Dozpěvy

SuperStar je soutěž, která objevuje talenty a vrhá je do záře světel ramp. Mělo to tak být. V praxi ovšem povětšinou žádné talenty neobjeví (až na pár výjimek) a zpod světel ramp ty nejodvážnější naivní drzouny vrhne do reality, která je pro ně mnohem depresivnější, než byla v době, kdy ještě byli zlobivé děti, zpívali si v koupelně před zrcadlem a největší radost měli z toho, když jim na pololegálních mejdanech v bytech nahluchlých babiček dal za dobře zazpívanou písničku někdo pusu, cígo nebo hltnout whisky.
Praxe posledních dnů ukázala, že u nás máme mnoho skutečně pěveckých talentů. Nezdržují se ale před televizními kamerami a nebezpečně pozorným slechem Paľa Habery, nýbrž na hokejových stadionech, kde jsou jako jednotlivci všem volní a fungují pouze coby precizní sbor.
Když naši hokejisté porazili v neděli 15. května boji o bronz Rusko, na pražských Řepích si veselou ódu na medaili zmíněného kovu prozpěvoval jakýsi sídlištní hoch (samozřejmě za doprovodu kámošů a kámošek pomalovaných českou trikolorou) a byl vcelku dobrý. Ve výškách byl sice intonačně nepřesný (tedy falešný jako prase), rytmicky měl také drobné potíže, ale vybral si těžkou melodii a měl hlas jako zvon. Navíc to byl kudrnáč, takže docela dobře vypadal. Typický frontman do nějaké špinavé kapely ovlivněné garážovou hudbou šedesátých let.
Na smíchovském Andělu pak v noci přišel vrchol. Český bronz tam opěvoval dobře stavěný pětadvacátník, který si znamenitě vedl jak v hlasových polohách nižších, tak i vyšších. Měl v hlase dynamiku, sršela z něho obrovská energie a navíc perlil obratnými rýmy, z nichž si pamatuju „Miluju tu malou blonďatou a okatou Švédku a a zdaleka jí nemám za zlé tu kulatou pětku“ (jistě myslel počet branek, které nám borci ze severu nastříleli) či „Porazit Rusy přece se musí, vždyť se to puť puť puť Putinoj hnusí“. Z fleku bych mu – být majitelem gramofirmy – dal smlouvu na dvě alba a best ofku, protože to byl zjevně slušný zpěvák a nadto zručný dělník slova.
Pěvecké talenty tedy hledejme na stadionech. Pravděpodobně ještě dnes kvůli těm dvěma zážitkům přehodnotím svůj mnohaletý dojem, že fandit u televizní obrazovky nemá smysl, neboť vás hokejisté hrající v Bratislavě prostě nemohou slyšet, i kdybyste křičeli sebevíc. Lze to totiž brát jako trénink nadějných zpěváků.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)