Dalších pět podoteků

1/ Když jsem šel včera (30. května) dělat rozhovor se zpěvákem Daliborem Jandou, několik přátel mi předtím řeklo, abych se zeptal, jak že je to s tím jeho penisem. Abyste rozuměli: již řadu let se v hudební branži traduje, že má nejdelší přirození ze všech našich zpěváků. Padlo i číslo 32 centimetrů, což mělo být měřeno v poloze klidové. A tak jsem se zeptal, byť mi bylo trochu trapno. Janda odpověděl, že mě asi zklame, ale celou historku si prý vymyslel nejmenovaný redaktor jmenovaného bulvárního listu Aha!, který mu tuto vlastnost před lety přiřkl. Skutečnost je prý mnohem prozaičtější a zpěvák žije normální pokojný život bez rekordní délky. Ještě se budu muset poptat Petra Hapky. O něm se cosi podobného říká také. Janda mi ale naznačil, že i tahle bajka pochází z kanceláře onoho novinářského pohádkáře.

2/ Kolega Stanislav Dvořák z Novinek.cz se pozastavuje nad tím, jak je možné, že britská zpěvačka Amy Winehouse vystoupí letos v létě v okolních zemích, zatímco u nás nikoliv. V tomtéž článku konstatuje, že tato talentovaná alkoholička a smažka momentálně opět pobývá v léčebně, čímž si vlastně na svůj povzdech o její letní nepřítomnosti v Čechách dal odpověď. O koncertu Amy Winehouse jednali například pořadatelé Rock for People. Zpěvačka je ale velmi drahá a především dost nespolehlivá. Kdo vám zaručí, že v den, kdy má koncertovat, nebude někde polehávat někde na hotelu ve vlastních zvratkách. Neuspořádat koncert Amy Winehouse se jeví být moudré rozhodnutí.

3/ Můj „oblíbenec“, inteligentní džentlmen fotbalových trávníků Tomáš Řepka možná odejde kamsi do Saudské Arábie. Zaplaťpánbůh. Naděje na jeho odchod svitla poté, co se prý pohádal v šatně s majitelem klubu Křetínským, který přišel týmu v pauze utkání s Libercem říct, aby se snažil vyhrát (když už ho platí). Kliďas a nekonečný sympaťák Řepka se na něho urval se slovy, že prý nerozumí fotbalu. U hysterického zákeřňáka, který plive po protihráčích, sprostě nadává jim, spoluhráčům i rozhodčím, trefuje míčem ležící fotbalisty soupeřova mužstva, neustále máchá rukama a s chutí boří televizní kamery, je to politováníhodné nedorozumění. Jmenované věci totiž fotbalová pravidla zapovídají, pročež se obávám, že mistr Řepka nepochopil ani podstatu hry, natož pak její smysl. Když odejde, bude to pro morální úroveň české fotbalové ligy přímo spásné.

4/ Omylů se nedopouští jenom Řepka. Na víkendové konferenci strany Věci veřejné několikrát zazněla fráze „boj s korupcí“. Těžko s ní však může bojovat strana, která je na korupci přímo postavena. To je mimořádná pitomost, která by Bártovi, Johnovi a jejich nohsledům měla dojít. Dejme jim ale čas, je to těžká lekce logiky.

5/ Ochrana proti virovému onemocnění ze španělských okurek je den ode dne jiná. Zpočátku stačilo umýt si ruce. Pak jsme si je po styku s okurkou měli mýt déle a posléze bylo nutné vydrbat pod tekoucí vodou ještě nůž, kterým jsme okurku nakrojili, struhadlo, misku, kuchyňskou linku a psa. Podle mých informací by nám na konci týdne měli pro klid v duši hygienici doporučit akutní amputaci dlaní. Evropská komise soudí, že je to stoprocentní ochrana proti virům.

