Dnes jsem zemřel

Řeknu vám, že zemřít takhle v chladné květnové úterý (přesně 3. 5. 2011) těsně před jedenáctou hodinou v Bělehradské ulici v Praze hned vedle klubu Radost FX není vůbec špatné. Mně se to dnes stalo. Poslední, s kým jsem na této zemi hovořil, byla Alice Titzová z Universal Music. Poprosil jsem ji, jestli by mohla požádat Olgu Lounovou, aby mi poslala zpět autorizaci našeho rozhovoru. Potom jsme ještě kapku zavtipkovali, zavěsili jsme a já zemřel.
Je fakt pravda, že na vás hned po smrti čekají ti, kteří vás převedou na druhý břeh. Čekal jsem jen babičku nebo dědečka, případně kmotru ze Slovenska, kterou jsem měl rád. On na mě ale ještě na tom chodníku v Bělehradské vybafl muzikant, který zemřel někdy před deseti lety. Možná ho k tomu vést mě opravňoval fakt, že hrál také na baskytaru a špatně zpíval. V tom jsme byli absolutně zajedno (on jen na tu baskytaru hrál skvěle). Řekl mi „Ahoj, Jardo. Jsi to ty? Už jsem tě dlouho neviděl, člověče.“ Podal mi ruku, byla chladná, a dodal, že opravdu nečekal, že se zrovna dneska potkáme.
Když jsem nabyl přesvědčení, že už to bolet nebude, přestal jsem pátrat, na co jsem vlastně skonal, a rozhodl si cestu do světa mrtvých náležitě užít, začal mi můj průvodce vykládat, že vypadám dobře, dokonce ještě lépe, než když jsme se viděli naposledy. Prohodil jsem něco ve smyslu, že není divu, když jdu do nového, což měl být vtípek, na který se měl chytit. On se ale nechytil. Jenom se ušklíbl a konstatoval, že dost přibral, což je důsledek toho, že přestal chlastat. Pokud vím, právě na nadměrné užívání alkoholu zemřel.
„Slíbil jsem tam nahoře, že už pít nebudu,“ usmál se.
„No to je skvělý, že jsi s tím alespoň tady přestal. Mezi námi, pokud vím, chlastal jsi jako duha,“ byl jsem upřímný.
„Ty vole, já končil na třech flaškách rumu denně!“ přiznal.
„To je smrt,“ podotkl jsem.
„Taky jsem na to málem zemřel…“
„Málem?“
„Zachránili mě na poslední chvíli. Představ si, že mi doktoři nic neřekli, vůbec jsem nevěděl, že umírám. Pak mě operovali a řekli mi, že musím podepsat papír, kdyby se to náhodou nepovedlo. No a já v tu chvíli tam nahoře slíbil, že když se to povede, přestanu chlastat…“
„A?“ řekl jsem dychtivě.
„Povedlo se to. Normálně nechlastám. A dal jsem dohromady kapelu,“ říkal radostně.
V tu chvíli mi konečně došlo, že jsem nezemřel. Potkal jsem jenom bývalého známého muzikanta, který pil tak hrozně, že poslední zprávu o něm mi kdosi přinesl z nemocnice, kde prý ležel ve vážném stavu a zbývalo mu pár dnů života. Zpráva o jeho úmrtí ke mně nikdy nedorazila, ale prý měl nakonec skutečně zemřít.
Ode dneška oslavuju život. A oslavuju i smrt, protože vím, že hned po jejím příchodu potkáte staré známé a dozvíte se, že žijete.
Oba!



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)