Letitý, ale hezký vtip

Nový farář byl před svým prvním kázáním tak nervózní, že skoro ani nemohl mluvit. A tak se zeptal přítomného arcibiskupa, co má dělat, aby se uvolnil. Ten mu poradil: „Kápněte si do vody trochu vodky, uvidíte, že po pár hltech budete trochu klidnější“.
Farář poslechl a skutečně, cítil se tak dobře, že by dokázal mluvit o čemkoliv. Po bohoslužbě se vrátil do sakristie, kde našel lístek od arcibiskupa: „Vážený Otče, příště si nalijte vodku do vody, ne vodu do vodky.“ Také připojuji pár poznámek, aby se neopakovalo to, co jsem viděl na dnešní mši.
- Na okraj kalicha není nutné dávat kolečko citrónu.
- Ty kabinky v boční lodi jsou zpovědnice, ne toalety.
- Snažte se neopírat o obraz Panny Marie, a už vůbec ji nemusíte objímat a líbat.
- Máme 10 přikázání, ne 12.
- Apoštolů bylo 12, ne 7, a žádný z nich nebyl trpaslík.
- Našeho Pána, Ježíše Krista a Jeho Apoštoly nenazýváme JC & His Boys.
- Svatému Kříži neříkáme Velký Téčko.
- David porazil Goliáše prakem a kamenem, není pravda, že by ho dojebal.
- Jidáše neoznačujeme za zkurvenýho zmrda.
- Otec, Syn a Duch Svatý nejsou Fotr, Junior a Strašidlo.
- Svěcená voda je na požehnání, nikoliv na osvěžení zátylku.
- Nikdy se nemodlete vsedě na schodech před oltářem.
- Hostie nejsou chipsy, tedy je nepřikusujeme k vínu, ale rozdáme věřícím.
- Věřící vhazují příspěvky do pokladničky dobrovolně. Nápis: „Vaše spropitné můj
plat“ je tedy na pokladničce zcela zbytečný.
- Hříšníci půjdou do pekla, ne do píči.
- Při otčenáši je možno zvedat ruce k nebesům, ale ne se kývat do vlny.
- Vaši iniciativu, aby si všichni přítomní zatancovali, hodnotím kladně, ale
dělat vláček po celém kostele, to tedy nemusíte.
- Na konci modlitby říkáme Amen, ne Šlus, a z kazatelny se chodí po schodech, nejezdí se po zábradlí!
DŮLEŽITÉ: Ten, co seděl v koutě u oltáře, a o kterém jste tvrdil, že to je buzík v sukni a transvestita bez mejkapu, to jsem byl já. Doufám, že do příští neděle tyto nedostatky napravíte.
Jinak, na první kázání to bylo celkem dobré.

I’m With You: Novic u kytary, klávesy a kvalitní poprock

Red Hot Chili Peppers si za osmadvacet let existence vydobyli na hudební scéně excelentní pozici. Od počátku devadesátých let vydávali bezpochyby výtečná alba, která se stala zásadními pro vývoj tzv. crossoveru, tedy mísení stylů.
Desáté studiové album I’m With You, jehož obal vytvořil kontroverzní britský výtvarník Damien Hirst, je prozatímním vyvrcholením dosavadní cesty kapely. Pakliže vzešla z téměř punkového podloží a kráčela přes funk a alternativní rockové objevování, nyní se dostala k mainstreamu, střednímu rockovému proudu.
V písničkách nicméně zůstal citelný rockový drajv i entuziasmus autorů, kterým je vlastní se v návalu radosti na pódiu během koncertu třeba i svléknout či dlouze improvizovat.
Před dvěma lety sestavu opustil kytarista John Frusciante, kterého nahradil dlouholetý kamarád skupiny Josh Klinghoffer. Jeho způsob hry novinku poznamenal tak, že kytarové party jsou nyní staženy z předních pozic. Zatímco Frusciante byl exhibicionista, Klinghoffer je mistr beglajtu a pracovitý dělník. Jeho hra pomáhá, podporuje, méně už písně táhne.
To přísluší jednak velkoryse umírněnému zpěvu Anthonyho Kiedise a také rytmické sekci Flea – Smith. Kapela navíc sáhla i po „nových“ nástrojích. Do tří písniček téměř na konci alba (zbytečná skromnost) například netradičně včlenila zvuk piana, klasické hammondy zase provázejí skladbu Look Around.
Celkově se současný zvuk kalifornské čtveřice zjemnil. Minimálně polovina písniček má předpoklad stát se poprockovými hity a polovina z té poloviny by se měla napořád vměstnat do koncertního programu kapely.
Red Hot Chili Peppers už totiž nejsou rocková parta s drogovou historií a mnoha změnami na postu kytaristy. Jsou mainstreamová formace se zajímavou historií a přirozenou schopností napsat písničky nadčasové a příjemné, nadto s tradičně solidními texty, tentokrát s dost osobními tématy.
S každým novým poslechem se album dostává pod kůži a stává se pro letošní rok zásadním.

