Nejdřív omrkni šéfkuchaře, pak teprve jez!

Přítel Skácel pravil: „Jakmile přijdu do hospody, usadím se jen tak napůl, anebo usadím někoho, kdo do toho jde se mnou – zpravidla manželku. Potom začnu kroužit po lokále a předstírám zmatení. Velké zmatení, až jsou z toho zmateni i pinglové. Nakonec v tom nastalém zmatku, kdy už se pinglové rozhodují, jestli na mě zavolají ochranku nebo rovnou policii, vpluju do kuchyně a zeptám se, kdo je tady šéfkuchař. Jakmile dotyčný zvedne ruku, prohlédnu si ho, oznámkuju a jdu za tím, kdo do toho šel se mnou. Většinou ho popadnu a jde se honem pryč.“
Přítel Skácel totiž vychází z toho, že podle obličeje šéfkuchaře snadno pozná kvalitu jídel, které tento připravuje. Nikdy se o tom ale nemohl přesvědčit, protože řadu pokrmů prostě nakonec nejedl. Smutné také je, že řada šéfkuchařů vypadá všeobecně dost nevábně. Přítele Skácela to nicméně neodrazuje a hodnotí je nadále. „Ty by sis nechal sáhnout na kýtu od chlapa, kterej je na první pohled odpornej?“ táže se přítel Skácel.
Na přítele Skácela jsem si včera odpoledne vzpomněl. Když jsem vkročil do restaurace v jednom středočeském městysi (nebudu jmenovat, mohl bych někde dostat přes hubu), u prvního stolu seděl vykrmený chlapík, který sotva pozdravil, na stole měl psa, byl z něho cítit cigaretový kouř a hádal se s nějakým bezzubým kolegou o to, jestli je lepší Slavia, nebo Bohemka. Bezzubému kolegovi diky absenci zubů nebylo rozumět ani zbla, a tak to celkem nerozumně nahrazoval tím, že víc křičel. Byl to docela povyk, ale já měl hlad.
Podle teorie přítele Skácela jsem měl vzít nohy na ramena a zmizet. Já však zůstal a za odměnu jsem dostal vepřové nudličky, které chutnaly po jaru. Na mou duši!
Propříště přítele Skácela poslechnu. I když on to není až tak můj přítel. Je známý přítele mé kamarádky.



Komentáře [ 1 ]

  • Kryspin napsal:

    Mel sis dat i zakusek, ten by treba chutnal po podzimu…

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)