Blink-182 už hrají jako budoucí čtyřicátníci

Kvůli albu Neighborhoods, které právě vychází, nedorazila americká trojice Blink-182 na svůj první naplánovaný koncert do České republiky. Avízovanou účast na červnovém Prague City Festivalu zrušila proto, že nestihla album vydat před plánovaným evropským turné. S pořadateli akce se dohodla, že se zúčastní příštího ročníku, čímž se stala první potvrzenou zahraniční akvizicí tuzemského festivalového léta 2012.
Blink-182 byli v těžké situaci. Pro nepřekonatelný osobní odpor se muzikanti v roce 2005 rozešli s tím, že už se nikdy nesejdou. Před dvěma lety ale emoce opadly a muži zjistili, že ve třech se to přece jenom táhlo nejlépe. Podali si ruce, vrátili se na pódia, absolvovali první koncerty a vrhli se do přípravy alba.
Výsledek odpovídá tomu, co se v kapele stalo. Pakliže nahrávky z prvního období její existence nesly cejch teenagerovského punkového třeštění, nadto celosvětově komerčně úspěšného, novinka je poklidnější. Punk jako základ tvorby zůstal, ustoupil ale pop a nahradil jej rock.
Trojice stylově vyspěla. Už se tolik nesituuje do pozice věčných teenagerů, naopak beze studu připouští, že všem členům s nepřekonatelnou jistotou táhne na čtyřicítku. Její šesté studiové album proto nejspíš způsobí malou výměnu fanoušků, respektive připustí jejich trvalou věrnost a nepustí pod pódia tolik aktivních teenagerů.
Blink-182 propadli kouzlu instrumentálního dovádění. Zvukově desku v intencích svého stylu načančali různými nápadnými i méně nápadnými efekty, ještě víc zvýraznili pozici kytary, přesněji její funkčnost nosného nástroje. Neodpustili si ani trochu kytarového sólování, což je trochu úkrok do hudební minulosti, zvláště činí-li tak Tom DeLonge v duchu sedmdesátkového hard rocku (ve skladbě Up All Night).
Nevýhodou autorské i instrumentální dospělosti kapely je zaměnitelnost a jinými rockovými formacemi. Tento střední rádiový proud je totiž především ve Spojených státech styl vcelku běžný, a tak člověk méně znalý zvukových charakteristik Kalifornských může snadno nabýt dojmu, že slyší třeba Green Day nebo My Chemical Romance.
Pokud ovšem dá novince Neighborhoods dost šancí přesvědčit ho, přijme ji jen s drobnými výhradami.

Blink-182: Neighborhoods
Universal Music, 36:08

Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 30. září 2011)

