones.
Na desce by se dala najít ještě řada přirovnání ke světovým hvězdám ženského popového nebe. Debbi je ale součástí globální euro-americké pop music, pročež není třeba vyjmenovávat vlivy, pro jejichž definici by bylo nutné vyjmenovávat vlivy další.
Debut Touch The Sun se v zásadě povedl. Náleží mu solidních sedmdesát procent a naděje, že Debbi všestranně poroste. Zvláště, až si písničky začne psát sama.

Debbi: Touch The Sun
Sony Music, 35:45

Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 28. dubna 2011)

Cloumání svědomí

V posledních letech (v dobách své krátké dospělosti především) si mimořádně silně uvědomuji, jaké štěstí mám, že jsem se narodil v relativně civilizovaném koutku světa (nebýt blbců v čele). Proto si pokaždé, když se přihodí cosi nepěkného či neodpovídajícího mým představám, řeknu, jakou radost by asi z dané věci měl malý severokorejský chlapec nebo ještě menší holčička z Keni.
Někdy si to člověk musí říkat mnohokrát. Včera, 26. dubna, jsem byl v pražském Divadle na Vinohradech. Hráli jinak jistě skvělý kus Jistě, pane ministře! s Viktorem Preissem a Františkem Němcem v hlavních rolích. Bylo to skvělé a legrační, moc bych se asi bavil.
Legendární a zasloužilá pražská scéna mi ovšem vytřela zrak. Ústy své prodejkyně vstupenek mi před dvěma měsíci sdělila, že dva lístky vedle sebe má už jen na druhý balkón, což znělo jako výhrůžka. Usoudil jsem ale, že v tak slavném divadle bude i z tak nesympatického místa vidět.
Jenže ono nebylo a do řádné přestavby nebude. O výhled na pódium, což je v divadle dost podstatné, mě připravil tandem diváků přede mnou. Stačila jim k tomu hlava. Rozumějte, kdyby dorazili bez hlavy, pouze s krkem jako vrcholem svých těl, viděl bych. Oni se ale zařadili mezi většinu populace a hlavu si normálně vzali, a pódium bylo tak hluboko pod nimi, že jejich hlavy prostě vadily. Neviděl jsem tím pádem ani přes zapůjčené divadelní kukátko. To mi pouze umožnilo sečíst množství lupů ve vlasech muže s hlavou přede mnou. Jako kratochvíle skvělé.
Nadto si vstupenky na druhý balkón zakoupila jakási kultivovaná střední škola, jejíž chovanci si během představení povídali a chovankyně usoudila, že její zvonivý smích se do divadla prostě hodí nejlépe. Preiss a Němec se na pódiu mohli přetrhnout (tedy i s ohledem na druhý balkón), ale jakmile chovankyně spustila (bylo to hned po přestávce), slyšet nebylo ani zbla.
Aby toho nebylo málo, na druhém balkónu divadla je umístěn reproduktor, z něhož hraje během představení scénická hudba. Jakmile spustí a herci do ní tam hluboko dole hovoří, neslyšet ani myšlenky a kvůli hlavám před vámi nemožno ani odčítat z pohybu rtů.
Když jsem si pak říkal, co by za možnost vidět Preisse a Němce dal severokorejský chlapec, nutně jsem došel k závěru, že by z mého místa viděl rovněž jen hlavu v řadě před námi, a že by ani on neslyšel přes smích chovankyně a reprodukovanou hudbu. S údivem mi tedy vyšlo, že druhý balkón vinohradského divadla není konstruován ani pro korejského chlapce, pro keňskou holčičku už vůbec ne. Pro koho tedy je? Za dvě kila?
Těmito řádky hájím hypotetickou návštěvu divadla chlapce ze severu Koreje a holčičky z Keni. Ne svou.

