Selena Gomezová a album šité na míru

Skladby, jejichž spoluautorkami jsou Britney Spearsová, Katy Perry či Pixie Lott, producenti, kteří spolupracovali s Beyoncé nebo Fergie, jedna z nejpopulárnějších mladých zpěvaček a hereček v Americe, navíc podle všeho dívka zpěváka Justina Biebera. Tuto kombinaci mediálně vděčných témat nebylo možné ponechat bez výtěžku.
Osmnáctiletá zpěvačka a herečka Selena Gomezová již vydala dvě alba. Novinka When The Sun Goes Down je třetí a nejambicióznější ze všech. Jednak z výše uvedených důvodů, také proto, že rodačka z Texasu jako vokalistka aktuálně „vyrostla“ a ve studiu prý působila mnohem jistěji než v minulosti. Koneckonců natáčela potřetí.
Dlužno předeslat, že měla před začátkem práce na desce v podstatě jen dvě možnosti. Buď natočit taneční a zvukově moderní album, které její vrstevníky (nikomu jinému tahle hudba určená slyšitelně není) rozpálí do ruda a nedovolí jim odejít s tanečního parketu ani na cigaretu, anebo se pokusí připravit pseudointelektuální písničky, aby ukázala svůj „umělecký“ náskok, ale podřeže si beztak vyschlou větev, na které jako zpěvačka urputně sedí.
Tím, že se rozhodla pro první cestu, si ulehčila roli. V tanečních písničkách lze totiž ve studiu pomoci čemukoli jakkoli, pročež se na desce podařilo skrýt i protagonistčin nepříliš zajímavý hlas a jeho omezený rozsah.
Písničky jsou psané na tělo, nenabízejí melodické složitosti, jdou přímo k věci a v textech jsou přesně takové, aby o nich nebylo třeba nijak zvlášť přemýšlet. Gomezová vlastně nahrála slušnou desku, která v kategorii „pop“ zní dostatečně přesvědčivě, mladě, svěže a moderně.
Ve své stylové oblasti s přehledem poráží například poslední alba Jennifer Lopezové nebo Nicole Scherzingerové, protože na rozdíl od nich neztratila do práce chuť a motivaci. Za dvě tři skladby z kolekce When The Sun Goes Down by se na své desce zřejmě nestyděly ani Pink nebo Natasha Bedingfieldová.
V neposlední řadě je obsah textů upletený na míru všeobecně rozšířeným teenagerským pohledům na svět, a tak i z tohoto úhlu pohledu lze nahrávku chápat jako zvládnutou.
Umění, hluboké sdělení ani generační poselství na ní ovšem nehledejme.

Selena Gomez & The Scene: When The Sun Goes Down
Universal Music, 40:00

Hodnocení: 55%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 27. července 2011)

Vtipy od Ládi

Jel jsem velkým autem z Broumova do Prahy a členem posádky vozu byl i baskytarista Láďa. Celou cestu povídal vtipy. Když je jich moc, málokterý ulpí v paměti. Na něco si ale přece jenom vzpomínám.

Víš, proč nevidomý nemůže skákat bunjee jumping?
???
Protože by se mu poblil pes.
——

Víš, které tři roky jsou pro policajta nejtěžší?
???
První třída.
—–

Chlápek vypráví kamarádovi: „Představ si – byl jsem na svatbě známého, tancuju s jeho novomanželkou a najednou k nám přiběhl ten známý a kopl svou čerstvou ženu do rozkroku.“
„Proboha, a co se jí stalo?“
„Jí nic, ale mně zlomil dva prsty.“

První ukázka z mé nové knihy

Ještě nemá název a napsaných je jen pár kapitol. Zde je první ukázka, jak jsem slíbil.

