Arctic Monkeys přetavili to použité

Zázračné děti britské kytarovky, sheffieldští Arctic Monkeys, vydávají dnes čtvrté album. Jestliže první dva počiny definovaly jejich sílu opřenou o vlivy britského rocku šedesátých let, předešlé dílko Humbug (2009) odtud odskočilo.
Kapela na něm totiž začala hrát „americky“. Aby potvrdila svou kosmopolitnost, nové album nahrávala částečně v Londýně a částečně v Los Angeles. Producentem ovšem nebyl Američan Josh Homme z kapely Queens Of The Stone Age (na novince jen hostuje v písničce All My Own Stunts), nýbrž Brit James Ford.
Možná je to největší chyba, kterou Arctic Monkeys při přípravě novinky udělali. Hommeova nepřítomnost je svedla z cesty hudební složitosti, temnoty a hloubavosti, jejímž směrem se dali na dílu Humbug. Teď se přiklonili k písničkovosti a zpěvnosti, aby tak udělali umělecký oblouk a vrátili se ke dvěma prvním albům.
Některé nové písničky jsou nepokrytě popové a až transparentně melodické (She’s Thunderstorms, Black Treacle či That’s Where You’re Wrong). Arctic Monkeys v nich znovu těží ze zlatých šedesátých let a pilně hájí britské hudební poklady. Zklidnil se i výraz zpěváka Alexe Turnera. Za hlavu hodil místy nepříjemnou nervnost, kterou měl ve výrazu na předešlých albech, a přijal klid i schopnost dynamicky svůj pěvecký projev měnit.
Podstatnou roli na nahrávce hrají kytary. V některých skladbách sice jenom sekundují pěvecké lince, v jiných ale přebírají otěže tahu a některé dokonce téměř vytvářejí. Týká se to zejména kompozic Don’t Sit Down ’Cause I’ve Moved You Chair a Brick By Brick, jež zdobí skoro až metalové riffy, neučesané a obhroublé. V kontextu alba nicméně dotvářejí barevnost a rozptýlení.
Činí tak i texty. Jejich autor Turner se soustředil na témata dotýkající se jeho generace, postoje britské mládeže. Není v nich ale generační zvolání, spíše práce s obsahem slov, která doprovodí hudbu. Nikdy předtím kapela ve svých textech nepoužila zvolání „yeah yeah yeah” nebo „shalala”. Zde ano.
Přesto je nové album podařené. Arctic Monkeys na něm uzavřeli kruh. Co na prvních třech počinech nabídli jednotlivě, předkládají na čtvrtém komplexně. Všechno staré je k dispozici a proměňuje se v nové, čerstvé. Pozici kapely to jistě posílí.

Arctic Monkeys: Suck It And See
Domino, 40:09

Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 6. června 2011)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)