Red Hot Chili Peppers: I’m With You
Warner Music/Supraphon, 59:29

Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 28. srpna 2011)

Znají sice Miley Cyrus, neznají ale peklo českých tancovaček

Jak hluboce nespravedlivé jsou některé zahraniční ankety, ukázala na nejaktuálnější. Písnička Smells Like Teen Spirit v podání osmnáctileté americké celebritky Miley Cyrus obsadila první pozici v anketě o nejhorší coververzi historie. Tu vyhlásil americký magazín Rolling Stone a o spolupráci při tom požádal hlasující čtenáře.
Miley se pokusila zahrát legendární skladbu v květnu letošního roku na koncertu v brazilském Rio de Janeiro, kde byla na turné. Uvedla ji slovy: „Chtěla bych zahrát písničku kapely, která mě strašně inspiruje. Kdyby nebyla, nebyla bych dnes tady. To ona mi dala sílu a odvahu.“
Upřímně řečeno – člověka napadne, že by možná bylo lepší, kdyby Nirvana nikdy nevznikla. Mám-li být ale spravedlivý, musím pokárat celý Rolling Stone i jeho hlasující čtenáře za neobjektivitu. Kdyby to byl skutečně kosmopolitní hudební časopis, anketu o nejhorší coververzi by stoprocentně vyhrála nějaká česká tancovačkou parta.
Třeba ta, která před dvěma lety na plese v Náchodě uvedla písničku Morituri te salutant jako tu z repertoáru Daniela Landy (přitom je to skladba od Karla Kryla) a zahrála ji pak coby přesvědčivý důkaz, že zkazit lze úplně všechno. Anebo by měla být první skupina Kraťasy, která před mnoha lety při uvedení světového hitu ústy opilé zpěvačky cosi zadrmolila a pak spustila pecku, jež byla tak povědomá, že připomínala hned několik písniček dohromady. Nakonec opilá zpěvule potvrdila, že to byla Lambada. Mám pocit, že tehdy nikdo netančil.
Miley Cyrus tentokrát zvítězila nespravedlivě.

Lenny Kravitz plný hitů i cizích myšlenek

Před dvěma lety prodal Lenny Kravitz exkluzivní apartmá v New Yorku a přestěhoval se na Bahamy. Koupil tam domek a v něm si postavil studio, které svým pojetím připomíná kalifornská nahrávací studia ze sedmdesátých let.
Muž, za kterým chtěly jít na kraj světa Vanessa Paradise, Nicole Kidmanová i Naomi Campbell, se stal venkovanem. Na Bahamách skládal a nahrával písničky pro své nové album, a když se chtěl přece jenom cítit jako kosmopolita, odjel do Paříže, kde v práci pokračoval.
Vzniklo dílo Black And White America. Přináší řadu potenciálních hitů, stejně tak okamžiků, při nichž se chce zvolat, že Kravitz opisuje. Mnohá skladba totiž odhaluje, že je skvělým muzikantem i zpěvákem, ovšem i prachmizerným zastíračem vlivů.
V první a titulní je slyšet vliv práce Jamese Browna. Ne konkrétní skladba, ale nálada, aranže, funkující baskytara, nadhled. Kravitze omlouvá jen silná melodie a obsah textu, v němž se podivuje nad tím, jak moc zůstala Amerika po zvolení Baracka Obamy prezidentem rasistická.
Jestliže na své minulé desce It Is Time For A Love Revolution (2008) ostře atakoval Bushovu administrativu a později podporoval Obamu, na novince se zařadil k málu umělců, kteří si za svou tehdejší podporou stojí. Kanye West nebo Erykah Badu ve svých aktuálních postojích šermují otazníky. Kravitz je stále přesvědčený, že Obama byl dobrá volba.
Do květinových šedesátých let se vrací v ploché Faith Of Child, v níž nabádá lidi, aby našli klid ve svém konání. Johna Lennona zase nápadně připomíná v docela příjemné baladě Dream. Jako by chtěl napsat Imagine II, ovšem v roli pacifisty vypadá na rozdíl od Lennona dost nevěrohodně, protože to není jeho dlouhodobý program.
V Liquid Jesus zase nechá vzpomenou Marvina Gaye a jeho klasiku Sexual Healing. Prozrazuje ji subtilní rytmus i Kravitzův výraz. V úvodním falzetu jako by doslova chtěl být Gayem, ne sám sebou. Navíc poměrně dlouhou dobu minimalisticky omílá ústřední slogan, snad aby vliv potvrdil a nechal ho dohledat ty, kterým nebylo nic podezřelé dříve.
Přesto je nutné konstatovat, že na album nakladl řadu pěkných písniček s chytlavými melodiemi. Pohybuje se na trase funk, pop, blues, rock a disko (to zejména v písničce Boongie Drop s účastí Jay-Z) a vykazuje umělecký nadhled.
Na rozdíl od minulých nahrávek naopak rezignoval na mocné kytarové plochy a výrazná sóla, která byla jeho poznávacím znamením. Nezní už prostě rockový Casanova, nýbrž chlapík, jenž chtěl být dlouho klukem, až se provalilo, že je mu sedmačtyřicet.

