Zatracená prostořekost

Ne vždy je poměrně dobrý pánský vtípek pochopen zástupkyněmi něžného pohlaví tak, jak by pochopen být měl. V zásadě se to vlastně děje málokdy, a tak se docela klidně může stát toto. Podotýkám, že to není můj trapas.
Muž si na jednom mejdanu povídal s letitou známou jen tak o životě a poněkud přehlížel její kamarádku, která patřila ke zralým ženám za zenitem a nebyla z toho už řadu let zrovna nadšená. Navíc byla vztahovačná, takže každá věta, kterou před ní kdokoliv na adresu žen, věku, nemocí, dýchavičnosti, bezděčného nočního pomočování nebo smrti vyřkl, se jí bezprostředně dotýkala.
„Vídíš ji?“ naklonila se k muži letitá známá. „Tam je moje dcera.“
„Hmmm,“ zamručel muž uznale. „Kolik jí je?“
„Nic pro tebe, čtrnáct,“ sdělila s úsměvem.
„Čtrnáct? To je přece ideální věk na to, abych se vydal po jejích stopách. Cho, cho, cho.“
„Ty jsi blbej,“ konstatovala s klidem známá. Protože ho dobře znala, věděla, že to byl jen další oplzlý vtip, který muži běžně dělají.
Oplzlý vtip to ale nebyl pro její kamarádku za zenitem. Dotčeně se na muže podívala a on si toho všiml. Aby humoru nebylo málo, vysvětlil jí: „Kdepak, nebojte se, milá paní. Já nejsem na malé holky. Dokázal bych si to klidně představit i s vámi. Cho, cho, cho.“
Buch.
Dáma zrudla a vybafla: „No dovolte?“
„Pardon. To byl vtip,“ uváděl muž pravou míru vzniklý trapas.
„To bych prosila,“ poposedla si na své stolici žena za zenitem a dál civěla doblba, přičemž nálada u stolu prudce klesla k bodu mrazu.
To byl ale jen začátek. Jakmile se potom muž vydal za dalšími přáteli, sledovala jej žena za zenitem svým stárnoucím zrakem na každém kroku. Když se poté náhodou jejich oči střetly, olízla si smyslně rty a eroticky vypoulila oči na znamení, že je svolná absolutně k čemukoliv a kdekoliv.
Muže to vylekalo, přesto se na ni ještě několikrát podíval, snad aby ho její neměnná sexistická gesta přesvědčila, že je zrovna lovnou zvěří.
Když se kolem třetí hodiny ranní konečně vypravil z mejdanu domů, zastihla ho v taxíku esemeska. Stálo v ní: „Srabe! Ale jestli chceš, můžeš to zítra napravit. Napiš. Dona P.“
Pro jistotu si na čtyřiadvacet hodin vypnul telefon.
Zatracená prostořekost.