Na výstavě mladých designérů

Komentátor: Vážení přátelé, hlásím se v přímém vstupu z nově otevřené výstavy mladých českých designérů, která se koná zde, v prestižní hale Vladímira Mečiara v Domě korupce v Praze. Dnes ráno tu byla zahájena výstava nazvaná Hluboká hrdla aneb Mládí v nás, stáří v nich. U mikrofonu vítám kurátorku výstavy, paní Naďu Něžnou.
Kurátorka: Dobrý den, pane redaktore.
Komentátor: Paní kurátorko, máte na nose brýle s mnoha dioptriemi. Nebylo pro vás těžké takovou výstavu uspořádat?
Kurátorka: Bylo to kapičku obtížné, to je pravda, ale zvládla jsem to hravě. Rozumím totiž mladým. Víte, mám pětačtyřicet dioptrií na jednom a šestasedmdesát dioptrií na druhém oku. V podstatě vidím hovno, ale vystavené předměty jsem vybrala částečně po hmatu a také mi s nimi pomohli žáci školy průmyslového designu v Dolních Bohnicích.
Komentátor: Dovolte, abych se vás tedy na některá díla zeptal…
Kurátorka: Prosím, ptejte se, hochu.
Komentátor: Zaujala mě například tato obyčejná dlažební kostka. Co vyjadřuje?
Kurátorka: Ta kostka se jmenuje „Celý život“ a znázorňuje vše, co život přináší. Jejím autorem, respektive tím, kdo ji našel na stavbě v Jindřišské ulici, je Jirka Brabčák, jenž vystupuje pod uměleckým jménem Ťuňťa 417 – 418. Ta kostka vyjadřuje okamžik, kdy se člověk narodí. Vidíte?
Komentátor: Hm.
Kurátorka: Je v ní přirozeně také dětství, bída dělnické rodiny, ale též bohatství vzdáleného příbuzného v Argentině. Vyjadřuje první lásky, s dovolením první pohlavní styk s děvčetem, chlapcem či ovcí, takový ten povedený styk s křikem, krví, potem, prachem i sténáním…
Komentátor: Promiňte, stéká vám slina…
Kurátorka: Pardon, nechala jsem se unést výkladem. Tak tedy… v té kostce je i druhý pohlavní styk, třetí a čtvrtý, pětapadesátý, ten je do díla obzvlášť silně zasazen, a tak dále. Exponát „Celý život“ ovšem dává též odpověď na otázku „Jací jsme?“
Komentátor: A jaká ta odpověď je?
Kurátorka: Je široká jako samo nebe. Je v ní radost i starost, porozumění i neshody, kvap i cval, šok i zmar, šev i lem, nit i jehla, kal i nekal, vzdech i zmlk, zdup i klad, svod i šok, dech i smrt. Je v ní i koncert skupiny Nezmaři nebo poslední vydechnutí fontány na Sahaře. Ta kostka je úžasný exponát. Je v ní všechno…
Komentátor: Na výstavě je ovšem také – támhle v rohu – exkrement…
Kurátorka: To je, prosím, vrcholné dílo talentovaného výtvarníka a designéra Dáni Padlíka. Víte, kdy vzniklo?
Komentátor: Prozraďte to.
Kurátorka: Po mejdanu v Nuslích před pěti týdny. Dáňa ho uchovával ve formaldehydu v teplotě třináct stupňů pod nulou. Když se nakloníte, jistě si všimnete ručně vrytého písmenka „S“. Vidíte?
Komentátor: Z povzdálí něco vidím.
Kurátorka: Víte, co to „S“ znamená?
Komentátor: Nenadálou střevní chřipku?
Kurátorka: Kdepak, to je jen vaše, promiňte mi tu otevřenost, povrchní představa. „S“ znamená Středobod, střed vesmíru, střed civilizací. Ten exkrement totiž vyjadřuje celou galaxii, vyjadřuje to, co je kolem nás, je to nekonečno. Chápete?
Komentátor: Samozřejmě. A co vyjadřuje tahle rezavá roura?
Kurátorka: Je v ní úplně, ale úplně všechno, od dokonalosti po nedokonalost. Je v ní všechno, na co si jen lze vzpomenou.
Komentátor: Je v ní i nuda?
Kurátorka: Jistě, ta je v ní také.
Komentátor: A co vyjadřuje tenhle kousek papíru?
Kurátorka: Nekonečno, dálavy, řeku, hory, cesty, nebesa a Boha.
Komentátor: Aha, takže tady všechno něco vyjadřuje.
Kurátorka: Ano. Všechno tu vyjadřuje všechno. Mladí designéři jdou s dobou.

Tomáš Klus vážněji a dál

Třetí album písničkáře Tomáše Kluse nazvané Racek je evoluční krok. Po dvou počinech spíše hravých, občas poctěných vtipem, je tu kolekce vážná. Nadále je nicméně opatřena příkladnou a krásnou češtinou, pro Kluse už dnes charakteristickou.
Klus a jeho kytarista (a spoluproducent) Jiří Kučerovský ji rozdělili na dvě části. V první navázali na předešlou tvorbu v duchu kritického náhledu společnosti (Pánubohudooken, Dobrý mrav(enci)), lásek a vztahů (Sibyla) či holdu Karlu Krylovi (Podléhnutí), ve druhé překvapují čtyřmi písněmi inspirovanými hrou A. P. Čechova Racek.
Klus v nich představuje jednu ze svých dalších uměleckých poloh. Je hloubavý písničkář, rozervaná duše, pro kterou je téma slavného díla natolik inspirující, že stvořil nejlepší písničky celého alba. Navíc tím nesporně inspiruje své zčásti velmi mladé posluchače, aby se Čechovově práci věnovali, neboť v ní najdou kontext.
Bude si ale muset propříště dávat pozor na melodické opakování se, protože právě v těchto čtyřech skladbách dost odkazuje k těm, které se už objevily na minulých deskách.
Za pozornost stojí i rocková vypalovačka Dno za dnem, v níž se Klus představuje v dosud neslyšeném syrovém přednesu, i povedená závěrečná „vánoční“ Ledaco, ve které zase vystavěl příjemnou atmosféru sentimentu a nostalgie. To i přesto, že napsat skladbu pro Štědrý den není v hudební branži rozhodnutí revoluční.

