Návrat z Provence

Dovolte mi jednu osobní poznámku a současně omluvu. Dnes jsem se vrátil z dovolené z francouzské Provence. To byl důvod, proč jsem své stránky dlouho neaktualizoval, takže za to ta omluva.
Pokud jde o dovolenou, byl jsem ve skupině cyklistů a sjížděl s ní z Horní Provence k Azurovému pobřeží, respektive do Port Grimaud a také do St. Tropez.
Mám samozřejmě fotku od tamní četnické stanice (bez ní se nikdo nevrací), ale kvůli tomu tam rozhodně nejezděte, protože to místo už vůbec není tak malebné, jako ve slavných „četnických“ filmech s mistrem Funesem. Navíc v těsné blízkosti (asi 5 metrů) vyrůstá nový supermoderní hotel, který jistě brzy nabídne exkluzivní pobyty s možností civět čtyřiadvacet hodin denně na zavřenou a poněkud chátrající, leč slavnou četnickou stanici, před kterou somrují bezdomovci.
St. Tropez je vůbec zvláštní místo. Je plné turistů a v přístavu parkuje několik nóbl jachet, z nichž některé patří světovým celebritám typu Brada Pitta (on tam prý někde něco opravdu má), jiné menším celebritám typu Gábiny Partyšové. Před jachtami celý den postávají lidé a věří, že z některé nějaké celebrita vypochoduje ven a půjde si koupit zmrzku.
Já měl při svém pobytu smůlu: nevylezl nikdo, jen přístavem procházel zvláštní chlapík přestrojený za filmového četníka a bral za to od turistů peníze. Předesílám, že ti byli k zalknutí nadšení a cpali mu eura horem i dolem.
Aby byli v patřičném klidu a měli dojem, že viděli co měli, v noci na palubě jedné nóbl jachty vystoupila nějaká francouzská vokalistka a přezpívala pro ně pár písniček od Edith Piaf.
V Provence jsem na kole absolvoval bezmála pět set kilometrů, tedy tolik, co za poslední tři roky doma dohromady plus sto.
První dva dny jsem věřil, že výjezdy do výšky 1600 metrů nad mořem nemohu přežít. Třetí den jsem skutečně málem nepřežil, protože bylo horko a smrt z vyčerpání číhala u každého horského sedla. Pak jsem ale nebral druhý dech, a přestože jsem zůstal image nejhoršího cyklisty výpravy spolehlivě věrný, jelo mi to na mé poměry neopakovatelně.
Konečně jsem se začal dívat i kolem sebe a opravdu to stálo zato. Smrti do očí jsem se podíval až asi sedmý den, kdy lilo jako z konve a já se při jízdě v horách neměl kam schovat.
Prostě tím chci říct, že odteď jsou tyto stránky zase v provozu, protože jsem přežil. A také že nemám rád déšť, když zrovna jedu na kole.



Komentáře [ 1 ]

  • Martin napsal:

    Ahoj Jardo, nesmíš to vidět tak pesimisticky. Přidávám vtip, který jsem zahlédl a který mi připoměl postarší obnažené dámy na pláži u kempu:
    Na pláži: „Babi, můžu si hrát s tvýma prsama?“ „Můžeš, ale nechoď daleko“

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)