Příliš dlouhá cesta Paula Coelha

Brazilský spisovatel Paulo Coelho se u českých čtenářů těší velké popularitě. Těšil se i obdivu, to když na sebe v roce 1999 upozornil duchovně poučnou knihou Alchymista, kterou zasáhl do života mnoha citlivých lidí bez rozdílu věku.
Od té doby napsal a vydal spoustu dalších knih. Většina z nich byla komerčně úspěšná a všechny nadále mají onen zprvu neodolatelný duchovně-ezoterický rozměr. Ten se ale postupně stal dogmatem a navíc Coelho už dávno svým čtenářům prozradil informace, které je schopen v této oblasti předat.
Svědčí o tom i nová kniha Alef, jež měla světovou premiéru loni a nyní se v překladu Pavly Lidmilové dostala i na český trh. V podstatě jde o zápisky Coelha z další cesty, kterou ve svém životě podnikl. Vyslal ho na ni svou poznámkou jakýsi tajemný J., jeho duchovní Mistr, a vedla překvapivě po transsibiřské magistrále z Moskvy do Vladivostoku, dlouhé 9288 kilometrů.
Coelho cestoval vlakem v doprovodu svých ruských vydavatelů, překladatele a dívky Hilal, nadějné houslistky, která se k němu trochu umíněně přidala a rozpoutala v něm potřebu vysvětlovat těžko pochopitelný bod Alef. Cestu přirozeně spojil s propagací svého díla, takže absolvoval autogramiády i besedy se čtenáři. To ale nebyla látka na příběh.
Kniha tedy strhává pozornost především k tématu Alefu. Coelho proměnil dlouhou cestu ve vyprávění o věcech lákavých, nicméně pro beletrii v této podobě nezajímavých. Na dvou stovkách stránek se to hemží tezemi a pravdami, které v podstatě vedou k poznání, že lidé se ve svých životech znovu potkávají.
Je to téma na jednu kapitolu, ovšem Coelho mu věnoval celou knihu. Proto vcelku brzy přestane být čtivá, po sto stránkách už není zajímavá a po dalších třiceti je zralá na odložení. Duchovní poznatky jsou úmorné, stereotypní a navíc podávané jako dogma.
Alef je kniha, která přistihla Coelha na křižovatce. Mouder a osobních zkušeností už v minulých příbězích předal dost. Nyní by měl nějaký ten rok od psaní odpočívat, anebo se pustit do jiného druhu literatury.
Pokud to neudělá, i jeho další knihy budou jen prázdným plkáním spisovatele, který kdysi dával svým čtenářům naději i návod na lepší život. Alef taková je.

Paulo Coelho: Alef
Argo, přeložila Pavla Lidmilová, 245 stran, 248 Kč

Hodnocení: 35%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 22. října 2011)



Komentáře [ 2 ]

  • Olha napsal:

    Musím říci, že s tou to recenzi nesouhlasím. Knihu mám téměř přečtenou a je velmi zajímavá. Cesta po transsibiřské magistrále je svět sám pro sebe, v jednom vagónu se tísní vydavatel s jeho ženou, překladač, Hilal a sám Coelho. To téma lze jistě zpracovat jako jednu stránku či jednu kapitolu avšak ubere to celému dílu na lidskostí, po prvních dvaceti stránkách jsem usoudila že kniha bude dobrá nyní jsem téměř na konci a musím říci, že je skvělá a jedinečná jen málo děl dokáže upoutat pozornost, zvýšit tlak a vyvolat pocit extáze. Čtu li knihu od Coelha nečekám, že bude jako případy Sherlocka Holmese nechci ani fenomén Harryho Pottera, neočekávám zápletky od Oněgina dokonce ani důmyslné rýmy Williama Shakespeara. Chci duchovní literaturu, která bez zbytečně dlouhých a nudných odstavců prosvětlí můj den a dá mi pocit uspokojení.

  • Joska napsal:

    Uplne souhlasim s nazorem recenzenta. Uz se predal a popisovat kazdy den ve vlaku – nuda. Uz to docitam se zatnutymi zuby. Cetl jsem skoro vse od Coelha, vsechny zajimave, ale tato me zklamala, neni co by me chytlo. Pripada mi jako by proste musel neco napsat nucene. Napr. The Winner Stands Alone jsem precetl jednim dechem.

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)