Ten, který jediný měl černý stejnokroj s označením „security“, byl jejich šéf, a mě napadlo, že je vyhráno. Rýznar. Chodili jsme spolu do páté až deváté třídy, byl v běhu jen o kousek horší než favorizovaný čtyřstovkař Hoffmann, ale to bylo tak všechno, co na něm tehdy bylo zajímavé. Moc nemluvil, stranil se našeho kolektivu lotrů, v ničem nevynikal a skončil nakonec někde na učilišti. Na třídní sraz nepřišel ani jednou a nikomu nechyběl.
„Mám dvě děti. Kdyby jedno z nich mělo skončit jako ty, roztrhl bych ho jako hada,“ konstatoval hned poté, jakmile nás jeho dva kumpáni v místnosti o rozloze dva krát tři metry strčili do rohu a nevybíravě srazili k zemi. Poté odešli k lékárničce, kromě tří židlí jedinému předmětu, který v kumbálku byl, a přinesli Zemitému kousek vaty, aby si ji přiložil na rozbité čelo, které mu přivodilo mé poněkud nesportovní naražení do regálu s uzeninami.
„Já asi také,“ odpověděl jsem Rýznarovi.
„Vidíš, otočilo se to. Byl jsem vám vždycky pro legraci, a teď tě chytám jako toho nejposlednějšího lůzra.“
„Mrzí mě, že jsem ti způsobil potíže,“ omluvil jsem se.
„Nezpůsobil jsi mi potíže, naopak. Až vykážu, že jsme vás tady s pány kolegy tajnými chytili, dostaneme prémie, protože všechny nedělní krádeže půjdou na vás dva. Budeme se pak sice modlit, aby se v marketu zase neobjevil někdo, kdo to v neděli vrátí do starých kolejí, každopádně pro nejbližších šest dnů budeme za hrdiny,“ vypočítal klady a zápory téměř skončené akce Rýznar.

Britští Yes se s novým zpěvákem neztratili

Obdivuhodných 239 let mají dohromady nynější členové britské skupiny Yes. Není to žádné kulaté číslo, a tak si nedávno jako tichou pozornost nadělili již jednadvacáté album v diskografii. Jmenuje se Fly From Here a je pro kariéru skupiny vlastně dost zásadní. Nezpívá na něm totiž dosavadní „poznávací hlas“, fenomenální Jon Anderson.
Ten byl v sestavě od jejího založení v roce 1968. V letech 1980 až 1981 jej u mikrofonu střídal Trevor Horn, pak se ale Anderson vrátil a setrval až do roku 2004.
Po jeho druhém odchodu to následující čtyři roky vypadalo, že je s Yes amen. Před třemi lety se ale tato artrocková legenda opět zformovala a k mikrofonu přizvala kanadského zpěváka Benoita Davida, známého z kapely Mystery a party Close To The Edge, kanadského revivalu Yes.
Fly From Here je nové kapelní album po deseti letech, a tak není divu, že se mu mezi fanoušky věnuje velká pozornost. Nejde přitom zdaleka jen o srovnání Davida s Andersonem, byť změna na postu zpěváka je vždy v životě hudebního tělesa radikální řez.
Muzika na novém počinu je barevná, přírodní a uvolněná. David je ve svém projevu o kus přirozenější než jeho předchůdce. Zpívá lehce, nešplhá frajersky do závratných výšek, a když už do nich vystoupá, pak bez křeče a napětí. Jeho projev přinesl do pregresrockového zvuku cosi zvláčňujícího.
Někomu to může připadat jako stárnutí, vždyť v jedenácti skladbách na desce není jediný instrumentální uragán ani aranžérský tajfun. Spíše je to ale hra zkušeností.
Služebně starší členové Yes vědí, že jejich styl je v současné době v podstatě neaktuální. Čiré muzikantství brázdící ve zvukové moderně patří do šedesátých až osmdesátých let minulého století. Fly From Here pojali spíše jako vzpomínku na zlaté časy a připomněli, že jim chuť tvořit a nahrávat nezmizela.
V jejich diskografii jsou mnohem atraktivnější desky. Na téhle je ale ambiciózní titulní skladba rozdělená do několika dílů a série dalších, které jsou hudebně dokonalé a pěvecky mistrovsky ošetřené. Není to málo.

Yes: Fly From Here
Frontiers Records, 47:28

Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 20. července 2011)

Odpočívej v pokoji, Amy. Jsi volná.