Úsměvy a podmračna z Českého slavíka

S kolegou Honzou Vedralem z MF Dnes jsme se jednohlasně shodli na tom, že hodina po tiskové konferenci nových Českých slavíků v nóbl hotelu Ambassador na Václavském náměstí v Praze je nejhorší hodinou z celého novinářského roku. Musíme totiž stíhat vítězné Slavíky a udělat s nimi krátký rozhovor – čili musíme dohánět zejména Gotta a Bílou. Od roku 2007 jsou vítězi jen oni dva a Kabát. Kabát naštěstí honit nemusíte, protože pro bulvár a vůbec česká média nejsou pohříchu moc zajímaví.
Jakmile skončila tisková konference a vítězové rozkrojili obří slavičí dort, mimochodem docela dobrý, vystartoval jsem ke Gottovi. Někteří kolegové novináři využili chvíle jeho přítomnosti a pořizovali si s ním fotografie, což dost zdržovalo, ale beru to, že novináři jsou také jenom lidé. Pak se přede mě prodral Xindl X a dal se s Mistrem do řeči. Nechtěl jsem samozřejmě poslouchat, ale hovořili dost nahlas, takže jsem slyšel, jak se domlouvají na nějakém textu od Xindla X pro Mistrovu píseň.
V ten moment se za mnou vynořila jakási mladá novinářka a vyzvala mě, abych se už Gotta začal konečně ptát. Odpověděl jsem, že když mluví s někým jiným, nota bene s Xindlem X, bylo by neslušné jej vyrušovat. Zjevně to nepochopila a vecpala se přede mě s tím, že má jen jednu otázku. Já měl dvě, což jí bylo šumák.
Když za chvíli Gott s Xindlem X skončil, začala se žurnalistka s mikrofonem a kameramanem po pravici natřásat: „Vy máte hodně, ale opravdu hodně Slavíků…“ Mistr jí na to odpověděl, že jich má sedmatřicet, což bylo číslo, které se ten večer ve Státní opeře opakovalo nejčastěji. Ve druhé otázce, byť požadovala jen jednu, se nešťastná adeptka novinářského řemesla zeptala, co bude Gott dělat, když jednou Slavíka nedostane. On jí s ledovým klidem a trochu s údivem v hlase vysvětlil, že už se to stalo, což milou slečnu nemile překvapilo. Nu což, není nad to se na rozhovor dobře připravit.
Když mi pak Mistr odpověděl na otázku, jestli určitě na příští Velkou pardubickou dorazí tak, jak Váňovi slíbil, podotkl, že to bere natolik vážně, že se začal dostihovému sportu věnovat, aby za rok nepůsobil v Pardubicích na závodišti jako neinformovaný laik. Klasický případ dobré přípravy. Škoda že už slečna novinářka byla fuč.
S Lucií Bílou to bylo těžší. Neustále se kolem ní vynořovali lidé, kteří si s ní chtěli pořídit fotku, a ještě se předtím sháněli po jejím partnerovi a synovi Filipovi, takže se čekání protahovalo. Když na mě a kolegyni z iDnes došla konečně řada, Lucie se omluvila, že už musí jet do Bratislavy, kde ji čeká v neděli finále soutěže Česko-Slovensko má talent. Zeptali jsme se, jestli jí můžeme položit alespoň jednu otázku, ona se ale velmi slušně omluvila ještě jednou. Poděkovali jsme tedy a sdělili jí, že toho na tiskové konferenci řekla dost a že z toho nějakou hezkou odpověď vybereme. Rozloučili jsme se a putovali do víru dění.
Za pár vteřin se za námi ozval křik. Otočili jsme se a uviděli Bílou, jak na nás volá. Když doběhla, omluvila se a řekla, že nám ráda na otázky odpoví, pokud jí budeme časově šetřit. V první chvíli jsme navrhli, aby raději jela do Bratislavy a před nedělním finále si odpočinula, ona ovšem naléhala, a tak jsme s kolegyní Záhorkovou každý položili dvě otázky. Nutno říct, že se mi ještě nestalo, že by taková hvězda, jako je Lucie Bílá, běžela za novinářem, aby mu odpověděla na otázky. Smekám.
Má vysoká přítelkyně si zatím udělala fotku s žokejem Josefem Váňou, který má asi metr a půl, a pak už jsme putovali mezi mejdanovými stoly gratulovat vítězům i poraženým. Tradičně rádi jsme se setkali s Tomášem Klusem, který byl trochu unavený (ne alkoholem, normálně fyzicky), přesto přiznal, že druhé místo mezi zpěváky vskutku nečekal a nebyl na ně připravený. Jeho děkovačka koneckonců vypadala nepřipraveně.
Dodal také, že s písničkou Pánubohudooken, kterou na ceremoniálu zpíval, to nebylo jednoduché. Dramaturgie pořadu jí nebyla zprvu nakloněna, ale on jasně pravil, že buď zazpívá tuto, nebo žádnou. Zpíval tuto.
Na ceremoniálu ve Státní opeře mě ovšem nejvíce vyškolili přátelé ze skupiny Kabát. Zatímco já loni podlehl tlaku bontonu a zakoupil si slušivý oblek, jenž nahradil do té doby mě milé a pro mě na Slavících obvyklé džíny a světlé elegantní sáčko, oni přišli v džínách jako praví rockeři. Zastyděl jsem se. Neporazili ten večer jenom Nightwork, ale zdolali i mě. Pět ku jedné.

