Svízel chůze

Už dva měsíce chodím po Praze pěšky. Přesněji: chodím pěšky, jakmile mi to jenom trochu dovolí momentální kondice nebo časová svoboda. Vzhledem k tomu, že koníčku pěší chůze lze snadno přizpůsobit rytmus dne, chodím pěšky často. A rád. Ráno vletím do redakce v takové formě, že mi závidí i prach klidící se z cesty mé zničující energii.
Pěší chůzi jsem se rozhodl oddat na nepřímou pobídku svého redakčního kolegy Pergla, který je obdobnou zálibou mezi kolegy známý již řadu let. Jednou jsem zaslechl, kterak ve vedlejší místnosti tvrdí, že při chůzi jsou v pohybu všechny údy, ruce, nohy, tělo, krk, prostě vše, pročež je tělo v naprosto přirozeném pohybu. Zdokonalil jsem to tím, že nosím volné kalhoty, čímž jsem uvolnil prostor k pohybu dalšímu údu, a také cvičím střihání ušima, kterým bych kouzlo komplexního pohybu těla při chůzi dovedl k naprosté dokonalosti.
Chůze po Praze má ale své svízele. Když jsem si v pátek 1. dubna dobíjel u okénka Dopravních podniků čtvrtletní jízdenku na zlodějskou opencard, zeptal jsem se celoživotně znavené paní za přepážkou, jestli mám kvůli své zálibě v chůzi právo na slevu. Nejdřív na mě vybafla, že jde jistě o apríl, a kysele se zakabonila. Když jsem ji ubezpečil, že léta letoucí na apríl kašlu a trval na slevě, vysmála se mi se slovy, že je to moje věc, jestli chodím nebo jezdím, protože cena je za to stejná. Na to jsem alespoň v sebeobraně procedil skrz zuby, že „hardcore nikdy nezemře, ale ona ano“, což je název nového alba Mogwai a mně se líbí.
Svízelem je i samotná chůze po Praze. Nemyslím tím jen ekologické znečištění města, které to zdravé, co chůze přináší, spolehlivě zneguje. Svěřil jsem se se svým novým koníčkem kamarádovi, kytaristovi skupiny LUS3, kterého jsem občas ráno cestou do zaměstnání potkal. Jednou mě přistihl, kterak se soukám do tramvaje, a posměšně na mě zvolal: „Vždyť přece chodíš pěšky, ne?“ Čestná pravda o tom, že jsem trochu nastydlý, zněla jako chabá výmluva člověka, který se chlubil něčím, co není schopen vytrvale činit. V jeho očích teď jistě figuruji jako „kecka“.
Za ty dva měsíce chůze mě chtěli už čtyřikrát někteří z mých přátel a známých naložit do auta a odvézt, když mě potkali na cestě. Zoufale jsem je vždy uprosil, ať mě nechají jít, což učinili s nevolí a zjevnými pochybnostmi, zda jsem psychicky v pořádku a nemám chuť spáchat sebevraždu skokem do zdi či trnitého keře.
A tak jsem si našel vedlejší cesty, kterými tito přátelé-řidiči nejezdí, protože je tam zákaz vjedu. Trasy jsou teď sice delší, ale alespoň mě nikdo nenutí předsevzetí porušit.
Shrňme si to: když jsem jezdil do práce tramvají, bylo všechno v pořádku a všem to připadlo normální. Jakmile jsem začal chodit pěšky, někteří lidé z mého okolí mě litují, mají o mě strach, bojí se o můj život a posmívají se mi. Nadto mi Dopravní podniky nechtějí uznat slevu za to, že nelezu do jejich smrdutých strojů.
Já ale vydržím. My, revolucionáři, chodíváme zpravidla proti proudu.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)