Sexy písničky Milese Kanea

Přestože je nové album Colour Of The Trap jeho sólovou prvotinou, britský zpěvák a skladatel Miles Kane není žádný nováček. Známe ho ze skupin The Little Flames, The Rascals a také z projektu The Last Shadow Puppets, v němž se sešel s Alexem Turnerem, erbem slavných Britů Arctic Monkeys.
Jejich umělecké přátelství ostatně může i za recenzované album, vždy Turner se pod několik písniček na něm podepsal jako spoluautor. Ve studiu pak Kanea svou aktivní přítomností podpořil i Noel Gallagher, ještě předloni kytarista později rozkmotřené a rozpadlé chasy Oasis. To svědčí o tom, že Kane připravil debut v dobré společnosti.
Pro Colour Of The Trap je ostatně zvuk kytary velice důležitý. Jednotlivým písničkám vládne spolu s ledabylým zpěvem Kanea, klestí jim cestu k pointě a současně směsku indie rocku a popu záměrně potahuje retro atmosférou.
Kane jako by přišel ze šedesátých let. V jeho skladbách je atmosféra entuziastických počátků rocku, jednotlivé nástrojové položky jsou dobře čitelné a v archaicky znějících kompozicích nejsou použité žádné podpůrné studiové zvuky k zaplnění prostoru.
I proto je celá nahrávka takříkajíc sexy. Syrovost, kterou se prezentuje, povoluje uchopit ji v její plné nahotě a naplno vychutnat silné melodické motivy, kterých je na ploše necelých čtyřiceti minut alba poměrně dost.
Miles Kane se touto nahrávkou zařazuje k britskému rockovému mainstreamu. Ohlížení do starých časů je v něm totiž momentálně obvyklé, třeba Turnerovi Arctic Monkeys to dělají odjakživa. Přijmeme-li tuto nicméně skutečnost jako znak aktuálnosti, pak album Colour Of The Trap takové je.
Především je ale sympatické, skromné, přímočaré, mile chaotické a nenásilně písničkové. Navíc je přinesl pětadvacetiletý chlapík, který je na startu sólové dráhy. Lze to chápat jako další plus v celém hodnocení.

Miles Kane: Colour Of The Trap
Columbia/Sony Music, 38:57

Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 27. května 2011)

Moby jen spojil hudbu s fotografiemi

Dlouhou cestu musel absolvovat americký hudebník Moby (vlastním jménem Richard Melville Hall), aby se dostal do bodu, kdy se nemusí zpovídat z prodejních výsledků svých nahrávek a může točit muziku, která ho vábí a na níž má chuť.
Před patnácti lety chtěl kvůli nesmlouvavému byznysu se vším praštit. Vydal tehdy kolekci Animal Rights a nedočkal se dobrých recenzí ani prodejů. „Byl jsem na turné se Soundgarden a pokaždé po mně diváci něco házeli. Když jsem pak vyjel na vlastní turné, chodilo tak padesát lidí. Pomohl mi Axl z Guns N’Roses, který mi řekl, že má to album rád. Když mě pak pochválil i Bono z U2, dal jsem se dohromady. Alba Play se za tři roky prodalo na deset miliónů,“ vzpomíná Moby.
Aktuální, v pořadí desáté studiové dílko Destroyed prezentuje Mobyho svět z několika pohledů. Je na něm elektronická hudba, která více promlouvá skrz ambientní náladotvorné plochy, místy ale i přes neagresivní popovou optiku. Také cíleně slouží jako dobrý doprovod k prohlížení autorových fotografií z cest, které jsou v bookletu kolekce.
Písničky vznikaly na hotelových pokojích měst různých částí světa. Je v nich atmosféra hluboké noci i přicházejícího jitra, také únavy z předešlého dne a radost z toho, že to všechno takhle je.
Zatímco na předešlé desce Wait For Me (2009) Moby zpíval pouze jednou, tentokrát se jeho hlas objevuje v patnácti písních vícekrát. Je to výraz jeho spokojenosti a entuziasmu, při němž mu tolik nevadí, že jeho zpěv nepatří k „velkým“ a nahrávku neobohacuje. Na to jsou na desce hostující hlasoví mistři (Emily Zuzik, Inyang Bassey a Joy Malcom).
Destroyed je album překvapivě bohaté na melodie. Tři čtyři skladby z něho jsou s to poměřit se se světovým středním proudem. Většina jich ovšem funguje jen jako slušný hudební doprovod. Nejlépe k nahlížení fotografií, také k přemítání či jiné bohulibé činnosti.
Mobyho programová nenápadnost a s nabytou svobodou přišedší malé ambice činí z jeho práce pouze cosi obyčejného. Desku sice nahrál analogově, čili nemoderně (v současnosti se natáčí především digitální cestou), přesto je příliš nenápaditá a produkčně rezervovaná na to, aby byla důležitá.