Jan Kraus – pro a proti

Nikdy jsem nebyl extra nadšen ze způsobu moderování a sebeprezentace Jana Krause, jinak uvaděče populární primácké Show Jana Krause. Vadil a vadí mi jeho arogantní projev, pnutí dělat si legraci z postižených nebo hloupých hostů svého pořadu (to hlavně ještě na ČT v Uvolněte se, prosím!), také velmi nápadné budování si kultu osobnosti, které vyvrcholilo vznikem časopisu, jenž se pohříchu jmenuje jednoduše a jasně Kraus.
Kamarád mi onehdy vyprávěl historku, jak Kraus nechal v jednom pořadu v pražském Divadle Kalich postavit diváka, který mu poslal dotaz na Paroubka a otřel se o jeho slavnou bradavici. Kraus jej před ostatními zesměšnil a pro ten večer bylo po humoru. I kvůli tomu si myslím, že tenhle chlapík nebude ikonou současné generace. Chybí mu pokora.
Je tu ale jedno neoddiskutovatelné plus, za které jsem ochoten přimhouřit oči nad vší tou sebestředností, kterou se opájí. Jan Kraus mě při své drzosti naučil nazývat zlé věci pravými jmény.
Než se objevil na scéně, měl jsem pocit, že napíšu-li někam, že Kykyna je podvodník, který zneužil sametovou revoluci ve svůj prospěch, je to špatně a mohu se obávat nejhoršího. Podobně se chovala i česká média. Věděla první ze všech, že v čele státu stojí gauneři, ale zachovávala si prazvláštní druh pseudoprofesionality, která jim nakazovala nepsat naplno, co který gauner je, a navíc jim ponechat dost prostoru pro to, aby svá svinstva vysvětlovali a obhajovali. Celostránkové rozhovory s politiky jsou vesměs plné lží, slibů a úhybných manévrů, přesto v drahých tištěných novinách nadále mají místo.
Pak přišel Kraus a jasně řekl, že ten a ten je gauner, ten a ten je zloděj, ten a ten je posera. Činí tak i lidé v jeho časopisu, což je skvělé.
Otevřeně přiznávám, že od chvíle, kdy začal Kraus nazývat věci pravými jmény, cítím vnitřní sílu k tomu dělat to také. Kdyby už nikdy nic jiného neudělal, je toto dost velký přínos dnešní době.

Příběh Petra Jandy odsejpá jako rock’n’roll

Petr Janda, zakládající člen skupiny Olympic a česká rocková legenda, se rozhodl bilancovat. Tradiční autory knižních biografií odmítl, neboť jejich výrazové prostředky neodpovídaly jeho představě, a před dvěma lety začal psát sám. Vznikla kniha Dávno, jeho životní příběh.
Spisovatelskou nezkušenost v ní Janda přetavil v přednost. Jeho sloh je strohý, bez dramatických zápletek a básnických obratů, svobodně využívající jazyka spisovného i nespisovného. Zápisky jsou tím pádem přímočaré a jasné tak, jako je autorova hlavní disciplína – rock’n’roll.
Janda jde vždy rovnou na věc. Uchopí téma, lehce je přiblíží, v pár větách rozuzlí a pokračuje dál. Slohová dramata se v jeho knize nekonají. Životní ovšem ano.
Muzikant s bolestí vzpomíná na smrt první manželky Jany i syna Petra. Oba přemohla rakovina a Janda soudí, že by se se svými pocity z obou událostí nedokázal podělit s jiným autorem své biografie, než se sebou samotným.
Jeho vyprávění je korektní. O době normalizace píše s potřebným odstupem, leckde přiznává malou odvahu, jinde strach. Vzpomíná ale i na vzepření se předlistopadovému režimu, zvláště když v roce 1989 on a celý Olympic podepsali petici za propuštění Václava Havla z kriminálu. O svých prohrách i výhrách pak referuje objektivně, pokaždé nesmírně pokorně.
Není pochyb o tom, že Jandův život je hluboká studnice příběhů. Není ale ani pochyb o tom, že nejsou tak skandální, jako třeba vzpomínky Keitha Richardse z Rolling Stones nebo Ozzyho Osbourna.
Rozsah a způsob vyprávění v knize Dávno odpovídají síle a významu příběhu. Ten navíc odsejpá a skvěle se čte.