Lenny Kravitz: Black And White America
Roadrunner, 66:20

Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 25. srpna 2011)

Vítězný duch The Offspring v potu a hluku

V průmyslovém paláci v Praze na Výstavišti by se neměly konat koncerty. Hala pro nějakých pět tisíc lidí sice nabízí dobrou alternativu vůči dvěma velkým a jedné menší sportovní ratejně, nicméně akustika je v ní otřesná a větratelnost ještě otřesnější.
De facto žádný koncert v minulosti tam nebyl z výše uvedených důvodů obstojný. Není divu, že úterní vystoupení amerických poppunkerů The Offspring doplatilo na totéž.
Co bylo platné, že kapela přibyla do české metropole plná entuziasmu, neboť právě startovala evropské turné, na které vylezla ze studia, v němž se už druhý rok moří s novým albem. Pět tisíc diváků na ni čekalo již pořádně zpocených i fyzicky znavených po dvou českých předskupinách (Rybičky 48 a Clou) a jakmile vyslechlo úvodní skladbu All I Want, muselo jim být zřejmé, že v Průmyslovém paláci se pranic nezměnilo, a že když se zvukařům podaří vzniklou takzvanou „zvukovou kouli“ trochu urovnat a zpřehlednit, bude to obrovské vítězství.
Po pár písničkách se to sice skutečně kapánek povedlo, nicméně v okamžiku, kdy měly některé punkové skladby dynamičtější stavbu a kupříkladu pasáž sólově hrajících bicích přecházela v pasáž kytarovou se zpěvem, vznikal opět maglajz nedůstojný vystoupení tak slavné a pro devadesátá léta důležité kapely.
Na začátku tohoto měsíce zpěvák Dexter Holland řekl, že je třeba vzít si pauzu a napsat konečně pořádné texty. Toto prohlášení vyslalo signál, že se při dalším vystoupení The Offspring v Praze diváci představení nové tváře skupiny nedočkají, leda tak v matných náznacích.
Čtveřice, na pódiu doprovázená dalším kytaristou, zkrátka vsadila na staré známé písničky a tím se divákům stoprocentně zavděčila. Z pódia jim předhazovala jeden hit za druhým tak, jak je ve svém repertoáru skutečně má, Holland zpíval v rámci zvukových mantinelů večera velmi slušně, kytara Noodlese řinčela skoro jako na deskách (jen chaotičtěji a burácivě, rozhodně ne čitelně) a rytmická sekce dostávala dost prostoru k tomu, aby dala znát, že v tvorbě kapely hraje podstatnou roli.
Ve výsledku a součtu toho všeho došlo k poněkud paradoxní situaci. Zvuk koncertu The Offspring byl mizerný, ovšem jelikož diváci jejich skladby takřka dokonale znali, vznikla během večera zcela přátelská atmosféra, která se postupně překulila v česko-americké setkání plné pozitivních emocí, sborově zpívaných refrénů i slok a halasného přitakávání všemu, co formace nabízela.
Hudební duch zvítězil nad akustikou a horkem. To se ostatně v punku často stávalo a stávat bude.