Tomáš Klus: Racek
Sony Music, 40:08

Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 27. září 2011)

Výsledky průzkumu, na který jste čekali

Půl roku jsem se usilovně věnoval průzkumu, jehož výsledky mohu nyní konečně zveřejnit. Vím, že na ně netrpělivě čekáte, takže tady jsou, aby vám udělaly ve věci jednou provždy jasno.
Šest měsíců jsem si pečlivě vedl záznamy o tom, co se stane, když v restauraci nebo nějakém fastfoodu požádám obsluhu, aby mi do jídla necpala „tu podělanou cibuli“ (takto byla žádost formulována, aby obsluha od začátku věděla, že má co do činění s tvrdým chlapem a vylekala se).
Pomíjím jeden jediný případ, kdy mi mladičká brunetka za barem řekla, že mohu být klidný, neboť jejich cibule byla brigádníkem Jindrou podle hygienických předpisů umyta, takže si ji mohu objednat i víc.
Resumé je ale jinak děsivé. Obsluhující vzali mou žádost v potaz pouze v necelých čtyřiceti procentech, přesně v třiceti devíti. Ve zbylých jednašedesáti procentech se cibule v jídle objevila, byť jsem onu žádost pečlivě opakoval nejméně dvakrát a snažil se při tom dobře intonovat, frázovat i artikulovat.
Když jsem v oněch katastrofálně vysokých jednašedesáti procentech případů obsluhu upozornil na to, že jsem si cibuli výslovně nepřál, jen v deseti procentech se omluvila, odnesla porci pryč a chybu kdesi za rohem napravila.
Ve zbytku případů sice došlo k omluvě, ale bez nápravy. V jednom případě se mi obsluhující slečna omluvila tím, že mi na udobřenou přinesla jednu porci barbecue omáčky navíc. Odvodila to od skutečnosti, že jsem si předtím objednal porce dvě. Tři, které jsem tím pádem rázem na tácku měl, jsem samozřejmě nepozřel, takže mě za mou troufalost ztrestala nejenom cibulí, ale i tím, že jsem ve výsledku vypadal jako zahořklý kverulant, který nerad barbecue.
A na konec to nejdůležitější. Ve sto procentech na vlastní kůži prožitých výzkumných anabází s cibulí jsem zjistil, že tento druh plevele je mimořádně hnusný. Ve svém zdarma vykonaném průzkumu to považuji za největší jistotu, bohužel dlouhodobě známou. Sto procent je sto procent.
V návaznosti na výše zveřejněný průzkum jsem zahájil další, a to na téma: „Jak by se zachoval kuchař Čihák z fastfoodu v centru Prahy bez cibule, když ji tvrdošíjně dává do všeho a dokonce nejspíš i do kávy“. Podle dílčích výsledků to vypadá, že by Čihák raději přestal pracovat a nechal se zapsat na Úřad práce. To je dobrá zpráva. Myslím si, že můj průzkum nachází i definitivní řešení…

