Na Elánu bez elánu

V pátek odehrál v pardubické ČEZ Areně prý jediný letošní český koncert slovenský Elán, tedy trojice Jožo Ráž, Jano Baláž a Vašo Patejdl plus věrný doprovod. Nebylo úplně vyprodáno, což se nakonec ukázalo být správné, neboť onen slavný Elán přece jenom už dnes nemá takovou sílu, jakou měl před pětadvaceti lety, když jsem na něj chodil do pražské Lucerny a byl u vytržení.
Únava se rozprostřela nejenom na pódiu, ale i v hledišti. Vzal jsem na akci svou sestru, sestřenici a jejich partnery, přičemž všichni byli od první chvíle rozhodnuti koncert prosedět v hledišti. Záhy se ukázalo, že nebyli jediní. Hodinu před startem vystoupení byla místa k sezení takřka beznadějně obsazena, zatímco plocha s místy k stání zela prázdnotou. Marně jsem sestře a spol. vysvětloval, že na úzkých sedačkách si nejenom nezatančí, ale ani se nehnou a ještě je bude bolet za krkem z věčného vytáčení hlavy. Nic nepomohlo – seděli.
Pardubické publikum bylo trochu zvláštní. Tvořili ho lidé od třiceti výš a jejich priority byly tomu odpovídající. Například výrazně obtloustlý padesátník nebyl do hlediště vpuštěn s vydatnou dvojporcí klobásy s trojitou hořčicí. Místo aby si ji šel zblajznout do foyeru haly, naskenoval ostatní diváky a zmerčil, že je mezi nimi někdo, kdo klobásu v hledišti má. Zle a agresivně se pustil do muže z ochranky, vyhrožoval mu žalobou, mučením, trýzněním, svými kamarády, mými kamarády a bůhví čím ještě. Zatímco se v Libyi válčí a vinou domácích i hostů z Ameriky a dalších vojenských velmocí tam umírají civilisté, tenhle trouba chtěl prostě žrát v hledišti a udělal by pro to i násilný čin, kdyby v ruce nedržel svou podělanou dvojporci klobásy s trojitou hořčicí.
Na ploše kousek ode mě stál zvláštní pár. On byl cizinec (řekl bych Dán), ona Slovenka, která zjevně vyrostla na Elánu. Znala všechny texty a na rozdíl od svého partnera se bavila. On ne. Podle zoufalých výrazů v jeho obličeji bylo evidentní, že jej výkon Elánu nemile zaskočil, zvláště pak trpěl při jeho fistulích. Ona ale tančila ostošest a její krokové kreace ji zaváděly mezi přítomné diváky, na které se při tanci zubila, až její rovnátka osvěcovala pleše některých mužů s kelímkem piva v ruce. Partner co chvíli vystrašeně hleděl na pódium, jestli se tam jeho přítelkyně neprotančí, což byla obava na místě, neboť ona se vzdalovala čím dál tím víc. Pokaždé když se vrátila, zasmál se tak křečovitě, že jeho rovnátka nebyla s to osvítit ničí pleš ani za pomoci světelného parku z pódia, jak byla zmatená. Jenže láska si žádá oběti.
Jožo Ráž pak v neděli na dotaz Blesku, zda je pravda, že chce být svatý, odpověděl: „Ano, chci být svatý. Chtěl bych splynout s Bohem, protože už nechci žít další životy. Já si myslím, že mám velice dobrý život a že už jsem tady za odměnu, takže bych rád skončil svou vesmírnou pouť.“
Inu, není nad vesmírného Joža a svatého Ráža k tomu. Kdo by takovou oběť neoželel?!



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)