Hodnocení: 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 18. srpna 2011)

Ouzko v Trutnově II, tedy Opilci v dějinách

Tenhle národ chlastá. Chlastá všude a chlastá tím pádem i na festivalech. Nechci se nějak dotknout toho trutnovského, pije se i na jiných, ale protože se odehrává v důlku, lidé propadlí opilství se v něm kumulují do malého prostoru a celá akce působí dojmem, že se na ní nejí, nespí, nemyslí, pouze pije, a to ještě výhradně alkohol.
Pár hodin po začátku festivalu jsem začal na opilce narážet na každém kroku. Byli milí, politováníhodní i agresivní, v každém případě zatroleně čeští, tedy povětšinou s plastovým kelímkem v ruce a motavou chůzí provázenou jakýmsi tichým brebtáním.
Jeden z nich, pořízek, stál dlouho na jednom místě a civěl do prázdna. Najednou mu z dlaně vyklouzl kelímek a po dopadu na zem se jeho pivní obsah rozprskl po okolí. Pořízek se za ním smutně podíval a pak zase civěl do prázdna. Dlaň měl nadále v tom tvaru, v jakém byla, když kelímek držela.
Kdesi vedle za chvíli jakási zhruba pětadvacetiletá slečna počala křičet na celé kolo: „Nedívejte se na mě, nedívejte se, slyšíte, nedívejte se na mě!“ Jakmile byla konečně pozornost přilehlého okolí upřena jenom na ni, vrhla potupnou napěněnou šavli. Když si utřela hubu, vykřikla: „Já říkala, že se nemáte dívat.“
Jiní opilci kdesi u stanu party Hare Krišna odhodili na zem semínko z marihuany, vytvořili kolem něho kruh z pěti lidí, tančili, hleděli přitom na semínko a zpívali: „Vstávej semínko holala, bude z tebe fiala.“
Další opilec ke mně přistoupil a pravil: „Tebe znám, ty seš z Reflexu.“ Stačil jsem mu ještě vysvětlit, že jsem v Reflexu nikdy nebyl a nejspíš ani nebudu. Za dvě hodiny ke mně přišel jiný totálně opilý tvor, chvíli se na mě díval, pak polkl a důležitě pronesl: „Život na zámku. Ty seš ze Života na zámku. Podepiš se mi někam, kamaráde.“ Ani za nic jsem mu nebyl schopen vysvětlit, že se zmíněným seriálem nemám nic společného a nikdy jsem ho neviděl. Řekl mi dokonce jméno postavy, kterou jsem v něm měl hrát. Podepsal jsem se mu zato na ruku.
Dodělal mě smutný opilec, který pátek v noci chodil od člověka k člověku a na každého chvíli hleděl, aby posléze udělal „Baf!“ Věřte, že mnozí opilci se k smrti vylekali.

