Skvělý vtip od Evy

V únoru jsem na těchto stránkách zveřejnil nejlepší vtip na světě tak, jak byl vybrán v jedné studii. Jelikož jej internetový vyhledávač nabízí všem českým zájemcům o takový vtip, patří k nejčtenějším příspěvkům na tomto serveru. O víkendu do diskuze přidala svou trošku do mlýna čtenářka Eva. Její vtip je dobrý, tak ho zveřejňuji.

Po divokém mejdanu se chlap vzbudí vedle cizí ženy a ptá se:
„Proboha, kolik je ti let?“
„No přece tolik, na kolik vypadám!“
„Mě neser, tak dlouho člověk nežije!“

Kill

Jedna z nejhorších společností, které na našem trhu operují, se jmenuje Killtec. Je z Německa, má v Čechách několik prodejen a vyznačuje se zbožím povětšinou nekvalitním nebo nesmyslným. Soudím tak z osobní zkušenosti, neboť před časem jsem měl bláhový dojem, že tato veselá podnikající partička vozí do České republiky sportovní zboží laciné, a tedy na to jde chytře. Chyba lávky.
Killtec jsou pro mě typičtí tím, že na své zboží mají neustále slevy. Vzhledem k tomu, že jde v mnoha případech o nepřekonatelný šunt, je sedm stovek za zlevněnou trekovou obuv cena pouze orientační. Ty křusky by měly stát stovku, jenom materiál.
Loni jsem si chtěl v Killteku na Smíchově koupit vlněné zimní rukavice. Prodavačka mi nabídla pět párů, ve všech byla díra. Koupil jsem si šesté, ve kterých jsme si ani já, ani prodavačka díry nevšimli. Doma jsem ji ale našel, mezi palcem a ukazováčkem.
První boty jsem si v Killteku koupil před čtyřmi lety. Stály asi tisícovku, byly zimní a po zavázání se stažená obuv s prvním krokem okamžitě uvolnila. Na ulici jsem je tedy musel neustále převazovat, neboť byly věčně volné a vyzouvaly se. Později, asi po týdnu, začalo být až neuvěřitelné, jakým způsobem se uvnitř sypaly. Nakonec se rozedraly tak, že každý krok v nich vysloveně bolel, neboť vnitřní vystýlka byla z pořádně tvrdé chemie.
Letos jsem se rozhodl koupit si v prodejně Killtec tzv. festivalové boty. Jde o sportovní obuv, která je tak laciná a šeredná, že když se na festivalu vlivem nepříznivého počasí zničí, nebude to majitele mrzet. Tomuto zadání Killtec naprosto vyhovuje.
Nízké botky, které stály nějakých sedm stovek, letošní festivalovou sezónu vydržely. Vyžadovaly ale úpravy. Výrobce totiž dospěl k závěru, že je opatří tkaničkami dlouhými 130 centimetrů, tedy dlouhatááááánskými. Prý je to trend u exotů. Při zavazování alenutně narazíte na problém, neboť tak dlouhé tkaničky utáhnete jenom v případě, že se naučíte jiný grif, než jaký jste používali dosud. Mně se to bohužel nepodařilo, a tak jsem si chtěl v Killteku koupit tkaničky kratší.
Jak jsem dopadl? Tkaničky tam neprodávají, exoti si je nemění. V Hervisu tkaničky dlouhé 110 cm neměli, u Bati také ne. Baťa mi ale nabídl 120 cm s argumentem: „Jsou jen o deset centimetrů delší.“ Tak to by mě nenapadlo.
Nakonec jsem si koupil tkaničky metrové, přesně ty, které potřebám obuvi z Killteku odpovídají.
Tímto nikomu nedoporučuji nakupovat výrobky značky Killtec.

Zatoulaná výzva

Mailem se na mou adresu dostala následující výzva. Předpokládám, že je to vtip, nicméně pro jistotu zveřejňuji:
Vyzýváme všechny špičkové romské lékaře, vysokoškolské profesory, všechny romské herce, všechny romské reprezentanty v ledním hokeji, nebo kopané. Vyzýváme všechny slavné romské hudební skladatele, vynálezce, sochaře a malíře.
Sjednoťte se a udělejte už konečně něco pro romskou menšinu.
Sraz zítra v 17.00 v telefonní budce v dolní části Václavského náměstí.

