Když hitům Roxette dochází dech

Roxette dorazili do Prahy. V neděli večer vyprodali O2 Arenu a mimoděk tak dovyprávěli příběh, na jehož konci je velké životní vítězství. Kdyby totiž byl osud neoblomný, švédská popová dvojice už nemusela existovat.
V roce 2001 vyrazili zpěvačka Marie Fredrikssonová a zpěvák a kytarista Per Gessle na Room Service Tour. Po jeho skončení se měla chystat nová deska, jenže v září 2002 lékaři diagnostikovali vokalistce nádor na mozku. Dali jí výrazně malou šanci na přežití, novotvar odoperovali a začali se spolu se zpěvačkou, jejími příteli a fanoušky kapely modlit.
Fredrikssonová nakonec svůj boj o život vyhrála. Pustila se do malování, vydala na zkoušku pár sólových alb nazpívaných ve švédštině, srovnala se psychicky a z povzdálí sledovala sólové snažení osamoceného Gessleho. Potěšena tím, že nezahálí, se k němu v roce 2009 do Roxette vrátila.
Loni v srpnu znovuobnovená dvojice vystartovala na šestikoncertní miniturné na zkoušku, letos v únoru vydala osmé studiové album Charm School a osmadvacátého dne stejného měsíce vyjela na Charm School And World Tour z ruské Kazaně.
Do Prahy tedy dorazila již řádně rozehřátá. Jednadvacet položek v setlistu tvořily z podstatně menší části novinky z letošního alba (Only When I Dream, She’s Got Nothing On (But The Radio)), z mnohem větší pak skladby, které jsou prověřeny léty, čili přišly na svět v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, kdy kapela prožívala dobu největší slávy.
Být celosvětově populární je pro každou skupinu skvělé – je to ostatně cíl jejího snažení. V případě pražského vystoupení Roxette to bylo skvělé třeba proto, že drtivou většinu nabídnutých skladeb publikum znalo a dalo dohromady i texty. Navíc mu v hlavě zněly originální verze, což mu ulehčilo orientaci v tom, co bylo v hale ke slyšení.
Písničky Sleeping In My Car, The Big L., Opportunity Nox (singl z roku 2003, kdy Fredrikssonová bojovala s nemocí), Fading Like A Flower (Every Time You Leave), How Do You Do!, Dangerous nebo Joyride patří do jiné doby. V období osmdesátých až nultých let se jim ještě dával poctivý melodický tvar, nebyly vyzdobené syntetickými studiovými zvuky a byly velmi přesvědčivé.
Nesčetněkrát bylo nicméně patrné, jak moc dnes starých hitům Roxette dochází dech. Na vině byli bohužel dva hlavní protagonisté – Fredrikssonová a Gessle. Nebyli totiž v dobré pěvecké formě, zvláště ona ve vysokých polohách častokrát přesně neintonovala, ve středních ztrácel její hlas sílu a ve vokálních partech tu a tam dokonce souzvuk několika hlasů kvůli jejímu partu vysloveně rušil.
Gessle nebyl moc výrazný zpěvák nikdy, a v Praze to v podstatě několikrát potvrdil. Proto byl nesilnější pěveckou složkou vokální střih celé kapely, což ale bylo pro většinu písniček přece jenom dost málo.
Sláva skldeb ale jejich bolesti v klidu vyléčila. Divákům v hlavě zněly originální verze, a kde jim nepomohli zpěváci, pomohli si sami. Navíc byl program koncertu vystaven tak, že gradoval. Když pak kytarista zabrnkal motiv z českého evergreenu Škoda lásky, bylo pro nedělní večer rozhodnuto, že Roxette natěšené pražské obecenstvo definitivně získali na svou stranu.
Byl to koncert plný vzpomínek. Roxette si připomněli, že psát silné hity není v dnešní době a konkurenci snadné (což potvrdilo jejich album Charm School), a tak je dobré opečovávat ty staré.
Přes všechny výhrady ale nepůsobili dojmem, že by chtěli zbytek svého uměleckého života prožít jen s písněmi, které prorážely v hitparádách v době, kdy jejich fanoušci ještě nebyli mámy a tátové.

Hodnocení: 50%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 7. června 2011)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)