Moby: Destroyed
Little Idiot/EMI, 71:39

Hodnocení: 55%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 26. května 2011)

Otevřený dopis Radě Českého rozhlasu

Nevážení,
byl jsem nemile zaskočen tím, kterak nespravedlivě jste reagovali na oprávněnou stížnost paní Heleny Vondráčkové, jež měla správný pocit, že její písničky státní rozhlasové stanice málo zařazují do vysílání. Odbyli jste ji konstatováním, že nemá pravdu, což je hulvátské, slaboduché, alarmující a svědčí to o nepřítomnosti kousku úcty ve vašich politováníhodných myslích, zejména v mozcích.
Trápí mě to tím spíš, že mám se státními rozhlasovými stanicemi stejný problém. Hněte mě totiž, že do vysílání systematicky a schválně nezařazují ani jiné národní hudební bohatství – mou písničku Hydraulický lis z roku 1986.
Rádio poslouchám sporadicky, ale nikdy, a už vůbec ne v neděli 22. května (kdy jsem jeho poslechem schválně promrhal celý den), se písnička Hydraulický lis ani jednou nehrála. Přitom je to hit, který byl oceňován už od chvíle vzniku.
Složili jsme ji spolu s nedoceněným talentovaným kytaristou Jiřím Krtičkou pro naši skupinu Uzavřený průchod z Broumova (to je název města, ne značka travní sekačky, jak si jistě při své kulturní slepotě myslíte). Už při první zkoušce nám bylo nad slunce jasné, že právě vzniká národní klenot. Písnička má silnou melodii, úžasný refrén a jednoduchý text s nadčasovou pointou, ve kterém se zpívá: „Co to táta koupil domů, co to leží na dvoře, přiblížím se tiše k tomu, co je to?“ Poté následuje hymnický refrén s obsahovým rozuzlením „Je to hy hy hy hy hydraulický lis“, který se do omrzení opakuje.
Když jsme nový hit prezentovali na koncertech (někdy jsme ho pro velký zájem hráli i pětkrát za sebou, zvláště když jsme v repertoáru neměli dostatek jiných skladeb), lidé za námi posléze chodili do šatny a se slzami v očích tvrdili, že by se tato vznešená skladba měla dědit – cituji – „jako národní kulturní dědictví“. Naše skupina byla pro. Bohužel ale tehdy fungovala pouze na okrese Náchod, a ač skladba nahraná na kazetách značky BASF několikrát překročila i hranice okresu, světovým hitem se ještě nestala. To se ale mělo změnit…
Když Uzavřený průchod zanikl, ukradl jsem píseň bez vědomí kytaristy Krtičky pro svou další skupinu Mauzoleum. Jelikož byl její součástí pěvecký sbor, dostala v provedení mnohem výraznější tahy a takříkajíc koule. Aby vynikla dokonalá melodie, při zpěvu jsem se ani jednou nenadechl, abych diváky nerušil.
Hydraulický lis pak konečně zabral i v zahraničí. Když jsme jej se skupinou Mauzoleum hráli v roce 1991 na italském turné, tamní publikum doslova šílelo. Nebyla jistě náhoda, že při jednom vystoupení vnikli pod vlivem skladby na pódium dva mladíci a pokusili se během koncertu znásilnit naše sboristky i sboristy. Zabránili jsme jim v tom vlastními pažemi s přesvědčením, že při prezentaci národního bohatství nikdo nikoho znásilňovat nebude.
Písničku Hydraulický lis (kterou jsme v době sametové revoluce vtipně překřtili na Hydraulický lid, čímž jsme dali najevo odpor vůči komunistům) jsme ve studiu Zdeňka Šikýře v Hostivaři pro potřebu rozhlasových stanic nahrávali 24. listopadu 1991. Jak charakteristické. Ten den zemřel Freddie Mercury. Když mě tato zpráva zastihla při zpívání skladby, pochopil jsem symboliku okamžiku a s radostí převzal pro Freddiem pěveckou štafetu.
Vaše stanice ale tuto skladbu nehrají, stejně jako další písničky skupiny Mauzoleum, například Gabčíkovo-Nagymáros, Namazali krávu, Holárijó nebo hravou Jakou barvu má máma. Jediné, co vaší vinu mírní, je skutečnost, že písničku Hydraulický lis nehraje vůbec nikdo.
Tento dopis nicméně berte jako protest. Zároveň vám ho posílám nezalepený a neofrankovaný, proto jej chápejte jako otevřený.
V dokonalé neúctě
Jaroslav Špulák, spoluautor národního bohatství