P. S.: Dnes ráno mi přišla krásná gratulace. Starý přítel napsal: „Tak koukám do kalendáře a vidím, že je Nandora Condora. Všechno nejlepší.“ Zdá se, že poté, co se mé umělecké jméno prosadilo především v Americe a na Zanzibaru, vpouští své pevné kořeny i do české půdy.

Čitelné mísení Gipsy.cz

Na své třetí desce se Gipsy.cz ve velké míře soustředili na přehledný zvuk a čitelnost nástrojů. Navýšili i jejich kvantitu, ačkoli tato v přirozeném souzvuku zvuků funguje v podstatě skromně a účelně.
Album Desperado obsahuje jak obdivuhodně divokou jízdu romského folklóru smíseného s tím balkánským, tak melancholii vklíněnou například do písničky Čhaje, čhaje o tom, že láska čeká na každého, jen třeba právě není v dohledu.
Gipsy.cz ale nedospěli. Nevyhýbají se nadále různým vtípkům v hudbě, textech i doprovodném slovu a nadále tu a tam ctí infantilní rýmovačky. Přitom hudební styly (mezi nimiž je vedle folklóru nutno v jejich případě respektovat i pop, folk nebo hip-hop) splétají hravě a snadno.
Radoslav Banga by jako strůjce nového alba sice vystačil s přirozenou muzikálností. On ji ale pomohl aranžérskou hloubavostí a schopností dělat si šoufky z vlastních slabin.
Gipsy.cz si tedy zachovali charakteristický zvuk a jako bonus vyjevili tendenci posilovat jej k čemusi zatím těžko představitelnému.

Hodnocení: 70%

Gipsy.cz: Desperado
Supraphon, 44:38

(Tato recenze vyšla v deníku Právo v sobotu 23. dubna 2011.)

 

Rockerovo srdce

Pod okny domu na Smíchově v Praze, kde bydlím, je zídka. Hned vedle je gymnázium, a jak jsem pochopil, žáci mají i v dnešní postmoderní době zakázáno kouřit v prostorách školy. Chodí tedy ven, velmi rádi na zídku pod mým domem.
Včera jich tam byla spousta, asi patnáct. Smáli se, vdechovali z levných cigaret, chrchlali, když jim kouř zaneřádil plicní sklípky, popíjeli zkaženou vodu a především dívky se často dívaly do mých oken. Já hrál zrovna na svou parní elektroakustickou kytaru a zpíval k tomu tklivý song Nelži mi, bejby, který jsem nedávno složil. Je o lásce, vypráví o mém těžkém životě, dívce mého srdce, která je ale bohužel lhářka a zapřela mi i to, že je muž.
Potom jsem se napil z láhve Jacka Danielse, ten den už třetí, a podíval jsem se z okna. Obraz venku se mi trochu rozostřoval, ale přesto jsem vysledoval dychtivost v pohledu dívek. Nasadil jsem si sluneční brýle od Armaniho, zapálil si od rána už pětatřicátou marlborku a rozhrnul jsem žaluzie.
Panny pod okny zvedly ruce na pozdrav a začaly mávat i pištět. Pantomimicky jsem jim naznačil, že jsem stále s nimi a že je miluji, načež jsem vrátil žaluzie do původní polohy.
Jásot neustával, přidali se k němu i mládenci, kteří obdivovali můj nespořádaný bohémský život i mé umělé zuby, a všichni společně křičeli „Nandor Condor, Nandor Condor“.
Znali mou uměleckou přezdívku. Zejména v Americe mi přinesla slávu. Záviděl mi ji i věčný fňukna Axl, kterého v posledních letech krajně rozčilovalo, že jeho přezdívka má tak málo písmen.
Otevřel jsem okno a hodil davu k nohám několik nepoužitých trsátek, na kterých byla zlatě vytištěná písmena N.C. osázená perlami a diamanty. Nehrálo se s nimi zrovna dobře.
„Chci tě!“ křičela bruneta a blondýna jí zato uštědřila šlupku do žaludku. „Já tě chci,“ hulákala po tom úderu bloncka a chtěla, abych jí hodil k nohám klíče.
„Ne, ne, paní domácí hlídá a nepustí vás přes práh,“ pravil jsem anglicky hlubokým hlasem a hltnul si Jacka Danielse. Chlapci mou větu dívkám přeložili. „Přijdu dolů a rozdáme si to na zídce.“
„Ano, bože, ano,“ křičely dívky a já vzal zase do ruky kytaru. Abych je navnadil, zahrál a zazpíval jsem jim první akordy písně Mdlá čubka, která je příběhem štěněte v továrně na zpracování bublin. Byl to velký hit. Na prvním místě hitparády se držel pět let v kuse, druhý byl další dva dny.
Dívky si začaly odkládat trička i nátělníky a křičely: „Přidej, za chvíli nám končí přestávka.“
„OK,“ zakřičel jsem a vyskočil k nim z okna.
Blondýna si strhla z hlavy paruku a hodila mi ji na hrudník. Bruneta si odmontovala protézu, políbila ji a mrštila jí po mně. Pak upadla a zlomila si druhou protézu na cimprcampr.
Když jsem stál deset centimetrů před jejich nažhavenými těly, strhl jsem z očí brýle a jedním trhem jsem si serval džíny. Na slipech jsem měl napsáno Tata Bojs, což dav rozrajcovalo ještě víc.
Pak jsem se probudil. Bylo půl páté ráno, já byl totálně zpocený a bolel mě žaludek.