Kasabian nalezeni v kolotoči vlivů

Loni v srpnu oznámila britská skupina Kasabian, že si dá v dalších měsících po třech úspěšných albech „voraz“. V pondělí se však na trh dostala její novinka Velociraptor!, která svou kvalitou a autorskou zručností předchozí alba zastínila.
Pokud si formace někdy na začátku letošního roku řekla, že nový materiál je tak dobrý, že nemá smysl s jeho vydáním otálet, bylo to dobré rozhodnutí. Nevydala totiž skladby, které změní obraz současné hudební scény. Přinesla ale písničky, jež jsou natolik nad věcí, smysluplné a zrozené v ráji mnoha vlivů, že máme co dělat s jedním z nejlepších alb letoška.
Kasabian v první řadě zopakovali všechno dobré, co řekli na minulých počinech. Opakovaně definovali syrový rock’n’roll, aranžérsky propracovaný kytarový indie rock i rozumný přísun elektroniky ve zvuku. Současně ale elektroniky na novém albu ubrali.
Sergio Pizzorno, kytarista a autorský mozek, se ve studiu opřel o tradiční nástroje a nechal se nadto ovlivnit popem osmdesátých let (v melodicky silné Goodbye Kiss), world music (názvuky tureckého folklóru), filmovou hudbou (La Fee verte, Let’s Roll, Just Like We Used) či nesmělou elektronikou z počátku osmdesátek (I Hear Voices).
Byť to vypadá, že album je stylově rozbité, opak je pravdou. Kasabian brali z výše uvedených zdrojů pouze inspiraci, neopisovali. Všechno pak spojili svým již prezentovaným zvukem a vznikla kvalitní crossoverová deska, která na pomyslné linii mezi hudební zemitostí a vesmírem stojí přesně uprostřed.

Kasabian: Velociraptor!
Sony Music, 50:56

Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 24. září 2011)

Mladý Bican ukázal, jak jednat s ksindlem!

Jsem naprosto nadšen a šťastný z toho, co se přihodilo kolem fotografie slavného bývalého útočníka pražské Slavie Pepiho Bicana. Jeho syn Ivan, který do Prahy přijel z Ameriky, aby se staral o svou matku, totiž ukázal v zásadě pasivním a trvale nešťastným Čechům, že s ksindlem lze jednat rázně a podle jeho zásluh.
U vstupu na nový fotbalový stadion Slavie byla umístěna obří fotografie Pepiho Bicana. Jeho syn Ivan je ovšem – jako řada jiných Čechů – znechucen zdejšími poměry a upřímně ho vyděsilo, že ve vedení klubu, za který jeho tatínek kdysi skvěle hrál, jsou bratři Řebíčkové, nechvalně proslulí z politiky a policejních spisů.
Aleš Řebíček je bývalý ministr dopravy, samozřejmě člen ODS s patřičnou nadváhou arogance a sebejistoty (tam, to snad mají dáno stanovami), spojený s prapodivnými transakcemi firmy Viamont, kterou vlastnil. Jeho bratr Adam je bývalý policista, který byl obviněn z úplatkářství, ale pro nedostatek důkazů nebyl (ejhle) odsouzen.
Ivana Bicana – na rozdíl od příznivců Slavie – tito lidé natolik vyděsili, že požadoval sundat tátovu fotografii z místa u vstupu na stadion. Vysvětlil to logicky: „Vadí mi to proto, že současné vedení Slavie je na tak nízké lidské úrovni, že ohrožuje jméno Josefa Bicana. Poškozuje renomé jeho i celé naší rodiny. Přeju si proto, mluvím i za matku, která mi vzhledem ke svému věku dala k tomu pověření, aby byla fotografie sundána. Trvám na tom. Tím se zabrání ztotožňování spojení mého otce s vedením klubu a bohužel s celou Slavií.“
Vyhrál, fotka je pryč. Tenhle senzační chlapík je pro mě absolutní hrdina této země. Zatímco jiní slavní lidé se cpou vedle politických ksindlů, berou si od nich různá vyznamenání a ti největší zoufalci je podporují či dokonce sponzorují, on jim dal jasně najevo, kam je řadí.
Ukázal nám, že máme v rukou jednoduchou možnost jak jim dát najevo, kam patří. Řekl to jasně, přímo, bez skrupulí. Přijel z Ameriky, aby nám ukázal, že demokracie nabízí i víc, než jen poslušně volit ksindly.
Pevně věřím, že až v budoucnu bude někdo inteligentní některým z politiků a jiných zlodějů vyzván, aby si převzal vyznamenání za cosi, neučiní tak proto, že mu svědomí zavelí nepřijmout je od někoho na tak nízké lidské úrovni.