Petr Janda: Dávno
Ikar, 237 str., 249 Kč

Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 22. listopadu 2011)

Přiznání po půlroce – měl jsem být v Guinessově knize

V květnu jsem na tomto blogu uveřejnil mimořádně upřímný příspěvek o tom, jak jsem se nestal fotbalistou FC Barcelona. Jako důvod jsem uvedl, že mi v tom zabránila má milující matka, když mi na margo mé radosti ze tří vstřelených branek žákům Dolan a upozornění, že se stanu profesionálním fotbalistou, tenkrát v neděli řekla, ať nemelu a jím.
Bude jistě spravedlivé přiznat, že za to, že jsem se nestal hráčem Barcelony, si mohu i já sám. V následujícím ročníku okresního žákovského přeboru, který jsem jako tradičně strávil na levé straně obrany mužstva Sokola Otovice, se ukázalo, že můj talent je vrtkavý.
Provalilo se to na hřišti vedoucího mužstva z Provodova. Bylo silné, svým soupeřům nadělovalo brankové příděly a všichni jsme se ho báli, protože bylo evidentní, že vítězem toho soutěžního ročníku bude ono. Přesto jsme proti němu nastoupili s odhodláním neinkasovat více než pět branek. Maximálně šest.
Protože moji spoluhráči měli ze soupeře větší strach než já a my losem získali na úvod míč, čili právo utkání rozehrát, stoupl jsem si do středového kruhu s naším útočníkem a měl jsem se k rozehrávce. Po úvodním hvizdu rozhodčího mi spoluhráč přihrál a já, jako obvykle s fotbalovou noblesou a elegancí, vyvedl míč ze středového kruhu. Pro jistotu jsem ale postupoval směrem k vlastní brance s cílem přihrát takzvanou malou domů brankáři, svému kamarádovi Martinu Debnárovi.
Jak jsem tak ladně postupoval k vlastní brance a míjel vyjevené pohledy spoluhráčů, kteří ještě chvíli předtím předpokládali, že založím útok směrem k brance soupeře, dostal jsem se na dostřel branky vlastní. Stačil jsem ještě k našemu záložníkovi prohodit: „Musíme hrát na jistotu, vole!“ a pak jsem po zemi přihrál míč našemu brankáři.
Považoval jsem tuto „malou domů“ za tak lehce zpracovatelnou, že jsem se ihned po přihrávce otočil a hledal si místo pro další hru. Po chvíli se ale ozvalo: „To je idiot!“ Otočil jsem se a zaregistroval brankáře ležícího na zemi a míč v naší síti. Mou malou domů nechytil.
Dal jsem si vlastní gól v osmé vteřině zápasu. Nesporně si to zasloužilo zápis do Guinessovy knihy rekordů, namísto toho mi však spoluhráči i trenér spílali.
Na mou obranu třeba říct, že jsme tenkrát prohráli 0:7. Definitivně jsem po této prohře usoudil, že se kopanou živit nebudu.