„Drogy jí vzaly talent, duši i světlo, a chvíli poté si vzaly i její život. Odpočívej v pokoji, Amy,“ napsal americký zpěvák Josh Groban, který stejně jako celý hudební svět smutní.
Sobotní zpráva o smrti Amy Winehouse bolí plíživě. V první chvíli způsobila šok, ránu pod pás, náhlý smutek v relativně pěkném dni. Poté se dostavilo procitnutí hlásící, že něco takového beztak viselo ve vzduchu. Nakonec přišel kontext. V sedmadvaceti letech přece neodešla jenom Amy, ale léta před ní i Kurt Cobain, Janis Joplin, Jimi Hendrix nebo Jim Morrison. V sedmadvaceti letech rock’n’roll zabíjí. Ti, kteří mu v tomhle věku podlehli, ale zůstali velcí. Amy bude také.
Mohla hrát na letošním Rock for People, ale nakonec na ni nepadla volba. Beztak by nepřijela, protože po prvním červnovém koncertu svého evropského turné v Srbsku to zabalila. Její výkon v Bělehradu byl totiž žalostný. Ano, připadal mi směšný, v kontextu následujících událostí to ale nebylo nic jiného, než poslední volání o pomoc.
Amy už to jinak neuměla. Na pódium ji za ruku vedly drogy a chlast. Komedie se změnila v tragédii a z premiéry se stala derniéra. Možná to věděla. Když v květnu naposledy opouštěla odvykací kliniku, doktoři jí řekli, že buď s tím svinstvem přestane, anebo zemře.
Amy si zvolila druhou možnost. Milovníkům krásných hlasů bude zatraceně chybět. Ona je ale odteď volná. Nahoře už jistě klábosí se svými vrstevníky a nebojím se tvrdit, že k tomu upekli koláč z trávy a popíjejí kvalitní nebeskou whisky.
Odpočívej v pokoji, Amy.

Nejdřív omrkni šéfkuchaře, pak teprve jez!

Přítel Skácel pravil: „Jakmile přijdu do hospody, usadím se jen tak napůl, anebo usadím někoho, kdo do toho jde se mnou – zpravidla manželku. Potom začnu kroužit po lokále a předstírám zmatení. Velké zmatení, až jsou z toho zmateni i pinglové. Nakonec v tom nastalém zmatku, kdy už se pinglové rozhodují, jestli na mě zavolají ochranku nebo rovnou policii, vpluju do kuchyně a zeptám se, kdo je tady šéfkuchař. Jakmile dotyčný zvedne ruku, prohlédnu si ho, oznámkuju a jdu za tím, kdo do toho šel se mnou. Většinou ho popadnu a jde se honem pryč.“
Přítel Skácel totiž vychází z toho, že podle obličeje šéfkuchaře snadno pozná kvalitu jídel, které tento připravuje. Nikdy se o tom ale nemohl přesvědčit, protože řadu pokrmů prostě nakonec nejedl. Smutné také je, že řada šéfkuchařů vypadá všeobecně dost nevábně. Přítele Skácela to nicméně neodrazuje a hodnotí je nadále. „Ty by sis nechal sáhnout na kýtu od chlapa, kterej je na první pohled odpornej?“ táže se přítel Skácel.
Na přítele Skácela jsem si včera odpoledne vzpomněl. Když jsem vkročil do restaurace v jednom středočeském městysi (nebudu jmenovat, mohl bych někde dostat přes hubu), u prvního stolu seděl vykrmený chlapík, který sotva pozdravil, na stole měl psa, byl z něho cítit cigaretový kouř a hádal se s nějakým bezzubým kolegou o to, jestli je lepší Slavia, nebo Bohemka. Bezzubému kolegovi diky absenci zubů nebylo rozumět ani zbla, a tak to celkem nerozumně nahrazoval tím, že víc křičel. Byl to docela povyk, ale já měl hlad.
Podle teorie přítele Skácela jsem měl vzít nohy na ramena a zmizet. Já však zůstal a za odměnu jsem dostal vepřové nudličky, které chutnaly po jaru. Na mou duši!
Propříště přítele Skácela poslechnu. I když on to není až tak můj přítel. Je známý přítele mé kamarádky.