SuperHeavy: Úlet Micka Jaggera a jeho kumpánů

Superskupina SuperHeavy vznikla z iniciativy zpěváka Rolling Stones Micka Jaggera a bývalého člena britských Eurythmics Davea Stewarta. Neměli zprvu o její hudební filozofii dost představ, ale byli zvědaví, jak bude vypadat spolupráce osobností.
„Od začátku to vypadalo jako dobrý úmysl, ale musím přiznat, že jsem nevěřil, že se to podaří dovést do výsledného tvaru,“ řekl Jagger.
Když se přidali soulová zpěvačka Joss Stoneová, vyznavač reggae Damian Marley (syn zesnulého Boba Marleyho) a indický skladatel, hudebník, zpěvák a držitel Oscara A. R. Rahman, začaly se věci hýbat kupředu a z „hecprojektu“ vznikla regulérní kapela.
Její debutové album nazvané stejně jako ona vyšlo v pondělí a je v mnoha ohledech zvláštním produktem. Namísto toho, aby se neslo v duchu euro-amerického poprocku, jak ho ve své tvorbě dělají Jagger a Stewart, podlehl autorským rukopisům Marleyho a Rahmana.
Pravda, v řadě písniček je cítit i jiný vliv, nicméně objektivním výsledkem je srážka reggae a indické muziky na straně jedné a rocku a soulu na straně druhé, té méně výrazné.
Je to trochu experiment, trochu úlet a trochu chaos. SuperHeavy je totiž kapela bez frontmana. O vokální linky se v ní všichni zúčastnění perou a není to vždy ku prospěchu věci. Významově pár centimetrů nad ostatními stojí Stoneová, jejíž hlas písně výrazně zjemňuje.
Je jistě chvályhodné, že se významní muzikanti rozhodli pro projekt založený na kompromisu. Trestuhodné je, že na něm jde pouze o ten kompromis. Album nepřináší žádné sdělení, nemá hmatatelný záchytný bod a je v podstatě prázdným souzvukem tónů, stylů a hlasů. Každý se na něm snaží ukázat, co umí, nikdo mu ale nedává tvar ani ráz.
Málokdy se na hudební scéně stane, že vznik superskupiny má valný smysl a význam. SuperHeavy nejsou výjimkou. Jsou ale zajímavostí.

SuperHeavy: SuperHeavy
Universal Music, 53:02

Hodnocení: 40%

(tato recenze vyšla v deníku Právo 21. září 2011)

Skončili R.E.M. Proč?

Ve středu v podvečer se na stránkách skupiny R.E.M. objevila zpráva, že končí. Jen tak, po jednatřiceti úspěšných letech, z toho devadesátých úspěšných více než stoprocentně. Ta zpráva byla jako blesk z čistého nebe, a tak jsem se podíval do nedávných prohlášení kapely a pokusil jsem se zjistit nějaký náznak, který mi předtím unikl.
Kromě toho, že v březnu oznámila, že k poslednímu albu Collapse Into Now nepojede na koncertní turné, tu bylo ještě nenápadné podotknutí Michaela Stipea, zpěváka té party.
Po premiéře letošní novinky řekl: „Jestli R. E. M. někdy nahrají špatnou desku, skončí!“ Nikdo to nebral moc vážně, zvláště poté, kdy získala slušná hodnocení a těšila se dobrým ohlasům. Stipe ale přiložil polínko do ohýnku ještě jednou, když za pár týdnů dodal: „Doufám, že se nikdy nezačneme s hudbou nudit. To by byl nejhorší možný scénář. Je lepší riskovat a pak přijmout třeba i porážku, než nahrávat špatná alba. Nikdy nebudeme na obtíž.“
R.E.M. tedy skončili. Ani nevím, proč to považuju za tak smutnou zprávu, jako když zemřela Amy.

