Ještě jeden úryvek z mé chystané knihy

„Výborně,“ zaradoval se mužík, když pochopil, že jeho bratr byl umlčen. Dvakrát povyskočil radostně do výšky a začal se poťouchle smát.
Počkal jsem, až se uklidní a potom jsem se důrazně obrátil k Podťatýmu. „Nerad to říkám, dědku, ale právě ses zachoval jako tuplovaný idiot.“
„Cože? Zachránil jsem vám život,“ bránil se a jeho statečná silueta ve svitu měsíce povadla.
„Jako bychom si neslíbili, že se nikdy nepřipleteme k žádnému masakru. Já nevím, jak ty, ale já chci mít policii tisíc kilometrů od domečku. Jestli ale teď zjistíme, že jsi toho kreténa tím svým podělaným klackem odkrágloval, tak je po všem. Ty se chováš jako amatér? Copak jsme si neřekli, že když už někdy někoho pošleme na onen svět, že to uděláme beze svědků? Samozřejmě, že jsme si to řekli. Jenomže ty přijdeš a praštíš do hlavy chlapa, který má pět metrů od sebe svého bratra.“
„Ale on nic neřekne,“ hledal naději Podťatej.
„No,“ nadechl se mužík. „Jestli jste ho zabili, tak asi budu muset.“
„Vidíš,“ houkl jsem na Podťatýho a popošel k nehybně ležícímu Buntovi.
Nevěděl jsem přesně, kam se postiženému v takovém případě sahá, ale ve slabém světle z ohně jsem si všiml, že mu z hlavy stéká pramínek krve, což jsem považoval za špatné znamení. Viděl jsem filmy, kdy pouze takový pramínek symbolizoval smrt. Většinou se to ale týkalo mladých dívek a pramínek spíše symbolizoval nevinnost. Tu bych u Bunty nehledal ani na apríla.
Podíval jsem se ještě jednou na Podťatýho, potom na mužíka a klekl jsem si nad postavu. Pokusil jsem se jí nahmatat tep a také jsem jí zlehka přikládal ruku na hrudník a zkoušel jsem zjistit, jestli jím pohybuje, čili zda dýchá. Definitivně jsem se ujistil přiložením čela k jeho ústům.
„Žije,“ řekl jsem do místnosti.
„Sakra,“ ozval se zklamaně mužík.
„Ty mě už opravdu neser,“ utrhl jsem se na něj. „Podťatej, pojď mi s ním pomoc.“
Chytli jsme Buntu za ruce a nohy a transportovali ho do rohu místnosti. Aniž bychom si to při té činnosti řekli, oba jsme měli pocit, že si čest spočinout na některé naší matraci nezaslouží. Podťatej ho nicméně přikryl erární dekou, tou, kterou jsme si o zimních nocích na střídačku půjčovali. Pak se odšoural se k ohni, aby přiložil.
„Potřebovali bychom Krenka,“ řekl jsem.
„On se probere,“ uklidnil mě Podťatej. „Jen je třeba dát mu čas.“
„A co ty?“ zeptal jsem se mužíka.
„Děkuju vám, opravdu moc děkuju. Něco vám za to dám,“ navrhl.
„Chceme chlast a cigára. A může být i trochu jídla,“ přijal jsem jeho nabídku s nadějí v hlase a v podstatě okamžitě.
„Rozumím, přinesu,“ odpověděl a vypochodoval ven. Potom se ještě jednou naklonil do místnosti a dodal: „Fakt děkuju, fakt přinesu.“
„Ten už se neobjeví,“ konstatoval po chvíli Podťatej.
„Ale ano, on přijde,“ mínil jsem já.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)