Coldplay: Trumf popové jistoty

Úspěch má mnoho otců. U Mylo Xyloto (čti Majlou Zajletou) jsou jimi producenti, hostující Rihanna, kvalitní rukopis autorů a bezradnost konkurence.
Producenti Markus Dravs, Daniel Green a Rik Simpson připravili s kapelou album, které je co do zvuku moderní, v náladách pestré a koncepční tak akorát, aby příběh lásky nepokořil hudební stránku. O tu totiž jde u londýnského kvarteta v první řadě.
Na kolekci se v tom ohledu rozvinulo do více stran. Některé skladby mají alternativní nádech (Hurts Like Heaven připomíná Arcade Fire, Every Teardrop is a Waterfall zase koncept kapely Animal Collective) a směrují jinak mainstreamový zvuk Coldplay do složitějšího hávu. Je to nesporně záměr. Mají-li totiž mít i nadále renomé kapely vzešlé v podstatě z undergroundu, je třeba čistý pop v rámci všeobecně přijatelných možností zahalovat a tajit.
Pro jistotu zacházejí dokonce ještě o kus dál. Zatímco zvukově vykazuje deska stoprocentní kvalitu, některé hudební nápady vyhlížejí poněkud nedotaženě (tuctová Us Against The World, monotónní Up In Flames, krátká A Hopeful Transmission). Jako by kapela za prvotním nápadem nenašla způsob, jak ho dál rozvinout.
Tuto překvapivou neschopnost (nebo záměr?) nicméně okamžitě překoná další skladbou v pořadí, čímž celá deska nabírá punc barevnosti. Je to rafinované a funkční.
Když se pak nad jiné svou sympatií vyšplhají písničky výrazně hitové v čele s duetem s Rihannou Princess Of China, stadiónovými Paradise, Up With The Birds, Major Minus nebo Charlie Brown, je dílo dokonáno.
Před posluchačem se pak pyšně natřásá album, které je celistvé a plné přitažlivých momentů. Je půvabné pro ty, kteří hledají zajímavé momenty, stejně tak pro ty, kdo se nechávají ovívat příjemným vánkem popové jistoty.

Coldplay: Mylo Xyloto
EMI, 44:12

Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 27. října 2011)

Příliš dlouhá cesta Paula Coelha

Brazilský spisovatel Paulo Coelho se u českých čtenářů těší velké popularitě. Těšil se i obdivu, to když na sebe v roce 1999 upozornil duchovně poučnou knihou Alchymista, kterou zasáhl do života mnoha citlivých lidí bez rozdílu věku.
Od té doby napsal a vydal spoustu dalších knih. Většina z nich byla komerčně úspěšná a všechny nadále mají onen zprvu neodolatelný duchovně-ezoterický rozměr. Ten se ale postupně stal dogmatem a navíc Coelho už dávno svým čtenářům prozradil informace, které je schopen v této oblasti předat.
Svědčí o tom i nová kniha Alef, jež měla světovou premiéru loni a nyní se v překladu Pavly Lidmilové dostala i na český trh. V podstatě jde o zápisky Coelha z další cesty, kterou ve svém životě podnikl. Vyslal ho na ni svou poznámkou jakýsi tajemný J., jeho duchovní Mistr, a vedla překvapivě po transsibiřské magistrále z Moskvy do Vladivostoku, dlouhé 9288 kilometrů.
Coelho cestoval vlakem v doprovodu svých ruských vydavatelů, překladatele a dívky Hilal, nadějné houslistky, která se k němu trochu umíněně přidala a rozpoutala v něm potřebu vysvětlovat těžko pochopitelný bod Alef. Cestu přirozeně spojil s propagací svého díla, takže absolvoval autogramiády i besedy se čtenáři. To ale nebyla látka na příběh.
Kniha tedy strhává pozornost především k tématu Alefu. Coelho proměnil dlouhou cestu ve vyprávění o věcech lákavých, nicméně pro beletrii v této podobě nezajímavých. Na dvou stovkách stránek se to hemží tezemi a pravdami, které v podstatě vedou k poznání, že lidé se ve svých životech znovu potkávají.
Je to téma na jednu kapitolu, ovšem Coelho mu věnoval celou knihu. Proto vcelku brzy přestane být čtivá, po sto stránkách už není zajímavá a po dalších třiceti je zralá na odložení. Duchovní poznatky jsou úmorné, stereotypní a navíc podávané jako dogma.
Alef je kniha, která přistihla Coelha na křižovatce. Mouder a osobních zkušeností už v minulých příbězích předal dost. Nyní by měl nějaký ten rok od psaní odpočívat, anebo se pustit do jiného druhu literatury.
Pokud to neudělá, i jeho další knihy budou jen prázdným plkáním spisovatele, který kdysi dával svým čtenářům naději i návod na lepší život. Alef taková je.