V Dublinu zakázali hrát Adele, v Moskvě jsme jim rozbili amplion

Když se daří, tak se daří. V hudebním světě to znamená, že čísi skladby se hrají dnes a denně všude a pořád. Ve Velké Británii je to v těchto týdnech Adele. Zdá se, že ji nadstandardně miluje celé území, neboť její poslední deska „21“ se dlouho držela na prvním místě národní hitparády a zpěvačka se stala vším, čím to jen šlo. Vítězem různých anket, sexsymbolem severní i jižní části Anglie, ženou roku, pacientem roku (to když laborovala s nemocnými hlasivkami) či největší žijící ostrovní hvězdou (po smrti Amy Winehouse).
V irském Dublinu jí ale mají dost, respektive jí má plné zuby majitel hudebního obchodu Opus. Ne že by zpěvačku slýchal na všech rozhlasových stanicích a oposlouchala se mu. Problém nastal ve chvíli, kdy si v Opusu každý kupec před koupí kytary nebo klávesových nástrojů zahrál na zkoušku písničku Adele nazvanou Someone Like You. Jelikož v poslední době prodávali nástrojů dost, zmíněná skladba zněla obchodem neustále a majiteli došla trpělivost. Zakázal ji. Každý, kdo si tam teď bude chtít koupit nástroj, musí při zkoušení instrumentu hrát něco jiného. Jinak majitele trefí šlak a bude po Opusu.
Nemilovaná píseň je samozřejmě na obtíž vždycky. Před lety – někdy v osmaosmdesátém – jsem byl v Moskvě. Vyrazili jsme tam z Prahy starým autobusem RTO na turné se skupinou Nasycen. Spali jsme v jednom sportovním středisku, kde každé ráno od pěti hodin vyřvával na celý areál místní rozhlas, z něhož znělo vysílání jakési sovětské rozhlasové stanice.
V té době v komunistické zemi frčel jeden neskutečně imbecilní hit, v jehož refrénu se zpívalo „dá, dá“, tedy „ano, ano“ (zbytek textu byl podobně nápaditý). Ta stanice jej hrála každé ráno několikrát, což bylo nemožné vydržet. Řidič našeho autobusu to také nevydržel. Jednou ráno vzal ocelovou tyč, kterou vezl z Čech k odhánění otravných domorodců, obešel s ní sportovní středisko, všechny rozhlasové ampliony shodil na zem a šlapal na ně tak dlouho, až zmkly. Pak se v klidu uložil ke spánku.
Problém byl zažehnán. Když pak po nás chtěli, abychom škodu nahradili, připomněl jsem jim nedávný pobyt sovětské skupiny Alisa v Praze, při němž rozbila zařízení jednoho a půl pokoje na ubytovně v Hostivaři. V návalu radosti z toho, že je pryč ze své země, se totiž ožrala pod obraz a řádila jako smečka divokých pakoňů. Pokud vím, neodvážila se ji mírnit ani jinak otrlá stopadesátikilová paní Fraňková, uklízečka z ubytovny.
Byl to pro Sověty tak silný argument, že po nás náhradu škody s úctou nechtěli.

Queensryche: Škola dobrého řemesla

Americká kapela Queensryche je na světě třicet let. Za tu dobu získala renomé v oblasti progresivního rocku, postavila se za energii metalu i krásu art rocku, a to vše vždy smísila do poměrně moderního uzlíku, který pak prezentovala v podobě toho kterého alba.
Její majstrštyk Operation: Mindcrime je z roku 1988. Znamenal mnoho jak pro tehdejší trochu skomírající rockovou scénu, tak i pro éru koncepčních desek, které dává i po letech dobrý příklad. Další nahrávky už sice takové kvality a slávy nedosáhly, Queensryche ovšem s každou spolehlivě uspokojili potřeby fajnšmekrů i milovníků klasického rocku.
Dedicated To Chaos je jejich dvanácté album. Rozhodně nepatří k těm nejlepším – na to je tato kapela hudebně příliš čitelná a klasická. Není ale ani špatné, neboť skvělí instrumentalisté sdružení kolem neméně výtečného zpěváka Geoffa Tatea prostě odvedli dobré řemeslo.
Diskutabilní je úkrok, který na počinu učinili. Poodešli od vycizelovaných rockových kompozic a přinesli tucet skladeb, které se výrazně vzhlédly v poprockových rádiových vlnách.
Háček je v tom, že se v nich Queensryche příliš pohybovat nedovedou, a tak se tedy snažně snaží, staví melodické klenuté refrény, ale ve výsledku nedosahují ani poloviční pozice těch, kteří se v mainstreamu pohybují dnes a denně.
Z pohledu rádiového posluchače je Dedicated To Chaos nuda. Z pohledu fanouška progresrocku je to dobře odvedená práce se zbytečným podbízením se jinde.

Queensrcyhe: Dedicated To Chaos
Roadrunner Records/Warner Music 53:55

Hodnocení: 55%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 20. září 2011)