Výteční Judas Priest, horší Whitesnake

Kdyby v úterý večer v pražské O2 Areně z tandemu britských kapel Judas Priest – Whitesnake vystoupila jen ta první, byl by to nadmíru skvělý koncert. Pakliže by hrála jen druhá, byl by to večer mizerný. Jelikož však koncertovaly obě, byla to show chvalitebná, a to zejména proto, že Judas Priest naplnili všechna očekávání.
Tato jednačtyřicet let existující metalová legenda z Birminghamu je údajně na svém posledním turné. Přivezla tedy reprezentativní průřez tvorbou, který dal vzpomenout jak na písničku Never Satisfied z vůbec prvního alba Rocka Rolla (1974), tak kousky Dawn Of Creation nebo Prophecy připomněl poslední kolekci Nostradamus (2008).
Kvinteto se na The Epitaph Tour nachází v dobré formě. Jakmile vstoupilo na scénu, zaplavilo halu vřískotem svého kytarového dvojzápřahu (Glennu Tiptonovi dnes znamenitě sekunduje talentovaný Richie Faulkner), nekompromisně hutnou rytmikou a především neomylným vokálem Roba Halforda, jenž během večera hravě zvládl všechna metalová klišé, která tento styl skýtá a ke kapele Judas Priest patří.
K bravurnímu provedení jednadvaceti skladeb přispěla i dobrá vizuální show. Na plátně připomínala třeba motivy z obalů alb, nad hlavami diváků se několikrát rozzářily lasery a pyrotechnické efekty dotvářely historicky důvěrné metalové prostředí.
Whitesnake, čtyřiatřicet let existující zástupce druhé vlny britského hardrocku, ovšem zklamali. Ne tolik jako celek, nýbrž především v osobě zpěváka Davida Coverdala. Na devětapadesátileté bývalé vokální hvězdě se čas podepsal velmi zásadně, zejména – bohužel – na jejím pracovním nástroji, tedy hlase.
Coverdale nezazpíval dobře v podstatě nic, navíc mu chyběla jakákoli základní jistota ve středních polohách, takže jeho výkon připomínal spíše krákorání, které občas oživilo povedené zakvílení – manýra tehdejší doby.
Bylo tedy na kapele, aby koncert zachránila. Hrála jako o život, čas „zabíjela“ nekonečnými a otravnými sóly jednotlivých muzikantů a zejména kytaristé se zasloužili o to, aby refrény měly dobré vokální party a původní verze skladeb alespoň trochu připomínaly.
Naštěstí Whitesnake koncert před vyprodanou halou zahajovali. Lze tedy konstatovat, že i v úterý večer v O2 Areně platilo ono okřídlené „konec dobrý, všechno dobré“.

Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 30. června 2011)

Mr. Big mistrovsky rozzářili Třinec

Devatenáctý ročník hudebního festivalu Noc plná hvězd proběhl v pátek a sobotu na fotbalovém hřišti Borek v severomoravském Třinci. Za střídavě slunečného i deštivého počasí mu přihlížely asi čtyři tisíce diváků, kteří měli možnost zhlédnout na dvou scénách vystoupení více než padesáti skupin, povětšinou tvrdšího rockového ražení.
Jednoznačným vrcholem bylo sobotní noční zastavení americké skupiny Mr. Big. Dorazila ve vytříbené formě, v dobré náladě, s chutí odehrát slavné skladby z devadesátých let i ty méně známé z letošního alba What If… a též s neovladatelnou snahou rozpohybovat fanoušky, byť se festival pomalu chýlil ke konci a oni už měli na určitou únavu právo.
Mr. Big tvoří čtyři mimořádné hudební i pěvecké individuality. Vede je charismatický vokalista Eric Martin, jenž v podstatě po celou dobu vystoupení nezazpíval chybně, a nadto mu ve vokálech výtečně asistovali zbylí tři spoluhráči.
Vidět hrát na kytaru fenomenálního Paula Gilberta, který měl na uších sluchátka a do svých strun se pustil i s rozparáděnou bruskou v ruce nebo zuby, byl neskutečný zážitek, stejně jako přihlížet tomu, kterak Billy Sheehan trýzní prsty svou baskytaru a vyluzuje z ní zvuky i postupy, jež na českých hudebních festivalech obvykle nezní.
Za fotbalovým stadiónem Borek zpravidla nad střechami sousedních Třineckých železáren zářivě hoří oheň. Během sobotního vystoupení ovšem mnohem více zářila skupina Mr. Big.
Kvarteto z Los Angeles přivezlo poctivý rock, který voněl zemitým blues. Všechno, co na pódiu udělalo, bylo nezpochybnitelné, proto byl jeho koncert velkým zážitkem pro fajnšmekry i „kolemjdoucí“.
Noc plnou hvězd letos svými solidními vystoupení oblažili i němečtí speedmetaloví věrozvěsti Gamma Ray, hutní američtí rockeři Pro-pain, tradičně solidní domácí kapely Doga, Škwor, Kreyson či Rybičky 48. Pro oživení pak také inteligentním popem načichlí November 2nd nebo mejdanová parta Legendy se vrací, jež během třičtvrtěhodinového vystoupení naservírovala akustické verze světových rockových hitů.

Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 27. června 2011)

Láska na tři způsoby

V noci, když jsem cestoval z koncertu Judas Priest (28. 6.), nastoupili do metra tři maníci a tři jejich slečny. Podle vizáže a řeči mohli být odněkud z Uzbekistánu, Kazachstánu nebo z některé země v jejich okolí. Maníci byli učebnicoví mačové, nadsamci, mistři světa, pošuci se žabykuchem ukrytým v tenisce, takoví ti tamní pasáci býků, kteří si celý rok šetřili z mizerného platu, aby mohli vzít do Prahy své vykulené samičky, vypůjčit si od sousedů masivní zlaté řetízky a brýle proti slunci a v české metropoli se tvářit vyloženě šeredně.
Pohled na jejich samičky byl ovšem žalostný. Ta první měla na krku cucflek o průměru dobrých deset centimetrů. V jeho epicentru byly otisky zubů a ona se celou cestu zubila, protože její Vasil tak činil také.
Ta druhá měla ušmudlané tílko a na jejích zádech byly zřetelné jizvy po ranách nějakým bičíkem nebo proutkem. Měla asi čtyři pod sebou a smrděly novotou. Moc se nesmála, přitom její Vasil ano. Pohled na tu třetí mě vyděsil. Přes oko měla čerstvý bělavý fáč a vůbec se netvářila vesele. Její Vasil nicméně ano.
Jediné vysvětlení, které mi přišlo na mysl, bylo, že těch šest přijelo do Prahy v první řadě sexuálně dovádět. Jelikož tu jejich zvířecí pudy neměl kdo krotit, vymklo se jim to z rukou a dopadlo to zle nedobře.
Váhal jsem, jestli nemám tuhle partu nahlásit policii…

