Ve spárech metalového tyrana

Od jistých časů, přesněji od poloviny devadesátých let, si dávám pozor, když říkám muzikantům a kapelám svůj názor na jejich tvorbu. Do toho osudného dnes jsem byl nesmírně otevřený. Dokázal jsem použít i silná slova, přičemž termín „srágora“ patřil k těm jemnějším. Potom ale přišla temná zkušenost, která to všechno rapidně změnila.
Zhruba v polovině čtyřiadevadesátého roku mě do své zkušebny nedaleko pražského nádraží Smíchov pozvala jedna kapela na zkoušku. Za boha si nevzpomenu na její název, ačkoliv tváře členů se mi před očima míhají v černých snech dodnes. Ti muzikanti se tenkrát tvářili jako pohodáři, navíc jsme se párkrát předtím potkali na různých akcích a občas jsme při té příležitosti protlachali něco slov.
V podstatě jsem ale byl v kontaktu pouze se zpěvákem a kytaristou té čtyřčlenné kapely. Když mi pak ti dva jednou řekli, jestli bych se nepřišel podívat na jejich zkoušku a neřekl jim, co si o tom myslím, skoro až nadšeně jsem souhlasil a přistoupil na den a čas, který k setkání navrhli.
Přišel jsem s pětiminutovým předstihem a zpěvák s kytaristou mě seznámili s dalšími dvěma členy, baskytaristou a bubeníkem. Ani jeden z nich na mě při prvním stisku ruky nepůsobil moc mile, což se mělo později ukázat jako minimálně přesné mínění.
Kapela mě uvítala a ohlásila přehrání tří svých největších pecek. Jedna se jmenovala Satan kadí, druhá Lucifer vaří pohankový čaj a třetí Bafomet a stará Blažková, nebo tak nějak. Co vám budu povídat, byly to neskutečné „srágory“. Obhroublé metalové hokus pokusy, kterým trčela sláma z gumáků, a zpěvák do toho zpíval nějaký podivný text o černé dámě, která chlapům trhá koule, vymačkává si při tom beďary z uší a ještě se jim směje. Humus každým coulem.
Když kapela dohrála, sesedla se kolem mě a já se dal do hodnocení. Již s první větou jsem si všiml, že s bubeníkem, vizuálně připomínajícím zamračeného zaměstnance jatek, má slova podivně cloumají a dosud tupý výraz ve tváři se mění v zarytě nepřátelský. Pak už stačilo jen pár vět v duchu: „Měli byste víc zkoušet a míň dbát na to, že jste zle vypadající parta. Image si dodělejte potom, teď se naučte hrát a zatím nikam nelezte“, a bylo vymalováno.
Během chvíle mě bubeník – jatkař chytil pod krkem, zacloumal mnou a obdivuhodně hlubokým hlasem pověděl: „Tobě se to nelíbí, ty debile jeden?“
Z výšky asi třiceti centimetrů, do které mě snadno vyzdvihl, jsem srabácky kvikl: „No, to zase neříkám…“
„Vždyť to teď říkáš, debile. Dostaneš přes hubu. Metal, vole!“
„Metal, jasně, taky říkám. Ať žije metal,“ mektal jsem.
Pustil mě na zem a dal mi herdu do břicha. Očima jsem hledal pomoc u ostatních členů kapely, ale moji dva „přátelé“, zpěvák a kytarista, na konflikt jen pobaveně koukali a v tváři měli úchylný úsměv.
Do toho broukl baskytarista: „Co je to za debila, ten kritik. Zabij ho!“
Když se to bubeník už už chystal udělat, prudce jsem vystartoval mezi jeho nemotornýma rukama, proklouzl jsem vedle zpěváka a kytarista, strčil do baskytaristy a vyběhl ven. Jen jsem se nadechl čerstvého vzduchu a běžel jsem dál. Pořád dál a dál. Zastavil jsem se až někde u Anděla, což je zhruba kilák od místa konfliktu. Zpocený, udýchaný, ale nezabitý.
Od té doby pro mě platí následující bezpečnostní postup: dříve než kapele řeknu svůj názor na její dovednost, proklepnu si její fotky na internetu a zjistím, jestli v sestavě není někdo, kdo vypadá jako násilník. Pokud tam někdo takový je, zásadně pak pouze chválím… a tedy kecám.
Musím ale napsat, že v českých kapelách je násilníků minimálně. Naposledy jsem jednoho, který by jím být mohl, vystopoval někdy před pěti lety.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)