Elánu scházela chuť

V pátek odehrál slovenský Elán v pardubické ČEZ Areně údajně jediný letošní koncert v Čechách, přičemž se dál hodlá věnovat zejména přípravě muzikálu Osmý světadíl, jenž bude mít v září premiéru v Praze i Bratislavě.
Do hokejové haly na něj dorazilo asi sedm tisíc diváků, převážně nadšených pamětníků, pročež bylo možné brát startovní pozici kapely před začátkem koncertu jako výtečnou. Ona jí ale tak docela nevyužila, neboť nechala diváky na první písničku čekat až do jednadvacáté hodiny a posléze jim ukázala v praxi, co s kapelou udělá minimální koncertování.
Již zahajovací písnička Od Tatier k Dunaju s mimořádně kýčovitou projekcí zastihla formaci bez potřebné koncertní energie. Zatímco zvukař posléze přidal na hlasitosti (čímž ji částečně dodal), kapela ji během koncertu postrádala dál.
Nejen proto, že hrála většinu písniček spíše s rutinou než radostí, její tradičně znělé vokály byly pouze chvalitebné a koncert neměl spád. Také kvůli tomu, že mezi písněmi s diváky komunikovala vlažně, až to působilo dojmem, že koncert je milodar, ne něco, za co příchozí zaplatili nemalý peníz.
Elán dobře ví, že divák zná v podstatě každou jeho písničku a vždy si ji s chutí zazpívá. Ví rovněž, že je pořád trochu dojatý životním vítězstvím Jožo Ráže a miluje skladbu Voda, čo ma drží nad vodou (zatímco písničky z povedené nové desky Anjelská daň bohužel prakticky nezná). Na to sází, s tím kalkuluje.
Kdyby propříště ještě při svém vystoupení přidal drive a skladby pečlivěji nazkoušel, mohl by být jiný „jediný koncert daného roku“ větším a opravdovějším zážitkem.

Hodnocení: 50%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 23. května 2011)