Paulo Coelho: Alef
Argo, přeložila Pavla Lidmilová, 245 stran, 248 Kč

Hodnocení: 35%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 22. října 2011)

Igelitové zbraně k pohřbu cédéček

Sdružujeme se. My, kteří máme vztah ke klasickým cédéčkům, máme svůj klub. Ten klub nemá jméno, není nikde zaregistrován a ani netuší, že je klubem. Přesto jsme my, členové, v častém kontaktu, hodnotíme nová alba, bavíme se nad těmi dobrými a lamentujeme nad špatnými. Také nás provázejí stejné problémy, jako ve všech klubech.
Co si budeme povídat, nová cédéčka jsou pořád strašně drahá. Třeba Adele a její skvělá deska 21 je u nás za pětistovku (to je opravdu moc). Problém navíc je, že novinky v podstatě není kde koupit, protože v Bontonlandu nemají dohromady nic a jiné obchody berou kvapem za své. Vezměme si třeba Tesco. V tom na pražském Smíchově je cédéčkům zapůjčen prostor, který mají obvykle tužkové baterie. Je to ale trend. Ve Francii se v obchodních domech setkáte jenom s interprety z první desítky až dvacítky domácího prodejního žebříčku. Zbytek hledejte jinde.
Bolest našeho klubu je dvojí. Jednak v zásilkových službách, jejichž majitelé vám sice album zašlou poštou, leckdy i v rekordním čase dvou týdnů, nicméně zapomenou je dobře obložit v domnění, že zaměstnanci České pošty nejsou kolohnátové. Zpravidla vám tedy dojde cédéčko s poškozeným obalem. Člověk to už pozná po hmatu, a tak si ho prostě nevyzvedne. Je to ale škoda.
Naprostou pohřební jistotou cédéček jsou pak jejich idiotské igelitové obaly. Výrobci jimi opatřují všechna alba, o kterých si myslí, že si to zaslouží. Bohužel si to myslí o pětadevadesáti procentech své nadprodukce. Na nás, sběratelích, pak je igelit šikovně zničit a cédéčko z něho dostat.
Bohužel je to mnohdy nadlidský úkol, protože igelity z ropy jsou už tak pevné, že jejich zničení vyžaduje mnohdy chlapskou sílu. Když to přeženete, praskne vám k tomu třeba umělohmotný obal, což je pro sběratele zásah do psychiky tak na deset dnů.
A tak výrobci v rámci zlepšení komunikace s neexistujícími kupci vymýšlejí třeba i nové verze obalů. Většinou jsou koncipovány tak, že z nich igelitový přebal odstraníte poměrně snadno, při troše nešikovnosti (kterou si jako pouhý kupec můžete dovolit) ale obal stejně poničíte, přesněji jej při vytahování nosiče ven roztrhnete.
Než přelétnu k pirátskému stahování digitální hudby, dám výrobcům alb nějaký týden času na nápravu, především zrušení idiotských igelitových přebalů. Třeba do konce roku. Klidně bych jim ale mohl dát roků pět. Jsem přesvědčen, že je jim to jedno. Naučili se skvěle neprodávat.