Rovnátka se zeleninou

Stalo se dnes, 20. dubna, v jednom smíchovském bufetu. Jeho jméno nebudu uvádět, protože tam nevaří tak špatně, abych se tam ještě někdy nezastavil. A to i přes zpočátku sexy, pak poněkud nechutnou příhodu z raného odpoledne.
Dal jsem si guláš se čtyřmi knedlíky a posunul se s ním ke stolku na stání uprostřed lokálu. Napravo ode mě už hodovaly dvě teenagerky, odhadoval bych jim tak šestnáct let. Jinak bylo v podniku lidí poskromnu, možná ještě tak dva. Zábava teenagerek navíc trochu vázla, a tak jsem se při spořádávání guláše tu a tam okem pokochal jejich počínající krásou. Jinými slovy to byly normální teenagerky, které by na Rock for People neuspěly, ale v lokále neměly konkurenci, a tak oko zkušeného muže vzalo zavděk i jimi.
Ta vyšší se pořád chichotala, menší chřadla a barva její tváře rozhodně nepřipomínala zdravou. Občas se usmála a do mdlého bufetu zasvítila její barevná rovnátka.
Pak najednou ta vyšší důrazně řekla: „Hele, tak normálně jdi a vyhoď to?“
„Myslíš?“ zeptala se menší a barva jejího obličeje pomalu splývala se světlou zelení na omšelých zdech.
„No jasně. Zvedá se ti kufr? Zvedá. Budeš blít? Budeš. Seš asi v tom? Seš. Tak prostě jdi a pak to pořešíme,“ rozhodla ta vyšší a odešla k pokladní vyškemrat klíč od toalety. Ta se v tomto bufetu rafinovaně zavírá, snad aby ji hosté – nedej bože – nepoužili.
Pokladní jí klíč s pár vyčítavými ruskými výrazy vtlačila do dlaně a vyšší ho přinesla menší. Ta se zatvářila nešťastně, popadla klíč a s nenápadným úprkem zamířila k toaletě.
Uvnitř byla dobře tři minuty. Pak vylezla, tvář už byla bílá a vyšší ji přivítala slovy: „Teda z tebe to vyhřezlo.“
Menší odevzdala klíč Rusce u pokladny a vrátila se ke kamarádce. Svou porci rýže odsunula stranou a ztrápeně čučela na vyšší. Ta polkla a prohodila. „No co, tak bude černej, no.“
Menší jí odpověděla: „Ty jsi trubka,“ a zasmála se.
Byl to smích smrti. Na barevných rovnátkách visely zbytky zeleniny, které se tam zachytily během zvracení na toaletě. Menší takto vypadala jako malá zrůda a já definitivně dojedl. Při své představivosti se mi v hlavě počal odvíjet film o tom, jak se namísto guláše láduju těmi vyzvrácenými zbytky zeleniny, které visely menší na rovnátkách.
Když jsem odnášel zbytek svého jídla k okénku k likvidaci, vyšší udělala za naším tichým setkáním malebnou tečku.
„Ty, Maruno, tys snad vyblila fóliják.“
Ta menší zase zezelenala.