Létající můry noční i denní

Když teď prozradím, která je další z mých několika stovek živoucích nedokonalostí, mohu se jistě obávat, že mi bude v následujících dnech, týdnech i letech, ba nesporně desetiletích připomínána. Jistě se najdou i tací, kteří mi ji budou osvěžovat ve chvílích vypjatých, v nejmorbidnějším případě v letadle, v němž níže zmíněná noční můra platí padesátinásobně. Ale aťsi! Jen naiva si mohl myslet, že mám nedostatků pouze padesát, ne více.
Nedělají mi dobře bytosti, které létají. Na rovinu říkám, že vůbec nejsem nadšen z okrasných barevných ptáků, jsou-li v mé blízkosti, ani z papouška u vchodu do Lorro Parku v Tenerife, se kterým se mohou turisté vyfotit a pak si společný snímek zakoupit za pět eur na památku, ba ani z motýlů, dotýkají-li se mě svými krásnými křídly a nevalnými těly. Puštíkovi obecnému jsem jeho krásu přisoudil na Orlíku jenom proto, že právě seděl, ani nedutal a nehýbal se.
Skutečné obavy o život mám ve společnosti netopýrů, protože těch je u nás mnoho a večer létají v absolutní tichosti často do mé bezprostřední blízkosti. Nedávno mi kamarád Pavel Fröde vyprávěl, že kousnutí netopýra a následnou vzteklinu dosud přežil jen jediný člověk na světě. O té dívce dokonce natočili dokument, tolik nečekané to bylo. A tak když na mě někdo přijde s netopýrem, vyhraje. Jako třeba provozovatelé pražské ZOO, kteří v jedné své části představují netopýry, a mezi nimi a návštěvníky není žádný zátaras. Létavci opouštějí své „ložnice“ a co chvíli nalétávají tam, kde jsou bezmocní návštěvníci v mylné představě, že se jim nic nestane. Já raději zmizel.
Nesnáším ovšem ani pohled na mrtvá těla zvířat (natož ptáků a „letců“). Tím pádem u mě dochází často k paradoxním situacím. Nedávno nám před autem pochodoval holub. Mrtvý holub je z mého pohledu ještě horší než krev na umělohmotné lžičce, a tak jsem vůz opustil a jal se holuba zachraňovat, abychom jej nemuseli přejet a poslat tak na onen svět. Jakmile však ve svém strachu roztáhl křídla, probudil se ve mně můj druhý strach a já se raději stáhl zpět do vozu. Následující odhánění mohutným hlasem vypouštěným z útrob auta nepomohlo, a tak jsem opět musel ven a nahlas holubovi vyhrožovat a tleskat. Byl zřejmě pevně rozhodnutý sebevrah, pročež mu trvalo dobře dvě minuty, než pochopil, „že by měl letět do hajzlu“.
Na chalupě, kde právě jsem, jsou mouchy. Stovky much. Všechny létají a neustále mi sedají na ruce, nohy, vlasy, obočí i tváře. Noční můra tu nabývá zlotřilých tvarů. To už nejsou její obrysy, to je ona osobně, ve své zrůdné dokonalosti. Zlo přichází z nebe a má křídla.
Přežiju?

P. S.: Začal jsem psát novou knihu. Příště uvedu krátkou ukázku.

Co co znamená!