Ještě jeden úryvek z mé chystané knihy

„Výborně,“ zaradoval se mužík, když pochopil, že jeho bratr byl umlčen. Dvakrát povyskočil radostně do výšky a začal se poťouchle smát.
Počkal jsem, až se uklidní a potom jsem se důrazně obrátil k Podťatýmu. „Nerad to říkám, dědku, ale právě ses zachoval jako tuplovaný idiot.“
„Cože? Zachránil jsem vám život,“ bránil se a jeho statečná silueta ve svitu měsíce povadla.
„Jako bychom si neslíbili, že se nikdy nepřipleteme k žádnému masakru. Já nevím, jak ty, ale já chci mít policii tisíc kilometrů od domečku. Jestli ale teď zjistíme, že jsi toho kreténa tím svým podělaným klackem odkrágloval, tak je po všem. Ty se chováš jako amatér? Copak jsme si neřekli, že když už někdy někoho pošleme na onen svět, že to uděláme beze svědků? Samozřejmě, že jsme si to řekli. Jenomže ty přijdeš a praštíš do hlavy chlapa, který má pět metrů od sebe svého bratra.“
„Ale on nic neřekne,“ hledal naději Podťatej.
„No,“ nadechl se mužík. „Jestli jste ho zabili, tak asi budu muset.“
„Vidíš,“ houkl jsem na Podťatýho a popošel k nehybně ležícímu Buntovi.
Nevěděl jsem přesně, kam se postiženému v takovém případě sahá, ale ve slabém světle z ohně jsem si všiml, že mu z hlavy stéká pramínek krve, což jsem považoval za špatné znamení. Viděl jsem filmy, kdy pouze takový pramínek symbolizoval smrt. Většinou se to ale týkalo mladých dívek a pramínek spíše symbolizoval nevinnost. Tu bych u Bunty nehledal ani na apríla.
Podíval jsem se ještě jednou na Podťatýho, potom na mužíka a klekl jsem si nad postavu. Pokusil jsem se jí nahmatat tep a také jsem jí zlehka přikládal ruku na hrudník a zkoušel jsem zjistit, jestli jím pohybuje, čili zda dýchá. Definitivně jsem se ujistil přiložením čela k jeho ústům.
„Žije,“ řekl jsem do místnosti.
„Sakra,“ ozval se zklamaně mužík.
„Ty mě už opravdu neser,“ utrhl jsem se na něj. „Podťatej, pojď mi s ním pomoc.“
Chytli jsme Buntu za ruce a nohy a transportovali ho do rohu místnosti. Aniž bychom si to při té činnosti řekli, oba jsme měli pocit, že si čest spočinout na některé naší matraci nezaslouží. Podťatej ho nicméně přikryl erární dekou, tou, kterou jsme si o zimních nocích na střídačku půjčovali. Pak se odšoural se k ohni, aby přiložil.
„Potřebovali bychom Krenka,“ řekl jsem.
„On se probere,“ uklidnil mě Podťatej. „Jen je třeba dát mu čas.“
„A co ty?“ zeptal jsem se mužíka.
„Děkuju vám, opravdu moc děkuju. Něco vám za to dám,“ navrhl.
„Chceme chlast a cigára. A může být i trochu jídla,“ přijal jsem jeho nabídku s nadějí v hlase a v podstatě okamžitě.
„Rozumím, přinesu,“ odpověděl a vypochodoval ven. Potom se ještě jednou naklonil do místnosti a dodal: „Fakt děkuju, fakt přinesu.“
„Ten už se neobjeví,“ konstatoval po chvíli Podťatej.
„Ale ano, on přijde,“ mínil jsem já.