Cesta do jinam

Svou nejhorší cestu z koncertu jsem absolvoval někdy na začátku devadesátých let. Tenkrát jsem jel s opilým řidičem skupiny Arakain z festivalu v Brně. Byť jsem už tehdy byl poměrně zásadový a obvykle do vozu s opilým řidičem nelezl, udělal jsem výjimku a nastoupil. Byly dvě hodiny v noci, nejbližší spoj do Prahy měl ještě tři hodiny čas a všichni ostatní opilci na palubě mi tvrdili, že bude legrace.
Nebyla. Byl jsem jediný, kdo při cestě na dálnici bděl a myslím, že jsem byl jediný, kdo byl schopen mluvit na usínajícího, přesto sebejistého řidiče v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že mu brzy spadne hlava na volant. V takové chvíli se na mě zpravidla urval se slovy: „Nespím, né?“ Dojeli jsme a já od té doby do vozu s nikým opilým nesedl. Pokud ano, nevěděl jsem to.
Cestování s nečistou hlavou je totiž dost problém. Špatně dopadla nejmenovaná česká kapela v pětadevadesátém roce, která odpoledne směle vyrazila na koncert do Tábora, ale její řidič byl opilý tak, že v podvečer šťastně zastavila na nějakém náměstí Teplicích. S odstupem času její členové vzpomínali, že když tenkrát kdosi z posádky vyjádřil pochybnosti o dobrém směru jízdy, našli se nejméně dva jiní, kteří opileckým hlasem řidiče pobídli: „Jééééď!“
Dnes (tedy v pondělí 18. dubna) jsem ve čtvrt na jedenáct vyrazil ke své zubní lékařce s tím, že mě čeká možná nepříjemný, leč nutný zásah. Obvykle mi pár dnů trvá, než se na takovou věc psychicky připravím. Ráno jsem ale mohl s klidným svědomím říct, že se mi to podařilo, a tak jsem se vlastně k zubní lékařce těšil.
Jenže v redakci (kde pracuji) došlo k blamáži, která mi vstoupila do hlavy a držela se tam i ve chvíli, kdy jsem vstupoval do soupravy metra. Cílem byla poliklinika Střížkov, průvodcem ale myšlenky na nemilou pracovní kolizi.
Do zubařského křesla jsem měl zasednout v jedenáct hodin. V 10.55 jsem vylezl ze soupravy metra na stanici, rozhlédl se kolem sebe, s hrůzou pochopil, že je zle, a pro sebe skrz zuby procedil: „Co tady, k čertu, dělám?“ Vystoupil jsem na stanici Rajská zahrada. Znalci linek pražského metra mi dají zapravdu, že je to od Střížkova lán cesty a hlavně je to úplně jiná trasa.

Slepice a Medvěd jsou minulostí, příběh končí!