Když čtete novinové zprávy či slýcháte zprávy z televize nebo rádia, některé jsou docela pozitivní, případně zajímavé až nadějné. Mohou se v důsledku jevit jako blahé, nicméně ve skutečnost je doba taková, že v podstatě všechny zprávy jsou špatné. Vezeme-li v potaz jasný vývoj směřující k tomu, že bude ještě hůře, těžko odhadnout, jakou výpovědní hodnotu budou mít zprávy a informace za dvacet let.
V současné době je ale podstatné naučit se je správně chápat a naučit se v nich číst mezi řádky. Dovoluji si proto uvést několik klasických příkladů, jak správně zprávy chápat, vnímat a jak s nimi nakládat. Model se prakticky opakuje dokola, přičemž je vždy třeba danou zprávu chápat jako lež a převést ji do drsné reality. Smutné je, že i špatné zprávy jsou vlastně dobré. Skutečnost je totiž mnohdy mnohem horší. Ale pojďme k věci.
Jestliže se někde objeví zpráva, že volání mobilním telefonem není zdraví škodlivé, znamená to, že výzkum, který to odhalil, si zaplatili mobilní operátoři. Podotýkám, že svět je úplatný, čili za peníze vám udělá výzkum tak, jak si přejete, i prestižní univerzita nebo hochštaplerská parta z branže.
Pokud se pár týdnů poté objeví informace, že volání mobilem je zdraví škodlivé, za výzkumem stojí zdravotnický byznys. Jestliže je ve zprávě uvedeno, že je možné se proti tomu nechat očkovat, je zřejmé, že výzkum zaplatil výrobce dané vakcíny, která samozřejmě nefunguje. Nikdy se ale nedozvíme, jak to s voláním a jeho vlivem na zdraví opravdu je.
Jestliže rubrika Zdravověda informuje, že ruce je třeba mýt si nejméně dvacet vteřin, znamená to, že honorář za takový článek bere autor od firmy prodávající vodu, která jí má nadbytek.
Když trenér fotbalového mužstva řekne, že jeho tým bude vycházet ze zajištěné obrany, znamená to, že absolutně neví, jak bude zápas probíhat, co by jeho mužstvo mělo hrát a co hrát bude.
Pakliže nějaký fotbalista řekne, že Řepka není rasista, znamená to, že už mu někdo vyhrožoval.
Pokud vláda do čela ministerstva životního prostředí nasadí někoho z ODS, znamená to: „Kašleme na přírodu, zlikvidujeme ji a za prachy si koupíme dobrou snídani, tučnou večeři a Krkonoše i s Krakonošem.“
Když nejmenší vládní strana prohlásí, že odmítá návrh Kalouska a Nečase na zvýšení DPH na 19 procent, znamená to, že ti dva šíbři udělali ještě větší svinstvo než tato nejmenší vládní strana, a to ji štve. Rozhodně ji nezajímá výše DPH.
Jestliže někdo, třeba Drobil nebo Bárta, řeknou něco hezkého o Kykyně (to je krycí jméno současného prezidenta), znamená to, že z něho mají nadále strach (oni jistě vědí proč) a lezou mu k jeho potěše do trénované řiťky. Ve skutečnosti si ale o něm povídají vtipy o homosexuálech.
Pakliže česká vláda tvrdí, že je vládou rozpočtové odpovědnosti, znamená to, že udělá všechno pro to, aby nakradla co nejvíc peněz do svých kapes a nikdo na to nepřišel a současně zvýší veškeré platby pro obyvatelstvo, protože by ty nakradené prachy fakt mohly někde chybět.
Když cokoliv pěkného či pozitivního řekne nějaký český ministr, je to lež. Výjimkou je Kalousek, ten lže neustále, a je jedno, jaké zabarvení jeho věty mají.
A jestlipak uhodnete, u koho je třeba se osobně přesvědčit o tom, že není právě noc, řekne-li dobrý den?

Simple Plan osvěžují stylovou stejnost

Kanadští věční mladíci Simple Plan, kteří jsou na scéně již dvanáct let, vykazují dost úctyhodného i nedobrého. Bez ohledu na to či ono však patří k nejpopulárnějším kapelám současného světového pop punku a sklízejí za to pozornost i ceny.
Aktuální kolekce Get Your Heart On! je jejich čtvrtá studiová a lze očekávat, že se stane hitem letošního léta. Přímo k tomu svádí, protože přináší to funkční, čím v minulosti pětice z Montrealu okouzlila svět.
Výbušný kytarový zvuk táhne písně plné přilnavých melodií, v textech i hudební náladě jde vesměs o optimistické kousky a i obě balady, jež na kolekci jsou, v sobě mají dost pozitivního na to, aby se při nich s úsměvem a v objetí bezstarostně odpočívalo kdesi u vody a vymazalo to strojený smutek, který uměle vykazují jenom proto, že jsou balady. Skoro by se chtělo zaspekulovat o tom, jak dobře je album ve svém vydání načasované.
Obdivuhodné na Simple Plan je, že dovedou takto vyladěné skladby sypat jednu za druhou. Na novince je jich jedenáct a mají dvě tváře. Disponují přitažlivostí spojení zvuku kapel Green Day a Jonas Brothers, avšak působí dojmem, že každou z nich jsme už někde a někdy slyšeli.
Pop punk je nevyčerpatelný a současně dost vyčerpaný. Melodická výstavnost v něm pak leccos omlouvá, zvláště oslovuje-li primárně méně náročné teenagery, kteří tvoří fanouškovskou a leckde i kupní základnu.
Simple Plan ale nejsou bezradní naivové a moc dobře vědí o stylových omezeních. Proto si do studia pozvali několik hostů, z nichž nad ostatní ční zajímavý hlas Riverse Cuoma z Weezer v Can’t Keep My Hands Off You či výkon Natashy Bedingfieldové v písničce Jet Lag, který je rafinovaný tím, že v ní jejího zpěvu mnoho není, ale dodává jí „sexy rozměr“, ideálně se hodící do celkové letní atmosféry alba.
Jeho vrcholem jsou ovšem dva jiné okamžiky. V první řadě zvukově bohatě ošetřená hitovka Loser Of The Years, hned za ní pak Summer Paradise s hostujícím a ve studiovém výkonu výrazným a platným somálským rapperem K’naanem. Kdyby naopak na nahrávce nebyly dvě poslední tuctové skladby Last One Standing a This Song Saved My Life, asi by se nic nestalo.
Get Your Heart On! je v zásadě stejné, jako byla předešlá alba kapely. Těžko ale koneckonců namítat něco proti tomu, že se kvinteto drží svého kopýtka, zvláště přichází-li se zajímavými hostováními a zvukovými zpestřeními. Natož pak, bylo-li dosud úspěšné.

