Foo Fighters jsou k nebi blíže

Američané Foo Fighters vydají v pondělí nové album Wasting Light a je dobře, že si na ně našli čas. Měli zrovna „prázdniny“, když zpěvák a kytarista Dave Grohl zjistil, že má sdostatek dobrých nápadů.
Svolal tedy zbylé spoluhráče, dohodl se na produkci s Butchem Vigem (dělal s ním v jednadevadesátém coby člen Nirvany na skvělém díle Nevermind) a pospolu a odpočatí natočili kolekci, která patří k těm lepší v diskografii kapely.
Wasting Light je typické album Foo Fighters. Je eklektické, nasycené radostí z hudby, divoké, současně trochu stydlivé a vyskládané skvělými písněmi. Oproti předešlým je hudební materiál na něm zvukově organičtější, nevylepšený studiovou elektronikou.
To je práce Butche Viga, takový je jeho rukopis. Jako by spoluvytvářel reakci na Nevermind. Syrovost šla stranou, nahradila ji čitelnost a vyzrálá písničkovost. Některé méně agresivní skladby (citlivá Rope, bluesově ochucená I Should Have Known či lehká Dear Rosemary) skoro až provokují tradiční pop, škádlí jej kytarovou podstatou a hrozí mu, že by zvukově obroušené v něm snadno obstály.
Grohl a spol. nachystali neobvykle hitové album. V úvodní Bridge Burning je nadto nápaditý riff, jaký se povede jednou za čas. Zmíněná Dear Rosemary je až dojemná, Arlandria přehledně chytlavá a závěrečná Walk v baladických i hybných okamžicích velmi emotivní.
Škoda trochu odpočinkového středu desky, v němž tři skladby skoro až splývají. Bez téhle nedostatečnosti by to bylo stoprocentně znamenité moderní album. Takhle mu deset procent chybí. Krok do rock’n’rollového nebe to je ale výrazný.

Foo Fighters: Wasting Light
Sony Music, 47:56

Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 9. dubna 2011)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)