Jejda, rychlé jednání!

Mám rád rychlé jednání… především jde-li o jednání. Mám ale rád i jednání, která se nejdříve trochu vlečou, ovšem po chvíli se překlopí k překvapivé a definitivnímu finále.
Dnes, v úterý 13. září, jsem jel Prahou tramvají číslo 5. V Holešovicích do ní nastoupili dva teenageři, tak ve věku patnácti let. Jeden z nich měl v rukou jakousi hračku, která vydávala nepříjemný zvuk. Zjevně mu to nevadilo, na rozdíl od nás ostatních, v tu chvíli asi tuctu dalších cestujících.
Teenager s hračkou po vstupu do tramvaje vyjekl: „Jejda, kde to jsem?“
Byla to asi nějaká jeho oblíbená hláška, protože hned poté se věnoval hračce a bezohledně ji nechal vydávat nepříjemně pronikavé zvuky po celém voze. Jeho kamarád nijak nereagoval, spíš se tvářil otráveně.
„Jejda, kde to jsem?“ vypískl po chvíli zase teenager a následně dal opět prostor nepříjemným zvukům své hračky. Do toho se upřímně smál.
Kousek ode mě sedící pán ve středních letech, který vizáží připomínal bytost dětinsky se radující z každé požité kapky alkoholu, se začal ošívat. Teenager si toho ale ke své smůle nevšiml, nadále opakoval svou idiotskou větu a nechal svou hračku vydávat neméně idiotské zvuky.
Když popáté prohlásil: „Jejda, kde to jsem?“, opilec s námahou vstal a hlubokým hlasem pronesl: „V prdeli, blbečku!“ Jeho ruka čapla hračku s idotským zvukem a vyhodila ji z okna tramvaje na ulici.
Poté se opilec podíval zkoprněnému teenagerovi do očí, promnul si nos a posadil se zpět na své místo. Vpředu ve voze se ozval nesmělý potlesk.
Teenager vystoupil na příští zastávce a vydal se po kolejích proti směru jízdy.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)