Simple Plan: Get Your Heart On!
Warner Music/Supraphon, 45:20

Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 14. července 2011)

Vzpomínka na umělce Vincenta Veneru

Často mi zůstává rozum stát. Nejde zdaleka jenom o tak podřadné věci, jako arogance politiků nebo neuvěřitelné výkony sportovců. Jde například i o výtvarné umění, přičemž rozum se zastaví proto, že je vykulený z cen, které ve světě tohoto druhu umění kralují. Zatímco střední a nižší vrstvy dřou bídu z nouzí, exekutoři jim ve své nadutosti z moci stojí u zadku, jejich nemoc je jen špatný podnikatelský záměr a telefonní operátoři jim účtují i to, že o svůj mobilní telefon zavadí pohledem, na českých i světových aukcích se prodávají mazanice, za něž bohatí platí miliony a kladou je doma na své opancéřované zdi s tím, že je jednou prodají za triliony.
Svého času, na začátku devadesátých let, byl nádhernou pražskou figurou (nechtěl, abychom mu říkali figurka) Vincent Venera. Tento všeuměl proslul v mnoha směrech a já měl to štěstí, že jsem se s ním osobně znal a mohl jsem slýchat jeho neotřelé názory. Tvrdil třeba: „Moje balzamované tělo bude jednou uloženo na druhém nádvoří Pražského hradu do skleněné pyramidy a poutníci z celého světa se mi budou klanět. Na Letenské pláni bude vztyčena moje obrovitá socha, žehnající Praze.“
V devadesátém roce jsem dokonce jako vydavatel stál za jeho sbírkou básní Absolutní cesta a mohu vám říct, že se tehdy jeho poezie, byť byla přece jenom poněkud zvláštní, prodávala znamenitě.
Každé setkání s mužem, který v uměleckém světě používal pseudonym Svatý Vincent, ale bylo nádherné. Tento invalidní důchodce mi třeba vyprávěl, jak byl zavřený v blázinci a aby neutekl, za zdí jej hlídal tank. Také dosáhl osvícení. Tvrdil, že k tomu došlo ve vězení, kde se jednou při společném obědě s dalšími vězni rozsvítil na celou cimru a už mu to zůstalo.
Byl to také výtvarník a pokud mě paměť neklame, jeho obrázky se svého času docela dobře prodávaly. Jednou jsem přišel k němu domů a na zemi jsem zavadil o překližku, vedle které byly ve velkých plechovkách různé barvy. Svatý Vincent právě tvořil.
Podíval se na mě a zeptal se, jestli bych chtěl nějaký jeho obraz. Já na to, že samozřejmě ano, že mi bude ctí. On na svém invalidním vozíku přijel k překližce, která byla částečně přetřená zelenou barvou, do ruky vzal dvě plechovky a pozvolna lil jejich obsah na ni. Vznikla patlanina, kterou ihned podepsal a dodal: „Dáme si ještě kafe, protože budeš muset dvacet minut počkat, než to uschne.“
Opravdu nemám o současném výtvarném umění žádné valné mínění a o cenách, za které je na trhu, už vůbec ne.