Přes hubu

Mimořádně mě baví lidská vynalézavost při pozdravech. Nad stiskem ruky nebo pouhým „čau“, „ahoj“ či „čus píčus“ už se jeden až tak nepozastaví, ale vidět dobrý, dlouhý a absolutně sehraný pozdrav prováděný s naprostou samozřejmostí stojí zato v každou roční dobu.
Včera v podvečer se v tramvaji číslo 9 kdesi v Motole loučil teenager s teenagerem následovně: vzájemné plácnutí otevřených dlaní o sebe, dotek pěstí s dutou ozvěnou, ťuknutí kloubky, vzájemné pofackování ruky (dělalo se dvakrát, protože fackoval jeden druhého), úsměv a lehké vzájemné kopnutí se levou šajtlí do chodidla. Nádhera, šlo to jako po másle a teenageři tak navíc činili s výrazem, při němž byste věřili, že je jim těžko se právě opouštět.
Asi před týdnem se na chodbě jedné bankovní instituce pozdravili dva (podle mého odhadu) vysokoškoláci následovně: dotek čelem, dotek bradou, plácnutí dlaněmi o sebe, výkřik „hrghhhhrg“ a uklonění. Také nádhera, řekl bych trochu asijský styl. Skoro jsem měl chuť je požádat, aby to udělali ještě jednou.
Před lety si mi jistý pán stěžoval, že jeho žena vymyslela také velice originální pozdrav. Podotýkám, že tento pán měl táhlé problémy s pitím alkoholu a co den chodil domů opilý. Říkal mi: „Marie mi otevře dveře, protože mi zabrala klíče, abych je někde nenechal. Na uvítanou se zamračí, pronese ’Ty zase vypadáš, čuně. Máš doma dvě děti!’ a natáhne mi ji dlaní přes hubu. A takhle je to den co den.“
Inu, pozdrav je rituál.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)