Magické melodie Florence + The Machine

Florence Welchová je z Londýna, stejně jako její projekt. Název Florence + The Machine je odkazem na její dlouholetou spolupráci a přátelství s hudebnicí a producentkou Isabellou Summersovou, přezdívanou v tamním hudebním světě Machine. Spolupracují od teenagerských let, přičemž se původně jmenovaly Florence Robot/Isa Machine.
Florence se na špičce britské scény pohybuje nedlouho, pouhé čtyři roky. Před dvěma lety na sebe nicméně upozornila povedeným debutovým albem Lungs. Prosadila se jím na špičku nerádiového popu, který ovšem měl a nadále má ambice střední britský proud porážet a poučovat. V jejich skladbách byla od první chvíle obrovská energie a schopnost pohltit posluchače při naprostém opanování nálady.
Dvanáct písniček na novince se pohybuje kdesi na hranicích několika stylů. Mísí se v nich folk, pop, alternativní rock i soul. Je v nich ale také ambientní hudba, jež se nejvíce podílí na zde velmi důstojné, až „klasické“ náladě jednotlivých kompozic. V tomto ohledu drží vše pohromadě a vytváří to celistvost alba.
Nahrávka vznikla za asistence živých nástrojů. Ve spolupráci s nádherně snivým a přitom dostatečně agresivním vokálním projevem Florence Welchové vytvořila rafinovanou podobu současného popu, který se sice hned nezadře do paměti, ale ponechává v ní stopu a důvod vrátit se k písničkám zpět.
Zvuk alba je plný a rozmáchlý. Skladby jsou sofistikované, mají promyšlené aranže a bez výjimky postupně přecházejí v nutnou gradaci, která je leckdy až odzbrojující. Z atmosféry pak naprosto přirozeně plynou magické melodie, z nichž nejzajímavější jsou v písničkách What The Water Gave Me, Heartlines, Only If For A Night a No Light No Light.
Debutem Lungs Florence + The Machine britskou scénu výrazně protřepala. Druhé album sice není tak revoluční, ale rozhodně rozšiřuje filozofii, kterou přinesl debut.
Proto je lepší.

Florence + The Machine: Ceremonials
Universal Music, 56:03

Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 19. listopadu 2011)

Nešťastné slovo „čurák“

Nádhera češtiny spočívá nejenom v její zvukomalebnosti, která je Čechům vlastní, Slovanům milá, Balkáncům zajímavá a zbylým obyvatelům světového globálu vzdálená, přesto přitažlivá. Její kouzlo je i v tom, že disponuje navenek vulgárními slovy, která však v důsledku vulgární být nemusí, mohou naopak znamenat potvrzení přátelského vztahu.
Moje maminka je Slovenka, a já ve svém slovníku často používám slovo „kokot“. Ve slovenštině znamená totéž, co slovo z titulku tohoto příspěvku, nicméně v češtině je to jen jakési přátelské pošťouchnutí, případně nadávka, která není zlá. Na to máme jiná slova. Jakmile ale slovo „kokot“ v rodném domě použiju, má matka se velmi rozčílí, protože z něho cítí pouze a jen původní slovenský význam.
A teď k proklamovanému slovu „čurák“. Rozhodl jsem se je nevytečkovávat, jak se to obvykle dělá, aby bylo jasné, oč tu kráčí.
Pokud někomu v rozčilení nadáváme, je to jasně „čurák“. Když někoho bytostně nesnášíme a málem ho tím slovem proklínáme, používáme razantnější „čůůrák“. V obou případech je evidentní negativní zabarvení slova, nádech kontroverze, boje, konfliktu.
My, kluci, ale používáme to slovo i v kontextu ryze přátelském. „Čurák“ je kamarád, protože se zachoval v jisté situaci komicky nebo nešikovně. „Čurák“ je také kolega, kterého mám rád a snažím se mu svými výtkami v některých věcech udělat jasno. Znamená to tedy, že „čuráka“ můžete mít rádi. Jestliže je to dokonce nejlepší kamarád, pak to slovo nabývá pozitivního charakteru. Tak pozitivního, jak ho ve svých snech vidí mnohé ženy.
Je zřejmé, že význam slova tvoří způsob jeho vyřčení, v psaném textu kontext. Byl jsem svědkem scény, kdy děvče řeklo svému příteli sladkým a něžným hlasem: „Ty jsi takovej čurák“ a vášnivě se s ním pak pět minut líbalo.
V náladě výše vyřčeného je tu problém, který se momentálně mediálně řeší. Primitivové z české fotbalové reprezentace se po vítězném tažení baráží v Černé Hoře vrátili do Čech jako vagabundi v potrhaných šatech a opilí. Vyjma Čecha, Hubníka a Jiráčka (které proto lze považovat za slušné) pak v divokém oslavném tanečku označili jako „čuráka“ Radka Druláka, bývalého českého reprezentanta, který je v minulosti kritizoval. Co s tím?
Většina diskutérů se shoduje, že primitivové použili slova „čurák“ ve vulgárním významu. Skutečně to tak ale bylo? Nadáváte někomu tak drsně a tlemíte se při tom na celé kolo? Co když právě onen drulákovský „čurák“ byl výrazem úcty a přátelství?
Pravda, někteří primitivové (právě proto, že jsou primitivové) pak v rozhovoru přiznali, že Druláka neradi. Tím se zdá být vše jasné. Jenomže těmhle trotlům dosud nedošlo, že kritika od Druláka byla na místě. Nedošlo jim ani, že na mistrovství Evropy neměli hrát oni, ale Skotové, kteří měli jít z naší skupiny do baráže. Nedostali se tam jenom proto, že podvodník Rezek nasadil v zápase ve Skotsku na rozhodčího jednoho „Chramostu“ (nafilmovaný pád, kterému dal jméno fotbalista Chramosta poté, kdy si jím uboze pomohl v zápase s třetiligovou Kroměříží) a pomýlený sudí nařídil proti Skotům penaltu, kterou primitivové vyrovnali.
Jsem přesvědčen o tom, že reprezentanti (v tomto článku též primitivové) měli poslat onomu sudímu děkovný dopis, do Prahy přiletět z Černé Hory pokorně jako svatoušci a tiše se v noci přemístit na kutě, aby se nemuseli stydět mimo domov.