Další otevřený dopis, tentokrát blbcům

„Blbci, mám pro vás řešení!“

Blbci,
dovoluji si vás oslovit vám jistě dobře známým slovem (blbec) tak, jak jsem to učinil před časem, mezi mými přáteli se to velmi uchytilo a dnes už vám ti slušní z nich jinak neřeknou. Nebudu proto tohle oslovení měnit, protože by moji přátelé, kteří si tento dopis jistě přečtou, nevěděli, komu jej adresuji. Takhle to vědí naprosto přesně. Nebudu také psát v oslovovacích zájmenech velká písmena, protože si vás nevážím, což vím zcela jistě a bez nápovědy.
Odteď budu psát za sebe, byť si jsem jistý, že se k mému názoru připojí i další obyvatelé. Mohu vám také sdělit, že mám pro tento list podporu od přátel z Maroka, Bhútánu, Peru a Slovenska. I oni tvrdí, že „blbcov netreba“.
Ale k věci. Je to už pár měsíců, co tu veřejně provádíte nestydatý osobnostní striptýz a odhalujete při něm své nízké priority. Vy i já víte, že vám nejde o to pomoci k lepším zítřkům nám, lůze (jak nás oslovujete), nýbrž dopomoci k lepším zítřkům vám, blbcům (jak vás oslovuji já, moji přátelé i lidé z Maroka, Bhútánu, Peru a Slovenska). Kdybyste nebyli tak bytostně pitomí, což bude jistě i chyba vašich rodičů neschopných vychovat z vás slušné a sociálně smýšlející tvory, napadlo by vás, že si můžete světlé zítřky ve finančním přepychu (jinou představu o dobré životě totiž nemáte) zajistit i bez toho, že nás do toho budete zatahovat.
Osobně nepotřebuji slyšet kecy o tom, že bych měl jít do důchodu ve 140 letech, protože jeden z vás, blbců. si myslí, že za pár let bude možné makat i po smrti. Osobně nepotřebuji slyšet, že když si na návštěvě nemocného zapomenu v jeho nemocničním pokoji noviny a vrátím se pro ně, budu muset zaplatit sto šedesát korun za překročený limit doby pobytu ve smradu a svrabu, protože si jeden z vás, blbců, myslí, že nemoc je byznys. Také nejsem zvědavý na to, jak mou vlast reprezentují v Evropě i jinde lháři, zloději, korupčníci a křiváci v tak dokonalém stmelení vždy v jednu postavu, až je to vážně obdivuhodné.
Za sebe tedy navrhuji. Vezměte si každý třicet milionů a zmizte. Je to balík, který vás zabezpečí až do smrti a po mnohých z vás z něho ještě – jak tak na vás koukám – téměř všechno zbude. To si pak klidně popřehazujte mezi sebou, anebo to odkažte svým dětem, které svým špatným příkladem vedete k tomu, aby byly jako vy.
Neočekávám od vás odpovědět, ale věřím, že se na nějakém tom K-Blbci budete mým velkorysým návrhem vážně zabývat. Já osobně slibuji, že udělám svou pilnou prací vše pro to, abych díry po milionech pro vás co nejlépe v rozpočtu zacelil.
Bez úcty nevolič a zástupce lůzy

P. S.: Kykyna je váš!

George Clinton v závoji hudby a kouře

Devětašedesátiletý George Clinton přivezl ve středu večer (22. června 2011) do Velkého sálu pražské Lucerny své kvalitní muzikanty, chuť bavit lidi, blyštivé střípky ze své tvorby a odhodlání, s nímž dokázal zastřít, že už dávno není velký frontman, spíše ikona v čele znamenitých hudebních kamarádů.
Obklopil se členy svých slavných skupin Parliament a Funkadelic a předvedl s nimi skladby, které uctívaly pravidla funku i soulu. Byly příjemné, v koncertních verzích patřičně dlouhé, instrumentálně uctivé, pěvecky povětšinou slušně zvládnuté a vizuálně ošetřené tak, aby se asi patnáctistovka přítomných diváků nebavila pouze ušima a pohybem svého těla, nýbrž i očima. Proto ta kabaretní čísla, proto tolik mizerných hereckých výkonů od lidí, kteří jsou v první řadě muzikanti a zpěváci.
Koncert Clintonových lidí v Praze měl sváteční atmosféru. Dorazili na něj především milovníci kvalitní a trochu bláznivé hudby, kteří jí na místě dokázali v deseti procentech odpustit prvek nudy (to když se kapela zasekla v minimalistických opakováních téhož), v devadesáti ale nasávali její nadhled.
Clinton tomu všemu šéfoval, občas zpíval, často vsedě odpočíval a hlavně se očividně radoval z toho, že to pořád dobře funguje.
Jeho vystoupení provázel pomyslný závoj hudby i kouře. Ten vznikal kouřením všeho poctivého, co právě bylo po ruce. On sám se koneckonců z pódia s chutí přidal.
Když po dvouapůlhodinovém koncertu krátce před půlnocí nastupoval před Lucernou do svého vozu, asi padesátka jeho českých příznivců mu na cestu zpívala. George Clinton opustil sál s nejvyššími poctami.