The National začali elektricky, skončili akusticky

Američtí The National momentálně brázdí velké evropské festivaly. Sami ale tvrdí, že velká pódia nejsou jejich písničkám šitá na míru, pročež pro ně bylo středeční zastavení v pražském Divadle Archa balzámem na duši a návratem do prostředí důvěrně známého i milovaného.
Bylo vyprodáno, dostavila se necelá tisícovka diváků. The National mají totiž skvělou pověst. Patří k nejslavnějším indierockovým kapelám světa, přičemž jejich písničky pronikají do hitparád i povědomí, aniž by stály na komerčních atributech.
Zahajující Runaway měla například oproti zvyklostem (drtivou většinu koncertů startují ostré a svižné skladby) baladický rozjezd, ráznější skladby přišly na řadu později. Kapela navíc přímo z pódia deklarovala, že na festivalech hraje „rychlejší písničky, aby mnohatisícové publikum mohlo tančit“, a tak si ráda dopřeje písně volnější.
Ne že by to s jejich servírováním přeháněla. Během koncertu nicméně docházelo k momentům, kdy jeho spád a napětí pominuly a vypadalo to, že se na pódiu kvůli přirozenému poklidu písniček dohromady nic neděje. The National nedokázali poutat stoprocentní pozornost během celého vystoupení.
To stálo na písničkách z tří posledních alb. Základní set měl sedmnáct položek a končil „obamovskou hymnou“ Fake Empire z alba Boxer (2007). V přídavku následovaly čtyři skladby, přičemž při třetí z nich, Terrible Love, vyběhl lídr Matt Berninger ze sálu a zpíval na chodbě. Dlouhá šňůra od mikrofonu mu umožnila vystoupat až o patro výš, přitom cestou prožíval svůj zpěv tak intenzivně, že chvílemi v extázi tloukl hlavou do zdi.
V patře mu ale dosloužil mikrofon, čemuž přispěla i touha na chodbě odpočívajících diváků být mu co nejblíž. Vrátil se tedy do sálu, oznámil technický problém zbytku kapely (pětice byla posílena dvojicí hráčů na dechové nástroje) a místo aby si nechal mikrofon vyměnit (je to otázka několika vteřin), zahráli a zazpívali bez elektrické podpory všichni.
Muzikanti se odpojili od aparátů a závěrečná Vanderlyle Crybaby Geeks zazněla v poctivém unplugged provedení. Nutno podotknout, že diváci, kteří se do té doby projevovali potleskem i chaotickými výkřiky, naprosto ztichli a až posvátně naslouchali.
The National mají v repertoáru písničky, které jsou pokorné, nestojí na laciných popěvcích, respektují pocit namísto přímočarosti. Jejich aranže nejsou výjimečně složité, jsou nicméně naprosto funkční.
Baryton Matta Berningera jim dodává důstojnost, což znamená, že mu příliš nesvědčí naléhavě křičené pasáže, které v některých písních jsou (nejpatrnější to bylo v Mr. November). Bratrské muzikantské dvojice (kytaristé Aaron a Bryce Desnerovi, rytmika Scott a Bryan Devendorfovi) jsou řemeslně výtečné, navíc citlivé na atmosféru a při vystoupení velmi pracovité.
Tvorba The National si o pozornost říká nejen výsledky své práce, ale i tím, že kapela ve svém středu nemá žádné načančané rockové hvězdy. Její civilnost promlouvá do všech oblastí. Současná sláva je pak odměnou za ni.

Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 19. srpna 2011)

Ouzko v Trutnově

Včera odpoledne jsem dorazil na festival v Trutnově. Chtěl jsem vidět hlavně Iggyho Popa, což se mi hodinu před půlnocí podařilo. Nepřál jsem si ale na vlastní kůži zažít věci, které obvykle jakoukoliv aktivitu hyzdí.
To, že jsem stál hodinu ve frontě na novinářskou akreditaci, beru jako součást své práce. Na jiných festivalech se mi pobyt ve frontě nikdy takhle neprotáhl, ale vem to čert. Bylo hezky, takže mi to jenom urychlilo růst melanomu na bradě.
Trutnovský festival nicméně nezveřejňuje svůj program. Je to podivný zvyk a čekalo by se, že se s tajným programem návštěvník seznámí alespoň uvnitř areálu. Včera nikoliv. Když jsem dorazil na místo, kde se tištěný program rok co rok prodává (všude jinde se rozdává), sdělily mi dívčiny, jež už byly na odchodu, že se programů vytisklo málo a budou až ráno. Nejenom já, ale i dalších několik tisícovek lidí nevědělo, kdo kdy bude hrát na akci, na kterou si většina koupila lístek v ceně kolem tisícovky.
Před koncertem Iggyho Popa se v zákulisí festivalu v doprovodu šéfa akce Martina Věcheta objevil Saška Vondra. Ten Saška, který je namočený do mnohamiliónové kauzy PromoPro. Pořadatelé si samozřejmě mohou na svou akci pozvat kohokoli, ovšem má-li festival sociálně i politicky spořádanou filozofii, neměl by člověk namočený v rozkrádání státních peněz v jeho zákulisí co dělat. Presumpce neviny je zapeklitá věc, tím spíš, když Vondra už řekl, že příště bude v podobných kauzách obezřetnější.
Když se mě pak jedna kamrádka zeptala, proč na festivalu hraje „komoušská“ kapela The Locos, připadlo mi to dost příznačné. Přestože při zahájení festivalu moderátoři do rozbitého mikrofonu halekali cosi o setkání, mecenášem letošního ročníku je boháč Bakala a tenhle festival tedy určitě prodělečný nebude.
A ještě jedna úzkost. Když jsem v Trutnově sháněl opravnu obuvi, zjistil jsem, že v té jediné, která tam je, nikdo není. Po telefonu mi pak její majitelka sdělila, že ani nebude!

