Létající můry noční i denní

Když teď prozradím, která je další z mých několika stovek živoucích nedokonalostí, mohu se jistě obávat, že mi bude v následujících dnech, týdnech i letech, ba nesporně desetiletích připomínána. Jistě se najdou i tací, kteří mi ji budou osvěžovat ve chvílích vypjatých, v nejmorbidnějším případě v letadle, v němž níže zmíněná noční můra platí padesátinásobně. Ale aťsi! Jen naiva si mohl myslet, že mám nedostatků pouze padesát, ne více.
Nedělají mi dobře bytosti, které létají. Na rovinu říkám, že vůbec nejsem nadšen z okrasných barevných ptáků, jsou-li v mé blízkosti, ani z papouška u vchodu do Lorro Parku v Tenerife, se kterým se mohou turisté vyfotit a pak si společný snímek zakoupit za pět eur na památku, ba ani z motýlů, dotýkají-li se mě svými krásnými křídly a nevalnými těly. Puštíkovi obecnému jsem jeho krásu přisoudil na Orlíku jenom proto, že právě seděl, ani nedutal a nehýbal se.
Skutečné obavy o život mám ve společnosti netopýrů, protože těch je u nás mnoho a večer létají v absolutní tichosti často do mé bezprostřední blízkosti. Nedávno mi kamarád Pavel Fröde vyprávěl, že kousnutí netopýra a následnou vzteklinu dosud přežil jen jediný člověk na světě. O té dívce dokonce natočili dokument, tolik nečekané to bylo. A tak když na mě někdo přijde s netopýrem, vyhraje. Jako třeba provozovatelé pražské ZOO, kteří v jedné své části představují netopýry, a mezi nimi a návštěvníky není žádný zátaras. Létavci opouštějí své „ložnice“ a co chvíli nalétávají tam, kde jsou bezmocní návštěvníci v mylné představě, že se jim nic nestane. Já raději zmizel.
Nesnáším ovšem ani pohled na mrtvá těla zvířat (natož ptáků a „letců“). Tím pádem u mě dochází často k paradoxním situacím. Nedávno nám před autem pochodoval holub. Mrtvý holub je z mého pohledu ještě horší než krev na umělohmotné lžičce, a tak jsem vůz opustil a jal se holuba zachraňovat, abychom jej nemuseli přejet a poslat tak na onen svět. Jakmile však ve svém strachu roztáhl křídla, probudil se ve mně můj druhý strach a já se raději stáhl zpět do vozu. Následující odhánění mohutným hlasem vypouštěným z útrob auta nepomohlo, a tak jsem opět musel ven a nahlas holubovi vyhrožovat a tleskat. Byl zřejmě pevně rozhodnutý sebevrah, pročež mu trvalo dobře dvě minuty, než pochopil, „že by měl letět do hajzlu“.
Na chalupě, kde právě jsem, jsou mouchy. Stovky much. Všechny létají a neustále mi sedají na ruce, nohy, vlasy, obočí i tváře. Noční můra tu nabývá zlotřilých tvarů. To už nejsou její obrysy, to je ona osobně, ve své zrůdné dokonalosti. Zlo přichází z nebe a má křídla.
Přežiju?

P. S.: Začal jsem psát novou knihu. Příště uvedu krátkou ukázku.



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)