George Clinton
Lucerna, Praha, 22. 6. 2011

Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 24. 6. 2011)

Beze zpěvu

Na včerejším (23. 6.) prvním ročníku Prague City Festivalu jsem nebyl. Na hotel v Třinci, kde jsem se v tom čase psychicky připravoval na další ročník festivalu Noc plná hvězd, mi ale chodily esemesky se zprávami, co se právě na pódiu v Praze děje.
Narovinu říkám, že jako novináři je mi líto, že jsem se nezúčastnil. Jako pamětníkovi mi pak vytanula na mysli podobná historka z hlubokých osmdesátých let – to aby si Jared Leto nemyslel, že je první, komu vypověděly hlasivky poslušnost, měl od lékaře zakázáno zpívat a přesto lezl na pódium… zpívat.
Nevím už bohužel, jak se ta kapela jmenovala, a nepamatuji si ani jméno malé východočeské vísky, kde se ta věc stala. Nicméně někdy ve čtyřiaosmdesátém tam na tancovačku nastoupila čtyřčlenná rocková skupina, která měla dlouhé vlasy, basu, kytaru, bicí a sólového zpěváka. Vím, že zpěvák se jmenoval Honza, protože na něj kolegové z kapely pokřikovali Honzis.
Honzis někdy předtím přišel o hlas. Jak se později ukázalo, nebylo to kvůli nějaké nemoci či přehnanému namáhání onoho svalu, ale kvůli chlastu. Honzis si „uchlastal“ hlasivky tak, že prostě nefungovaly. Přesto kapele před odjezdem na tancovačku zasýpal, že je to v pohodě a že to spraví jedna vincentka. Cestou na koncert ji ale nesehnal, protože byla sobota a lékárny byly zavřené.
Když tancovačka, která pak trvala předlouhých osm hodin, začala, Honzis nastoupil na scénu a při úvodní písničce od Beatles zakrákoral do mikrofonu: „Ahoj, tuhle pecku znáte, to jsou Brouci, takže sami…“
Jeho kapela – jako každá správná tancovačka – hrála jenom převzaté věci. Její vlastní byly tak otřesné, že prý sám Honzis rozhodl, že se zpívat nebudou. Díky tomu se mohl opřít o slávu coververzí a na pódiu být a nezpívat. Pokaždé pobídl lidi ke zpěvu, ti se nadechli, začali a on statečně mašíroval po pódiu. O půlnoci měl odzpívanou pouze jednu sloku v Jó třešně zrály od Waldy Matušky.
Je pravda, že se během večera tu a tam z úst nějakého opilce ozvalo „Zpívej!“ To bral ale Honzis s úsměvem. Teprve nad ránem, kolem čtvrté hodiny, za ním přišel jeden mládenec a zeptal se ho, proč vlastně nezpívá. Opilý Honzis se postavil do pozoru, změřil si tazatele očima a mocně zvolal: „Jdi do prdele, debile!“ V tu ránu se chytil za hlasivky, rozkašlal se a zavelel kolegům z kapely: „Končíme, už nemůžu.“
Byl to jediný osmihodinový koncert, při kterém zpěvák v podstatě ani jednou nezazpíval a domů z něho odjel v horším stavu, než v jakém přijel.

Čtyři nové podoteky

1/ Z přízemního okna na mě stará babizna plivla. Hutný hlen mě těsně minul, dopadl na zem a vůbec se neroztříštil. Vyděšeně jsem na ni pohlédl a ona sykla jen „Pche!“. Skryl jsem se po deseti metrech za rohem a sledoval, jestli nenávidí i ostatní. Plivala po všech, respektive po těch, před nimiž jí její ústní výrobna ponechala vyrobit v ústech hutný hlen. Když zavřela okno, pod ním na chodníku bylo hlenové kluziště. Neviděl jsem dlouho nic tak zahořklého.

2/ Na festivaly se chystá frontální útok s novým blivajzem. Na Sonisphere prodejci čínských nudlí premiérově uvedli jejich smaženou podobu s nadměrnou dávkou odporné cibule. Můj vztah k cibuli je ryze záporný, a tak její přítomnost v čínských nudlích ve mně vyvolává pocity z trýznění španělskou botou. Prodejci jídla už tedy přišli na to, že lze plevel cibuli dát do čehokoliv a prodávat to jako chutné nebo pikantní. Bohužel je dost strávníků, kteří jim to svým apetitem potvrdí. Smrt cibuli!!

3/ V cukrárně. Zákaznice: „Prosím vás, ten větrník máte jenom s karamelem?“ Prodavačka: „S karamelem. Ale to máte jedno, stejně to nepoznáte.“ Prodavačce uděluji medaili za pravdomluvnost. Cukrovinkové náhražky skutečně nemají žádnou chuť.

