V Dublinu zakázali hrát Adele, v Moskvě jsme jim rozbili amplion

Když se daří, tak se daří. V hudebním světě to znamená, že čísi skladby se hrají dnes a denně všude a pořád. Ve Velké Británii je to v těchto týdnech Adele. Zdá se, že ji nadstandardně miluje celé území, neboť její poslední deska „21“ se dlouho držela na prvním místě národní hitparády a zpěvačka se stala vším, čím to jen šlo. Vítězem různých anket, sexsymbolem severní i jižní části Anglie, ženou roku, pacientem roku (to když laborovala s nemocnými hlasivkami) či největší žijící ostrovní hvězdou (po smrti Amy Winehouse).
V irském Dublinu jí ale mají dost, respektive jí má plné zuby majitel hudebního obchodu Opus. Ne že by zpěvačku slýchal na všech rozhlasových stanicích a oposlouchala se mu. Problém nastal ve chvíli, kdy si v Opusu každý kupec před koupí kytary nebo klávesových nástrojů zahrál na zkoušku písničku Adele nazvanou Someone Like You. Jelikož v poslední době prodávali nástrojů dost, zmíněná skladba zněla obchodem neustále a majiteli došla trpělivost. Zakázal ji. Každý, kdo si tam teď bude chtít koupit nástroj, musí při zkoušení instrumentu hrát něco jiného. Jinak majitele trefí šlak a bude po Opusu.
Nemilovaná píseň je samozřejmě na obtíž vždycky. Před lety – někdy v osmaosmdesátém – jsem byl v Moskvě. Vyrazili jsme tam z Prahy starým autobusem RTO na turné se skupinou Nasycen. Spali jsme v jednom sportovním středisku, kde každé ráno od pěti hodin vyřvával na celý areál místní rozhlas, z něhož znělo vysílání jakési sovětské rozhlasové stanice.
V té době v komunistické zemi frčel jeden neskutečně imbecilní hit, v jehož refrénu se zpívalo „dá, dá“, tedy „ano, ano“ (zbytek textu byl podobně nápaditý). Ta stanice jej hrála každé ráno několikrát, což bylo nemožné vydržet. Řidič našeho autobusu to také nevydržel. Jednou ráno vzal ocelovou tyč, kterou vezl z Čech k odhánění otravných domorodců, obešel s ní sportovní středisko, všechny rozhlasové ampliony shodil na zem a šlapal na ně tak dlouho, až zmkly. Pak se v klidu uložil ke spánku.
Problém byl zažehnán. Když pak po nás chtěli, abychom škodu nahradili, připomněl jsem jim nedávný pobyt sovětské skupiny Alisa v Praze, při němž rozbila zařízení jednoho a půl pokoje na ubytovně v Hostivaři. V návalu radosti z toho, že je pryč ze své země, se totiž ožrala pod obraz a řádila jako smečka divokých pakoňů. Pokud vím, neodvážila se ji mírnit ani jinak otrlá stopadesátikilová paní Fraňková, uklízečka z ubytovny.
Byl to pro Sověty tak silný argument, že po nás náhradu škody s úctou nechtěli.



Komentáře [ 1 ]

  • Kryspin napsal:

    Jardo, to si ted nedelam srandu. Predevcirem jsem prochazel hudebniny shanejic novou zvukovku a zrovna v Opusu jsem byl jako v prvnich. Pisen naposloucham a dam vedet, jak to slo…

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)