P.S.: Je jasné, že pokud se slovo „čurák“ použije v souvislosti s jakýmkoliv aktivním českým politikem, je to velmi vulgární výraz, ovšem naprosto na místě a hodný následování. Pozoruhodné je, že činní politikové jej chápou jako výraz přátelský.

Wanastowi Vjecy jako za starých časů

Wanastowi Vjecy přežily loňský odchod baskytaristy P.B.Ch., což je dobrá zpráva nejenom pro jejich fanoušky, ale i pro příznivce pravověrného rocku inspirovaného v 70. a 80. letech minulého století. Avízuje to již úvodní riff alba, syrový start písně Letíme na Wenuši. Poté to připomenou i další skladby, zejména ty ve druhé polovině kolekce, které jsou v porovnání s tou první tvrdší a syrovější. Sympatickou tečkou alba je coververze hitu Plastika Bertranda z roku 1977 Ca plane pour moi, legrace, jež připomíná punkovou dobu vzniku Wanastowek.
Robert Kodym je dlouhodobě nesmírně talentovaný autor. Umí napsat plnokrevnou rockovou pecku (Letíme na Wenuši, Kulomet, Pod zemí mám swůj ráj), a dovede jí dát i sametový popový háv (Korálky z karneolu, Krew a stopy čarodějných bylin). Jeho texty jsou plné neotřelých obratů, postupů a slov. Ty k tvrdším skladbám jsou patřičně syrové a bláznivé (Sereblity), ty k popovým zase malebné až romantické (Veronika)
Wanastowi Vjecy jsou nadčasová kapela. Písně, které jsou na novince, mohla mít klidně na albech z devadesátých let. Ctí totiž kořeny, neuniká jim kvůli pokročilému času, a proto zní stejně svěže jako zamlada. Nadto žongluje schopností vskutku vzácnou: umí napsat a zaranžovat dobrou písničku.