4/ Proti zvýšení sazby DPH u knih a tiskovin protestují i ti, kteří před posledními volbami volali po zvolení pravice. Hlupáci měli pocit, že jim tato část politického spektra nesáhne na jejich jistoty a že nebude mít snahu je ožebračit jako všechny ostatní, aby měla prostředky pro svou oblíbenou disciplínu – korupci. Na včerejší demonstraci proti zvýšení DPH u tiskovin tedy protestovali i šéfové pravicových deníků a časopisů a třeba i výstavně pravicový šéf českého PEN klubu Jiří Dědeček. Ten se prý v proslovu dokonce tázal, zda jde o blbost, nebo aroganci moci. Chvályhodná sebekritika.

Bryana Adamse jeho písničky předstihly

Kanaďan Bryan Adams přijel do Prahy počtvrté. V devětadevadesátém byl hvězdou polozapomenuté přehlídky Jam, o čtyři roky později zpíval v hokejové hale v Holešovicích a v roce 2006 při jeho skladbách jásala dnešní O2 Arena.
Tamtéž dorazil i v neděli večer a na koncert přilákal na třináct tisíc diváků. Bylo příjemně plno, dalo se dýchat i tančit a umělci začali už krátce po osmé, neboť jejich program měl šestadvacet položek i s přídavky, což dalo na více než dvě hodiny koncertu.
Minulé Adamsovy zastávky v Praze poskytly zajímavé srovnání. Pakliže si dnes jednapadesátiletého lamače ženských srdcí pamatujeme jako plnokrevného sympaťáka se sexy nakřáplým hlasem, energií v každičkém gestu a syrovým zpěvem přímo na pódiu (to vše tu předváděl ještě před pěti lety), byl tentokrát ve formě slabší.
Jeho pěvecký výraz už tolik nejiskří, kapela hraje výtečně, leč až moc rutinérsky a zpěvákovo charisma pokryly roky i vrásky, pročež se na pódiu tu a tam mezi čtyřmi doprovodnými muzikanty ztrácel.
Důsledkem byla situace, při níž Adams prezentoval dobře známé skladby (a že těch opravdových hitů nabídl během večera mnoho), a byť tak činil v porovnání se starými časy na půl plynu, písničky diváky stejně rozpohybovaly a přiměly k potlesku.
Je v nich totiž pravověrná rock’n’rollová síla, která se v notách uhnízdila v okamžiku, kdy přicházely na svět bez kalkulu a ambicí. Adamsův repertoár je složen z přímočarých a melodických skladeb, které lze snadno zahrát na jednu kytaru a pořád při tom bude cítit poctivá rocková energie.
V Praze tak písně předstihly Adamse. Jedním dechem nutno ale dodat, že v jeho přednesu prosvítaly i vzpomínky na časy, kdy to na koncertech jiskřilo o něco víc.
Nejkouzelnějším okamžikem večera bylo, když Adam pozval na pódium zpěvačku z řad publika. Přišla dívka Ira z Kazachstánu, jež si posléze společný přednes skladby When You’re Gone (Adams ji zpívá s Melanií C ze Spice Girls) po jeho boku užila tak radostně, až to bylo dojemné.
Adams také neopomněl zmínit Nadaci Terezy Maxové, kterou podporuje dlouhodobě. Pro ni byla písnička Heaven.

Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 21. června 2011)