Můj kamarád září radostí. Jeho sousedé Slepice a Medvěd se odstěhovali a on si nyní již druhý týden naplno užívá možnosti vyspat se ráno třeba do šesti hodin a o víkendu si v klidu zdřímnout do osmi nebo devíti. Odchod těch dvou mu totiž umožňuje takového blahobytu dosíci.
Jak už jsem ve svých minulých příspěvcích informoval, Slepice a Medvěd jsou starší lidé, kteří se setkali kdesi na terapii v Bohnicích, což je vyhlášený pražský blázinec. Oba současně trpěli nespavostí a oba měli jako program svého života hry a nezávazné flirtování spojené s nárazovou souloží. Tato kombinace způsobila, že se mému kamarádovi zhusta stávalo, že jej v jednu v noci nenechala usnout hra na honěnou, peška nebo slepou bábu, kterou ti dva za úzkou zdí provozovali, po ránu jej zase budily marné i poloúspěšné pokusy o pohlavní styk, které Slepice provázela animálními výkřiky nehodnými lidí a Medvěd při nich bručel jako postřelený, protože se jinak vyjadřovat neuměl.
Nyní jsou pryč. Zanechali po sobě pětadvacetitisícový dluh na nájmu a byt, který je stále prázdný, neboť jej nepředali majitelům domu. Kamarád si těchto prázdnin opravdu užívá a nepřestává doufat, že se Slepice s Medvědem už nikdy nevrátí (Slepice ho za jeho poznámky k věci na chodbě domu před čase dokonce hrubě poplivala) a namísto nich se jednou do garsoniéry za jeho zdí nenastěhují hluční jedinci.
Když už probíráme problematiku bydlení, musím světu sdělit, že v mém domě na Smíchově před dvěma týdny zemřel soused, kterého jsem bohužel nikdy neviděl ve střízlivém stavu (a to ve svém domě bydlím devatenáct let). Okolní partaje si totiž všimly, že u něho dobrých deset dnů v kuse hrála televize. To by sice nebylo tak strašné, kdyby z toho věčného hraní nevyplynulo, že se soused dívá na tak zrůdné pořady, jako je SuperStar nebo Rady ptáka Loskutáka. To nesporně rozhodlo o tom informovat o celé záležitosti policii. Ta mistrovsky otevřela kvartýr a v posteli, mezi lahvemi od alkoholu i nealkoholu, našla bezvládné tělo souseda v prvotním stádiu rozkladu. Čest jeho památce.
Z této pravdivé historky plyne ponaučení, že uslyšíte-li za zdí vašeho bytu z televizního vysílání od sousedů povědomou znělku pořadu, ve kterém své sklony řeší jacísi Mareš, Rytmus, zpívající děti a jejich zploditelé, obyvatel bytu je s největší pravděpodobností čerstvě mrtev. Bude-li se to opakovat déle, je mrtev delší čas. V tu chvíli zasáhněte.

Ještě jeden odkaz ke zloději Kykyně!

Kykyna krade!

Nejdřív to vypadalo jako obvyklý problém. V pořadu ČT nazvaném 168 hodin odvysílali v neděli šot z návštěvy českého (bohužel) prezidenta Kykyny v Chile a navenek to vypadalo, že jen přijel do další země prokázat svou aroganci a sociální prostotu, neboť tamní občané nevěřili, že je něco takového možné. (A tak si ho za pár babek rovnou pozvali.)
Potom jsem měl chvíli pocit, že nesvéprávný výraz, který se Kykynovi definitivně vryl do tváře a v Chile ho od první používal, byl důsledkem bolestí po novém tetování, které si v podobě slůvka „JÁ“ nechal udělat na hrudník od bezejmenného chilského chlapce při svých toulkách ulicemi Santiaga, případně že se jeho rohožka Jakl (eventuálně Hájek) vrtí v roli židle, na které Kykča při tiskové konferenci seděl.
Bylo to ale prostší. Kykyna, kterého někteří zlomyslní politici na cestě do historického propadliště zvolili prezidentem jako důkaz své nenávisti k Čechům, si za svitu reflektorů a přítomnosti médií ukradl protokolární pero. Údajně mu prý jeho tvar připomněl cosi libého, prý pomník, který si na Hradě ve své pracovničce sám navrhuje. (Ten jeho bude jen o 200 metrů vyšší, hlava by měla být nahoře.)
V minulých měsících mě dost lidí peskovalo za to, že nemám Kykynu rád. To byl mistrovský postřeh. Jeho zlodějský výstup před televizními kamerami Chile snad nyní i těmto otevře oko. Kykyna krade.
Bohužel je toto odhalení jeho životní podstaty ruku v ruce s výrazem přímo na místě činu ta nejroztomilejší věc, kterou v poslední době udělal. Kdyby si náhodou současní političtí blbci šli po tom všem dobrovolně sednout do nějaké hezky vybavené věznice s posilovnou, mohli by starého Kykynu vzít sebou. Určitě bude mít pro dlouhé noci dost historek pro zasmání.
Jen si přeju, aby Chilané měli za zloděje jen Kykynu, ne všechny Čechy.

