Cloumání svědomí

V posledních letech (v dobách své krátké dospělosti především) si mimořádně silně uvědomuji, jaké štěstí mám, že jsem se narodil v relativně civilizovaném koutku světa (nebýt blbců v čele). Proto si pokaždé, když se přihodí cosi nepěkného či neodpovídajícího mým představám, řeknu, jakou radost by asi z dané věci měl malý severokorejský chlapec nebo ještě menší holčička z Keni.
Někdy si to člověk musí říkat mnohokrát. Včera, 26. dubna, jsem byl v pražském Divadle na Vinohradech. Hráli jinak jistě skvělý kus Jistě, pane ministře! s Viktorem Preissem a Františkem Němcem v hlavních rolích. Bylo to skvělé a legrační, moc bych se asi bavil.
Legendární a zasloužilá pražská scéna mi ovšem vytřela zrak. Ústy své prodejkyně vstupenek mi před dvěma měsíci sdělila, že dva lístky vedle sebe má už jen na druhý balkón, což znělo jako výhrůžka. Usoudil jsem ale, že v tak slavném divadle bude i z tak nesympatického místa vidět.
Jenže ono nebylo a do řádné přestavby nebude. O výhled na pódium, což je v divadle dost podstatné, mě připravil tandem diváků přede mnou. Stačila jim k tomu hlava. Rozumějte, kdyby dorazili bez hlavy, pouze s krkem jako vrcholem svých těl, viděl bych. Oni se ale zařadili mezi většinu populace a hlavu si normálně vzali, a pódium bylo tak hluboko pod nimi, že jejich hlavy prostě vadily. Neviděl jsem tím pádem ani přes zapůjčené divadelní kukátko. To mi pouze umožnilo sečíst množství lupů ve vlasech muže s hlavou přede mnou. Jako kratochvíle skvělé.
Nadto si vstupenky na druhý balkón zakoupila jakási kultivovaná střední škola, jejíž chovanci si během představení povídali a chovankyně usoudila, že její zvonivý smích se do divadla prostě hodí nejlépe. Preiss a Němec se na pódiu mohli přetrhnout (tedy i s ohledem na druhý balkón), ale jakmile chovankyně spustila (bylo to hned po přestávce), slyšet nebylo ani zbla.
Aby toho nebylo málo, na druhém balkónu divadla je umístěn reproduktor, z něhož hraje během představení scénická hudba. Jakmile spustí a herci do ní tam hluboko dole hovoří, neslyšet ani myšlenky a kvůli hlavám před vámi nemožno ani odčítat z pohybu rtů.
Když jsem si pak říkal, co by za možnost vidět Preisse a Němce dal severokorejský chlapec, nutně jsem došel k závěru, že by z mého místa viděl rovněž jen hlavu v řadě před námi, a že by ani on neslyšel přes smích chovankyně a reprodukovanou hudbu. S údivem mi tedy vyšlo, že druhý balkón vinohradského divadla není konstruován ani pro korejského chlapce, pro keňskou holčičku už vůbec ne. Pro koho tedy je? Za dvě kila?
Těmito řádky hájím hypotetickou návštěvu divadla chlapce ze severu Koreje a holčičky z Keni. Ne svou.

P. S.: Dnes ráno mi přišla krásná gratulace. Starý přítel napsal: „Tak koukám do kalendáře a vidím, že je Nandora Condora. Všechno nejlepší.“ Zdá se, že poté, co se mé umělecké jméno prosadilo především v Americe a na Zanzibaru, vpouští své pevné kořeny i do české půdy.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)