Ve spárech metalového tyrana

Od jistých časů, přesněji od poloviny devadesátých let, si dávám pozor, když říkám muzikantům a kapelám svůj názor na jejich tvorbu. Do toho osudného dnes jsem byl nesmírně otevřený. Dokázal jsem použít i silná slova, přičemž termín „srágora“ patřil k těm jemnějším. Potom ale přišla temná zkušenost, která to všechno rapidně změnila.
Zhruba v polovině čtyřiadevadesátého roku mě do své zkušebny nedaleko pražského nádraží Smíchov pozvala jedna kapela na zkoušku. Za boha si nevzpomenu na její název, ačkoliv tváře členů se mi před očima míhají v černých snech dodnes. Ti muzikanti se tenkrát tvářili jako pohodáři, navíc jsme se párkrát předtím potkali na různých akcích a občas jsme při té příležitosti protlachali něco slov.
V podstatě jsem ale byl v kontaktu pouze se zpěvákem a kytaristou té čtyřčlenné kapely. Když mi pak ti dva jednou řekli, jestli bych se nepřišel podívat na jejich zkoušku a neřekl jim, co si o tom myslím, skoro až nadšeně jsem souhlasil a přistoupil na den a čas, který k setkání navrhli.
Přišel jsem s pětiminutovým předstihem a zpěvák s kytaristou mě seznámili s dalšími dvěma členy, baskytaristou a bubeníkem. Ani jeden z nich na mě při prvním stisku ruky nepůsobil moc mile, což se mělo později ukázat jako minimálně přesné mínění.
Kapela mě uvítala a ohlásila přehrání tří svých největších pecek. Jedna se jmenovala Satan kadí, druhá Lucifer vaří pohankový čaj a třetí Bafomet a stará Blažková, nebo tak nějak. Co vám budu povídat, byly to neskutečné „srágory“. Obhroublé metalové hokus pokusy, kterým trčela sláma z gumáků, a zpěvák do toho zpíval nějaký podivný text o černé dámě, která chlapům trhá koule, vymačkává si při tom beďary z uší a ještě se jim směje. Humus každým coulem.
Když kapela dohrála, sesedla se kolem mě a já se dal do hodnocení. Již s první větou jsem si všiml, že s bubeníkem, vizuálně připomínajícím zamračeného zaměstnance jatek, má slova podivně cloumají a dosud tupý výraz ve tváři se mění v zarytě nepřátelský. Pak už stačilo jen pár vět v duchu: „Měli byste víc zkoušet a míň dbát na to, že jste zle vypadající parta. Image si dodělejte potom, teď se naučte hrát a zatím nikam nelezte“, a bylo vymalováno.
Během chvíle mě bubeník – jatkař chytil pod krkem, zacloumal mnou a obdivuhodně hlubokým hlasem pověděl: „Tobě se to nelíbí, ty debile jeden?“
Z výšky asi třiceti centimetrů, do které mě snadno vyzdvihl, jsem srabácky kvikl: „No, to zase neříkám…“
„Vždyť to teď říkáš, debile. Dostaneš přes hubu. Metal, vole!“
„Metal, jasně, taky říkám. Ať žije metal,“ mektal jsem.
Pustil mě na zem a dal mi herdu do břicha. Očima jsem hledal pomoc u ostatních členů kapely, ale moji dva „přátelé“, zpěvák a kytarista, na konflikt jen pobaveně koukali a v tváři měli úchylný úsměv.
Do toho broukl baskytarista: „Co je to za debila, ten kritik. Zabij ho!“
Když se to bubeník už už chystal udělat, prudce jsem vystartoval mezi jeho nemotornýma rukama, proklouzl jsem vedle zpěváka a kytarista, strčil do baskytaristy a vyběhl ven. Jen jsem se nadechl čerstvého vzduchu a běžel jsem dál. Pořád dál a dál. Zastavil jsem se až někde u Anděla, což je zhruba kilák od místa konfliktu. Zpocený, udýchaný, ale nezabitý.
Od té doby pro mě platí následující bezpečnostní postup: dříve než kapele řeknu svůj názor na její dovednost, proklepnu si její fotky na internetu a zjistím, jestli v sestavě není někdo, kdo vypadá jako násilník. Pokud tam někdo takový je, zásadně pak pouze chválím… a tedy kecám.
Musím ale napsat, že v českých kapelách je násilníků minimálně. Naposledy jsem jednoho, který by jím být mohl, vystopoval někdy před pěti lety.