Wanastowi Vjecy: Letíme na Wenuši
Wanastowi Vjecy, 36:31

Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 16. listopadu 2011)

V úzkých

Několikrát jsem během své novinářské praxe zažil okamžik, kdy jsem byl skutečně v úzkých. Ať už to bylo napadení od fanouška Slayer, který mi vyhrožoval smrtí za recenzi poslední desky jeho miláčků, anonymní esemesky vyhrožující likvidací mé rodiny za negativní recenzi kapely XYZ či setkání s arogantním vekslákem, který po revoluci vekslákem zůstal a chlubil se, jaký je rocker. Samosebou rocker nikdy nebyl – byl vekslák.
Jednou jsme s nejmenovaným fotografem dělali rozhovor s jakýmsi módním návrhářem. Byl v pohodě, byl vstřícný, ovšem pouze do chvíle, než k němu domů (kde se rozhovor konal) dorazil jeho intimní přítel. V následujících minutách se stačili pohádat kvůli tomu, že přítel nekoupil nějaké housky, které měl módní návrhář rád, naopak zakoupil paštiku s husími játry, kterou nenáviděl. Návrhář na svého přítele křičel, že je „škodolibej škudibík“ a opravdu se zlobil.
Potom se chvíli věnoval rozhovoru, ale myšlenkami byl stále u té hádky. Do toho jeho přítel proplouval kuchyní, kde se interview konalo, a neustále při tom ze sebe shazoval svršky, takže když do místnosti vplul popáté, měl na sobě jen tanga.
To návrháře rozhicovalo a bez slůvka omluvy k novinářům se vrhl na přítele a začal jej chvatně olizovat po celém těle. Přítel začal hekat, což znamenalo, že akce bude pokračovat. Za chvíli se návrhář dostal do extáze a řval na vyjukaného fotografa, ať fotí, že od něho fotky koupí a dobře zaplatí. Jakmile se kolega po dohodě se mnou rozhodl, že dvojici vyhoví a přiblížil se k ní, aby měl co nejlepší záběry, dopadly mu na hlavu tanga svlečeného přítele. Po chvíli mu do rozkroku přistála ruka návrháře, který eroticky zabarveným hlasem navrhl: „Pojď s námi, bejčku!“
To kolegu přirozeně vyděsilo, udělal ještě pět šest dalších snímků a začal se dekovat. Já sbalil diktafon, pomohl jsem mu se stativem a mizeli jsme ke dveřím. Návrhář za námi volal, ať mu článek pošleme k autorizaci a fotografovi prozradil, že orgie se pořádají v tomto bytě každou neděli a že je zván.
Ten rozhovor jsem nikdy nepřepsal a nepublikoval. Usoudil jsem, že s tímhle násilníkem nechci mít nic společného.
Horší než vekslák ale nebyl.

Sealův trochu zbytečný druhý Soul

V roce 2008 vydal londýnský zpěvák Seal Henry Olusegun Olumide Adeola Samuel, v hudebním světě známý pod jménem Seal, album Soul. Nabídl na něm dvanáct soulových klasik ve vlastní interpretaci a potvrdil, že má k tomuto žánru přirozený vztah a talent.
Po třech letech přichází s pokračováním. Novinka se jmenuje Soul 2, přináší jedenáct písniček a část z nich už si v originálním provedení okamžiky slávy zažila. Desku produkoval Trevor Horn, jenž na tomto postu vystřídal jiného machra Davida Fostera, který se jako producent podepsal pod kolekci z před tří let.
Písničky byly nahrávány v Londýně a Los Angeles se záměrem přizpůsobit je Sealově interpretaci, tedy se v nových verzích od originálních klidně o kus posunout. Ke slyšení jsou předělávky skladeb z repertoáru Ala Greena, Marvina Gaye, Billa Witherse, The Spinners, The Delfonics a dalších hvězd převážně sedmdesátých let.
Seal se představuje ve výtečné formě. Svým sytým hlasem se zajímavě „nakřáplým“ výrazem podává povětšinou romantické skladby s vervou moderního popového hrdiny. V interpretaci nedává průchod manýrám, spíše mu jde o dobrý dojem, klidný a profesně zvládnutý.
Záhadou kolekce nicméně je odpověď na otázku, proč vůbec vznikla? Seal totiž nejenom na nahrávce Soul, ale i na svých řadových albech lásku k tomuto druhu hudby projevil. Pokud nepřijmeme domněnku, že si chtěl zazpívat jen tak pro radost, je tato deska trošku zbytečná.

Seal: Soul 2
Reprise Records/Supraphon, 43:51

Hodnocení: 55%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 10. listopadu 2011)