Odkaz na video, na němž Kykyna krade:

http://www.youtube.com/watch?v=CFoYkWulKOI&feature=aso

Telefon, pozor, zakleknout, připravit, start!

Před časem jsem na pražském Náměstí Míru přecházel na červenou. Telefonoval jsem a šel, protože to tak dělám dost často. Snad proto, že pořád ještě žiju a karosérie aut na mě zatím nedosáhly. Zpoza sloupu se najednou vyloupl městský policista. Tvářil se trochu vystrašeně, nicméně z jeho očí bylo možné vyčíst, že si mě podá. Ukončil jsem chvatně hovor se slovy: „Hele, já teď zaplatím pokutu a pak ti zavolám.“ Působilo to sice chlapsky, ale ve skutečnosti mě to fakt štvalo.
Policista ke mně přistoupil a řekl: „Jestlipak víte, jaký jste udělal přestupek?“
„Šel jsem na červenou,“ odpověděl jsem.
Policista vytřeštil oči: „Vy to nepopíráte?“
„Proč,“ podivil jsem se. „Vždyť to oba víme. Šel jsem prostě na červenou.“
„Přiznáváte se? A víte, že bych vám mohl dát pokutu až dva tisíce korun?“
„Tolik? To je docela dost. Nešlo by to za méně?“
„Vy tedy nepopíráte, že jste šel na červenou?“
„Ne, ale ty dva tisíce jsou dost…“
„No tak počkejte. Když to nepopíráte, tak to se dohodneme na menší částce. Co stovka? Není to moc?“ řekl polda.
„Stovka je OK,“ odpověděl jsem.
„Tak platí, stovka,“ zazářil, stiskl mi přátelsky ruku a za chvíli mi dal pokutový blok a vyinkasoval drobné.
„A děkuju,“ křičel za mnou na rozloučenou.
Mohu si myslet, že jsem slušný účastník silničního provozu. Přesto jsem se trochu zastyděl před mladíkem, který přecházel na červenou dnes (13. dubna) v Dejvicích. Zpoza sloupu vyskočil policista a pokynul mu, aby se zastavil, že si s ním jeho přestupek poté, co on dotelefonuje, vyřídí.
Mladík byl zřejmě sportovec. Zatímco s telefonem pod bradou vedl dál telefonický hovor a pantomimicky ukazoval policistovi, že ho respektuje, ať jenom chvíli počká, protáhl se, pak zaklekl jako by do startovních bloků, uvolnil si svaly na nohou, povyskočil, zase zaklekl, zívnul (pořád při tom telefonoval), mrknul lišácky na již zkoprnělého policisti a konečně skončil hovor.
Pak si vložil telefon do kapsy u bundy, zapnul ji na zip, zaklekl a policistovi před nosem prudce vysprintoval do dáli. Byl to pevný start z klidu a polda neměl nejmenší šanci. Smutně za unikajícím mladíkem zíral a vsunul do kapsy pokutový bloček, který si už připravil.
Z nástupního tramvajového ostrůvku se ozvala asi šedesátiletá žena: „Waw!“
Polda se na ni přísně podíval a pustil se dolů Evropskou třídou pochytat další zločince.