Dostatek vzrušení s Lady Gaga

Lady Gaga nahrála své druhé regulérní album a učinila tak s mnoha chytrými i prázdnými proklamacemi k tomu. Nyní, když je kolekce k dispozici, je jisté, že se hudební svět nezboří. Současně ale studem necukne, neboť Born This Way je solidní nahrávka. V ranku moderního popu dokonce nadprůměrná.
Lady Gaga na ní spojila několik hudebních prvků. Opřela se o taneční beat a rytmus, přidala dávku popové melodičnosti i podbízivosti a okořenila to rockovou dynamikou i drzostí, která je patrná třeba na opravdu nevkusném „metalovém“ obalu kolekce.
Každá ze čtrnácti písniček je schopna obstát jako singl, neboť splňuje požadavky pro globální mediální přijatelnost. Každá je i samostatným příběhem, a tak se v Marry The Night dozvídáme, jaké je odolat pokušení být hvězdou v Hollywoodu, v technohouseové Americano nebo v Born This Way o homosexuálních vztazích v imigraci i Americe, v You And I zase něco o běžnějším vztahu a ještě se v ní vedle sebe culí Lady Gaga a kytarista britských Queen Brian May.
Kolekce má spád a vychází z kvalitní hudební historie. Chvílemi to skoro vypadá, jako by tvorbu Davida Bowieho či Madonny přetavovala do současnosti. Hudebně je dost pestrá na to, aby v ní bylo stále co objevovat. Elektronické beaty a syntetické zvuky doprovázejí živé nástroje, což odpovídá současnému zvuku špičkového popu. Lady Gaga zkrátka to vytěžené z minulosti využívá v současnosti.
Prostřednictvím Born This Way přidala nové písně ke starším a šine si to dál v obligátním tempu i stylu. O skladbách aranžérsky i co do sdělení nesporně hluboce přemýšlela a také při jejich vzniku dost kalkulovala. Vzala to ale za správný konec. Pochopila, že dnešní pop potřebuje vzrušení – a toho je na albu dostatek.

Lady Gaga: Born This Way
Universal Music, 61:08

Hodnocení: 80%

Na Elánu bez elánu

V pátek odehrál v pardubické ČEZ Areně prý jediný letošní český koncert slovenský Elán, tedy trojice Jožo Ráž, Jano Baláž a Vašo Patejdl plus věrný doprovod. Nebylo úplně vyprodáno, což se nakonec ukázalo být správné, neboť onen slavný Elán přece jenom už dnes nemá takovou sílu, jakou měl před pětadvaceti lety, když jsem na něj chodil do pražské Lucerny a byl u vytržení.
Únava se rozprostřela nejenom na pódiu, ale i v hledišti. Vzal jsem na akci svou sestru, sestřenici a jejich partnery, přičemž všichni byli od první chvíle rozhodnuti koncert prosedět v hledišti. Záhy se ukázalo, že nebyli jediní. Hodinu před startem vystoupení byla místa k sezení takřka beznadějně obsazena, zatímco plocha s místy k stání zela prázdnotou. Marně jsem sestře a spol. vysvětloval, že na úzkých sedačkách si nejenom nezatančí, ale ani se nehnou a ještě je bude bolet za krkem z věčného vytáčení hlavy. Nic nepomohlo – seděli.
Pardubické publikum bylo trochu zvláštní. Tvořili ho lidé od třiceti výš a jejich priority byly tomu odpovídající. Například výrazně obtloustlý padesátník nebyl do hlediště vpuštěn s vydatnou dvojporcí klobásy s trojitou hořčicí. Místo aby si ji šel zblajznout do foyeru haly, naskenoval ostatní diváky a zmerčil, že je mezi nimi někdo, kdo klobásu v hledišti má. Zle a agresivně se pustil do muže z ochranky, vyhrožoval mu žalobou, mučením, trýzněním, svými kamarády, mými kamarády a bůhví čím ještě. Zatímco se v Libyi válčí a vinou domácích i hostů z Ameriky a dalších vojenských velmocí tam umírají civilisté, tenhle trouba chtěl prostě žrát v hledišti a udělal by pro to i násilný čin, kdyby v ruce nedržel svou podělanou dvojporci klobásy s trojitou hořčicí.
Na ploše kousek ode mě stál zvláštní pár. On byl cizinec (řekl bych Dán), ona Slovenka, která zjevně vyrostla na Elánu. Znala všechny texty a na rozdíl od svého partnera se bavila. On ne. Podle zoufalých výrazů v jeho obličeji bylo evidentní, že jej výkon Elánu nemile zaskočil, zvláště pak trpěl při jeho fistulích. Ona ale tančila ostošest a její krokové kreace ji zaváděly mezi přítomné diváky, na které se při tanci zubila, až její rovnátka osvěcovala pleše některých mužů s kelímkem piva v ruce. Partner co chvíli vystrašeně hleděl na pódium, jestli se tam jeho přítelkyně neprotančí, což byla obava na místě, neboť ona se vzdalovala čím dál tím víc. Pokaždé když se vrátila, zasmál se tak křečovitě, že jeho rovnátka nebyla s to osvítit ničí pleš ani za pomoci světelného parku z pódia, jak byla zmatená. Jenže láska si žádá oběti.
Jožo Ráž pak v neděli na dotaz Blesku, zda je pravda, že chce být svatý, odpověděl: „Ano, chci být svatý. Chtěl bych splynout s Bohem, protože už nechci žít další životy. Já si myslím, že mám velice dobrý život a že už jsem tady za odměnu, takže bych rád skončil svou vesmírnou pouť.“
Inu, není nad vesmírného Joža a svatého Ráža k tomu. Kdo by takovou oběť neoželel?!

