Přiznání po půlroce – měl jsem být v Guinessově knize

V květnu jsem na tomto blogu uveřejnil mimořádně upřímný příspěvek o tom, jak jsem se nestal fotbalistou FC Barcelona. Jako důvod jsem uvedl, že mi v tom zabránila má milující matka, když mi na margo mé radosti ze tří vstřelených branek žákům Dolan a upozornění, že se stanu profesionálním fotbalistou, tenkrát v neděli řekla, ať nemelu a jím.
Bude jistě spravedlivé přiznat, že za to, že jsem se nestal hráčem Barcelony, si mohu i já sám. V následujícím ročníku okresního žákovského přeboru, který jsem jako tradičně strávil na levé straně obrany mužstva Sokola Otovice, se ukázalo, že můj talent je vrtkavý.
Provalilo se to na hřišti vedoucího mužstva z Provodova. Bylo silné, svým soupeřům nadělovalo brankové příděly a všichni jsme se ho báli, protože bylo evidentní, že vítězem toho soutěžního ročníku bude ono. Přesto jsme proti němu nastoupili s odhodláním neinkasovat více než pět branek. Maximálně šest.
Protože moji spoluhráči měli ze soupeře větší strach než já a my losem získali na úvod míč, čili právo utkání rozehrát, stoupl jsem si do středového kruhu s naším útočníkem a měl jsem se k rozehrávce. Po úvodním hvizdu rozhodčího mi spoluhráč přihrál a já, jako obvykle s fotbalovou noblesou a elegancí, vyvedl míč ze středového kruhu. Pro jistotu jsem ale postupoval směrem k vlastní brance s cílem přihrát takzvanou malou domů brankáři, svému kamarádovi Martinu Debnárovi.
Jak jsem tak ladně postupoval k vlastní brance a míjel vyjevené pohledy spoluhráčů, kteří ještě chvíli předtím předpokládali, že založím útok směrem k brance soupeře, dostal jsem se na dostřel branky vlastní. Stačil jsem ještě k našemu záložníkovi prohodit: „Musíme hrát na jistotu, vole!“ a pak jsem po zemi přihrál míč našemu brankáři.
Považoval jsem tuto „malou domů“ za tak lehce zpracovatelnou, že jsem se ihned po přihrávce otočil a hledal si místo pro další hru. Po chvíli se ale ozvalo: „To je idiot!“ Otočil jsem se a zaregistroval brankáře ležícího na zemi a míč v naší síti. Mou malou domů nechytil.
Dal jsem si vlastní gól v osmé vteřině zápasu. Nesporně si to zasloužilo zápis do Guinessovy knihy rekordů, namísto toho mi však spoluhráči i trenér spílali.
Na mou obranu třeba říct, že jsme tenkrát prohráli 0:7. Definitivně jsem po této prohře usoudil, že se kopanou živit nebudu.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)