S Evanescence je po letech smutno

Americká skupina Evanescence vydala v pondělí po pěti letech nové album. Je její třetí a klidně bychom mohli být nadšeni z toho, že materiál na něm nezohledňuje čas, který od předešlého dílka uběhl.
Ve skutečnosti je to ale klíčový problém kolekce. Jestliže posluchač očekával návrat v plné síle, nápaditý a moderní, zklamáním se mu při poslechu novinky pokřiví obličej.
Evanescence se nevymanili z kytarového gotického rocku čerpajícího v osmdesátých letech minulého století výrazně dobarveného zvukem kláves. Na rozdíl od svých prvních alb však ani nevymysleli a nenahráli písničky, které by stály za poslech.
Novinku si tedy můžete poslechnout desetkrát za sebou, stejně z ní v paměti mnoho neulpí. Zpěvačka Amy Leeová sice podává slušný výkon, zvuk kolekce je solidní, kytarové party potvrzují, že Terry Balsamo a Troy McLawhorn svou práci dobře zvládají, to je ovšem všechno.
Dvanáct písniček vstoupí jedním uchem dovnitř a druhým záhy vystoupí ven, aby se rozplynuly ve vzduchu, protože postrádají nápad, silnou melodii, přitažlivé aranže, atmosféru a schopnost vystavit se tak, aby definovaly novou éru Evanescence. Nenadchnou a nepřesvědčí. A jak album plyne, přestávají postupně poutat jakoukoli pozornost.
S novou kolekcí mělo být při vzpomínce na staré časy dobře. Je s ní ale smutno, protože nekorunovala nic z toho, co kapela v minulosti dokázala.

Evanescence: Evanescence
EMI, 47:18

Hodnocení: 40%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 18. října 2011)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)