Insania věší a likviduje celebrity

V hudebních kruzích se občas stane něco pozoruhodného. Nyní se o cosi takového postarala brněnská skupina Insania, která natočila klip k písničce Pověsíme celebrity. Je animovaný, je drzý, upřímný a současně vtipný. Dovoluji si připojit odkaz.

Společenská i sólová hra Pojmenuj obraz

Když jsem před mnoha lety míval volné večery, ba dokonce i kusy dnů, leckdy jsem se bavíval hrou, kterou lze provozovat sólově i ve skupině. Ve skupině je zábavnější, bez asistence jiných osob také, ale musíte být veselá kopa s velkou představivostí a chronickým smyslem pro humor. Ta představivost je klíčové slovo. Bez ní tu hru hrát nelze. Přesto se s vámi o její pravidla rád podělím.
Malíř namaluje soulož. Neví ovšem, jaký dát obrazu název. Takové jako „Milování vyléčených astmatiků“, „Láska v troubě“, „Sexem proti marťanům“, „Najdi křečka“ nebo „Sex teče“ mu připadaly tristní. Lepší název ale nevymyslel, a tak se rozhodl prezentovat obraz na své výstavě a vyhlásit při té příležitosti anketu o název pro něj.
Když výstava skončila, ze schránky umístěné u obrazu vysypal celou hromadu papírků s názvy, které vymysleli návštěvníci. Pustil se do čtení, ale bohužel narážel jen na obyčejné, hloupé nebo vulgární. Byl zklamaný, ale poslední papírek jej zachránil. Namísto nápadu na název na něm byl napsaný strohý vzkaz: „Přečtěte si titulky z novin“.
V tuto chvíli vezmou účastníci hry noviny a nahlas čtou titulky, přičemž mají před očima představu obrazu s namalovanou souloží. Musím říct, že je to mnohdy nekonečně zábavné.
Před revolucí například stály zato titulky typu: „Se Sovětským svazem na věčné časy“, „Závěry XV. sjezdu strany splnili jako první choromyslní“, „Národní podnik Stavodělna splnil plán na sto procent“, „Soudruh Biľak oslavil sto padesát let v plné soudružské síle“, „Pil na schůzi uličního výboru“ nebo „Vojáci nastoupili k plnění svých vojenských povinností a obraně vlasti“.
Po revoluci je to ale také zábavné. Vzal jsem si například k ruce noviny z posledních hodin a názvy pro obraz s namalovanou souloží by mohly být následující: „Britská královna uctila Iry, kteří bojovali proti Britům“, „Bártův guru pro hluk i nástěnku“, „Véčkaři v krajích ztrácejí trpělivost“, „Na čisté zakázky věří jen šest z deseti stavbařů“, „Cyklisté protestovali“, „Pro fabriku je marketing prioritou“, „Tušení vládního finále“ anebo „Na lepší kloub si připlatíme už příští rok“.
Přeju dobré novinové titulky.