S Evanescence je po letech smutno

Americká skupina Evanescence vydala v pondělí po pěti letech nové album. Je její třetí a klidně bychom mohli být nadšeni z toho, že materiál na něm nezohledňuje čas, který od předešlého dílka uběhl.
Ve skutečnosti je to ale klíčový problém kolekce. Jestliže posluchač očekával návrat v plné síle, nápaditý a moderní, zklamáním se mu při poslechu novinky pokřiví obličej.
Evanescence se nevymanili z kytarového gotického rocku čerpajícího v osmdesátých letech minulého století výrazně dobarveného zvukem kláves. Na rozdíl od svých prvních alb však ani nevymysleli a nenahráli písničky, které by stály za poslech.
Novinku si tedy můžete poslechnout desetkrát za sebou, stejně z ní v paměti mnoho neulpí. Zpěvačka Amy Leeová sice podává slušný výkon, zvuk kolekce je solidní, kytarové party potvrzují, že Terry Balsamo a Troy McLawhorn svou práci dobře zvládají, to je ovšem všechno.
Dvanáct písniček vstoupí jedním uchem dovnitř a druhým záhy vystoupí ven, aby se rozplynuly ve vzduchu, protože postrádají nápad, silnou melodii, přitažlivé aranže, atmosféru a schopnost vystavit se tak, aby definovaly novou éru Evanescence. Nenadchnou a nepřesvědčí. A jak album plyne, přestávají postupně poutat jakoukoli pozornost.
S novou kolekcí mělo být při vzpomínce na staré časy dobře. Je s ní ale smutno, protože nekorunovala nic z toho, co kapela v minulosti dokázala.

Evanescence: Evanescence
EMI, 47:18

Hodnocení: 40%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 18. října 2011)

Axlova historka o Slashovi

Přestože podle dostupných informací spolu zpěvák skupiny Guns N’Roses W. Axl Rose a bývalý kytarista téže kapely Slash už deset let nemluví, pořád se na dálku popichují. Před pár dny byl Axl natočen v jednom hotelu v Paraguayi, jak svým fanouškům spokojeně vypráví starou známou historku.
Podle ní měl Slash velké problémy s alkoholem, což byla věc všeobecně známá. Ty potíže ale byly podle Axla mnohem větší, než by si jeden připustil a než připouštěl sám Slash. Prý se mu na začátku devadesátých let dařilo na svou popularitu balit spoustu děvčat. Problém ale byl, že jakmile začal pít, holky z kontaktu s ním nic neměly, protože slavný kytarista se nacházel v pokročilém stádiu alkoholismu, často během komunikace usínal a také se pomočoval.
„To byly moje chvíle,“ řekl v Paraguayi Axl. „Přikradl jsem se k chrápajícímu Slashovi a jeho dívce a začal jsem se jí dvořit. Nebyl problém ji dostat, navíc jsem působil jako zachránce. Nakonec se mi vrhla kolem krku a stěžovala si, že když byla se Slashem, usnul a ještě se pochcal. A tak jsem ji vzal k sobě a jednoduše tam ji uspokojil. Chci tím říct, že holky, které sbalil Slash, končily v té době zpravidla u mě.“
Slash tuto historku popsal i ve své knižní autobiografii. Dodal ale, že se mu stala pouze jednou, což Axl v rozhovoru s fanoušky popřel. „Nestalo se to jednou, stávalo se to pořád.“

Vypsaná fixa a album do tandemu

Detaily je další album, na kterém Vypsaná fixa potvrdila kvalitu a schopnost pokradmu rozšiřovat styl a nabízet písničky, s nimiž je dobře. Už dávno se odpoutala od syrového punkového vyznění a s producentem Dušanem Neuwerthem posunula svůj zvuk kupředu. Potřebovala na to tři alba, nicméně dnes je sofistikovanou formací s jasnou tváří.
Detaily mají zvuk jemně syrový, především ale plný a v zásadě moderní (vezmeme-li v úvahu, jak moc se dnes hudba obrací do minulosti). Jeho funkčnost je zejména v detailech, takto pomocných zvucích, které mu dávají pevnost. Kapela si nadto nenechala vzít schopnost předkládat lákavé melodie – nejsou nikterak transparentní, ale když jim dáte dva tři poslechy, pak se vystaví v plné kráse a síle.
Márdiho texty jsou tradičně kořením tvorby. Ty nové se odehrávají na pardubickém sídlišti, mají příběh, libují si v metaforách, představují panoptikum různých postav a nejsou předvídatelné. Autorovo slovní eskamotérství je neodolatelné, pročež není divu, že je považován za jednoho nejtalentovanějších textařů na české hudební scéně dneška.
Vzniklo povedené album. Není sice lepší než předešlý Klenot, tvoří s ním ale zatraceně vyrovnaný tandem.

Vypsaná fixa: Detaily
San Piego Records, 40:11

Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 15. října 2011)