Zbabraný návrat narkomanky Amy

Amy Winehouse, britská zpěvačka se skvělou pověstí uměleckou a prachbídnou pověstí morální, se vrátila na scénu. Její sobotní (18. 6.) koncert v Bělehradě, jehož začátek zachycuje video přiložené ze serveru youtube, dopadl podle předpokladu mizerně.
Do prostor tamní pevnosti na ni přišlo na dvacet tisíc diváků, kterým ona za odměnu předvedla žalostný výkon, při němž připomněla všechny své zlozvyky z let, kdy na tom byla psychicky i fyzicky nejhůře a různými excesy během vystoupení „bavila“ svět.
Podle serveru BBC byla údajně při koncertu opilá, což ale zase není tak těžké poznat. Diváci byli přímými svědky toho, jak zpěvule doklopýtala na pódium, podivně po něm lezla, sundávala si boty, věšela se na své muzikanty, pusinkovala je, namísto zpívání spíše jen tak mumlala, když pak přece jenom zpívala, bylo to dost falešné, a občas se dokonce odporoučela ze scény, ačkoli měla právě zpívat. V tu chvíli naštěstí převzala aktivitu její kapela, která daný part nabídla instrumentálně a koncert snaživě zachraňovala.
Nedopadlo to ale dobře. Diváci, kteří dali za lístek 40 eur, tedy asi osminu průměrného platu v Srbsku, pískali a bučeli a tu a tam vhodili na pódium nějaký předmět, aby se Amy probrala z letargie a opice. Marně.
Pořadatelé Rock for People před časem jednali s managementem Amy Winehouse o tom, že by umělkyně vystoupila na jejich festivalu. Byli z mnoha stran varováni, že je to sázka do loterie, a tak se nakonec rozhodli Amy nepozvat. Už teď je jisté, že udělali dobře. A to Rock for People ještě neproběhl a Amy teprve začala.

http://www.youtube.com/watch?v=G_w-93QCSGU

Sašu nebudou operovat

Saša zesinal. Otevřel sněhobílou obálku, kterou mu doručil barvoslepý pošťák Prskavec, a nemohl té zprávě uvěřit. Doktor Harry Polzel, americký specialista na plastickou chirurgii, odnímání i vnímání orgánů a kapacita na pohlavní ústrojí tornád a hurikánů, mu poslal rozpočet plastické operace, kterou si u něho Saša před týdnem objednal mailem.
Polzel byl skutečný odborník. Před několika lety proslul slavnou operací, při které Michaela Jacksona přeměnil v Lady Gaga a ještě z jeho kostrče dokázal vyrobit Justina Biebera a bezpečnostní vázání na snowboard. Navíc mu jej doporučil vynikající český odborník na amputace Hugo Krýsl-Dašek, jenž se do světové medicíny a zároveň sportu zapsal tím, že ochrnutému sportovci Bělánkovi amputoval tělo a provedl to tak skvěle, že Bělánkovy končetiny už v následujícím roce zvítězily na paralympiádě na Měsíci.
Saša byla ale na dně. Polzel mu napsal, že rozpočet na předělání jeho obličeje z odporného na obstojný je tři miliardy korun po přepočtu z dolarů, plus DPH. A to Saša souhlasil se zvýšením sazby DPH na sto padesát procent a dokonce pro to v parlamentu zvedl hlavu.
V Polzelově listu dále stálo, že už jen kreslený návrh obstojného obličeje by vyžadoval zručného výtvarníka se schopností převést strašidelné věci v dobré, a takový je prý na celém světě jenom jeden. Na mysli měl hromadného vraha Nikitěnka, který ale momentálně sedí ve věznici na Kamčatce za kompletní vyvraždění tří menších oblastí v okolí Krasnodaru. Použitelný není z toho důvodu, že jakmile se k němu někdo přiblíží, bez milosti jej rozsápá a maso usuší na zlé časy.
Polzel sice naznačil, že by se do operace pustil sám, ale Sašův obličej považuje za tak „atypický“, že je to poprvé v historii plastické chirurgie, kdy lze již před samotným zásahem se stoprocentní jistotou říci, že se nepovede.
Saša roztrhal dopis a hodil jej do koše. V minulosti sice dokázal nakrást hromadu peněz a ani role v německém seriálu Witoldovy prasárny, kde hrál čuníka Witolda využívaného při převýchově dětských vrahů v nápravném ústavu na severu Německa, nebyla finančně zle ohodnocená. Na operaci s nejistým výsledkem to ale nedalo.
Oblékl si tedy ošuntělý kabát a vyrazil na Matějskou pouť, kde si nedávno našel sezónní zaměstnání. Po dobu trvání poutě představoval v domě hrůzy odporného draka, který požírá jiného odporného draka a ten je požírán bradavičnatým krokodýlem nilským. Naštěstí to byla lehká práce. Stačilo jen, aby Sašu zespoda nasvítili modrým světlem.