Wohnout udělal krok k volnosti

Wohnout se potřeboval hnout z místa. Jestliže si na předešlých šesti albech vytvořil charakteristický rukopis, jenž časem často jen naplňoval, tentokrát se vzbouřil proti obvyklostem. Objektivně nutno předeslat, že i na albu Našim klientům průměrný znalec české hudební scény kapelu pozná po pár taktech a prvních pěveckých pasážích. Nadprůměrný znalec bude ale potěšen snahou kapely říci více než doposud.
V textech už to není mnohdy náhodné seskupování slov k sobě se vzájemně hodících, nýbrž sled témat. Ze života, z okolí kapely, často to vypadá jako skutečné události.
Hudebně vznikla poměrně pestrá sbírka, na kterou se vedle charakteristických „wohnoutovek“ dostaly i popové Gastrosexuála a Ježci i nejpříjemnější překvapení kolekce, balada Toubkal. Wohnout v ní obstál i proto, že mu skvěle sekundovala zpěvačka Andrea Plíšková z Gang ala Basta.
Homolové jako zpěváci už tolik netlačí na pilu. Zvolili civilnější projev, vyhýbají se leckdy trochu směšné „dobré artikulaci“ a zpívají s přirozenou lehkostí. Písnička Toubkal potvrzuje, že to není na škodu.
Wohnout na novinku údajně vybíral s řady písniček. Možná mohl být obezřetnější, neboť některé trochu splývají a druhá část desky by se klidně obešla bez kousků Dobrý den, pane Kohák nebo Chudej. V kariéře kapely je to nicméně přelomové album. Řekla si na něm o stylovou svobodu, kterou napříště nebude muset hledat, neboť už ji objevila.

Wohnout: Našim klientům
vl. náklad, 52:28

Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 17. srpna 2011)

Ustup, nebo se rvi

Scéna z úterního koncertu skupiny The Offspring v Praze v Průmyslovém paláci. Mimochodem: uvnitř bylo asi padesát stupňů a zvuk byl tak špatný, až byl koncert chvílemi doslova neregulérní.
Nastala tam ale situace, kterou dobře znám a rád bych na ni upozornil. Hubený a tichý mládenec, zjevně fanoušek The Offspring, stál během vystoupení svých miláčků vedle své slečny. Měla cop, na paži tetování a byla ten typ, který přitahuje idioty.
Idioti se přiblížili záhy. Byli dva, měli dost naváto, na pažích také tetování, patřil jim celý svět a skotačili tak, že neustále okopávali své okolí. Při takovém setkání platí zásada, že se ohrožený pár i jedinec okamžitě odeberou z dosahu idiotů. Pokud ne, je to začátek agrese a fackovačky.
Když už těm dvěma oba idioti dýchali na záda, bylo vidět, že hubený a tichý mládenec by se zjevně rád odebral jinam. Copatá s tetováním ale nechtěla, naopak se rozhodla idiotům vysvětlit, že by do ní kopat neměli. Vysvětlovala a vysvětlovala, až jeden z idiotů začal slintat a otlapkávat si. Nejdřív jen tak po ruce, potom po vlasech a krku. Copatá s tetováním se ale zubila, což samozřejmě ničilo hubeného a tichého, naopak vzrušovalo idiota.
Druhé naléhání hubeného a tichého, aby se odebrali někam jinam, nikam nevedlo, neboť copatá s tetováním měla pocit, že to místo skoro vzadu je fajn. Idioti tedy kopali dál. V tu chvíli už to byla spíš erotická provokace směrem k copaté s tetováním, která začala dělat scénky typu „tak dost, a už mě štvete“ a při tom se na idioty zubila, čímž s nimi de facto koketovala.
Koketuj ale s idiotem…
Za pár chvilek došla hubenému a tichému trpělivost. Bylo to logické, protože ti tři se chovali asi tak, jako by si spolu lezli polonazí do stanu a ještě se přitom cvrnkali do ucha. Hubený a tichý vztekle strčil do jednoho z idiotů, což mělo za následek, že ten se do něho pustil pěstmi, samozřejmě za vydatné pomoci druhého idiota. Copatá s tetováním se jenom divila, přitom právě ona byla příčinou toho, že hubený a tichý, který zjevně přišel na koncert svých oblíbenců, málem dostal přes hubu.
A dostal by, kdyby nebyl poblíž chlapík z ochranky a nezasáhl. Teprve poté copatá s tetováním souhlasila, že poodejdou. Svému příteli koncert už ale stoprocentně zkazila, a to ještě neslyšela přídomky, kterými ji po přesunu častovali idioti.
Na všech koncertech platí jedno jediné: pokud nejste rváč a ohrožují vás idioti, ustupte!