Oživovací pokus Limp Bizkit

Co asi dělala americká kapela Limp Bizkit těch šest let, během nichž chystala nové album Gold Cobra. Byla-li v devadesátých letech vlajkonošem spojení rapu a tzv. nu-metalu, je dnes, šestnáct let poté, jenom živou vzpomínkou na zašlé časy. Vzhledem k tomu, že se hudební scéna v posledních letech rychle mění a nové styly podléhají snadno zkáze, je to špatná zpráva.
Gold Cobra zní jako tradiční deska Limp Bizkit. Pro věrné fanoušky, milující starší alba, se tak vlastně nic nemění. Jelikož ale parta z Floridy má ve své diskografii už několik desítek v podstatě podobných písniček, vykazuje poněkud zbytečnou práci. Navíc je evidentní, že ani ty nejpovedenější písničky na novince nesahají nejslavnějším z minulosti po pás.
Nositeli zvuku téhle formace jsou zpěvák Fred Durts a kytarista Wes Borland. Ten první se do mnoha skladeb pustil se zápalem teenagera, aniž by pracoval s hlasem více než v době, kdy byl rap metal syrovou novotou. Ten druhý se sice několikrát vyznamenal (jeho hra je skvělá třeba v Bring It Black nebo Get A Life), nicméně zůstal hráčem, jehož nejsilnější zbraní je šikovnost a bravurní práce s dynamikou. Nic dalšího nereflektuje.
Nu-metal je jako styl passé, Limp Bizkit také. Gold Cobra je album, které to neakceptuje a snaží se o oživení stylu i kapely. Na jednu stranu je to chvályhodné, na druhou dost marné.

Limp Bizkit: Gold Cobra
Universal Music, 49:42

Hodnocení: 40%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 2. července 2011)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)