Úsměvy a podmračna z Českého slavíka

S kolegou Honzou Vedralem z MF Dnes jsme se jednohlasně shodli na tom, že hodina po tiskové konferenci nových Českých slavíků v nóbl hotelu Ambassador na Václavském náměstí v Praze je nejhorší hodinou z celého novinářského roku. Musíme totiž stíhat vítězné Slavíky a udělat s nimi krátký rozhovor – čili musíme dohánět zejména Gotta a Bílou. Od roku 2007 jsou vítězi jen oni dva a Kabát. Kabát naštěstí honit nemusíte, protože pro bulvár a vůbec česká média nejsou pohříchu moc zajímaví.
Jakmile skončila tisková konference a vítězové rozkrojili obří slavičí dort, mimochodem docela dobrý, vystartoval jsem ke Gottovi. Někteří kolegové novináři využili chvíle jeho přítomnosti a pořizovali si s ním fotografie, což dost zdržovalo, ale beru to, že novináři jsou také jenom lidé. Pak se přede mě prodral Xindl X a dal se s Mistrem do řeči. Nechtěl jsem samozřejmě poslouchat, ale hovořili dost nahlas, takže jsem slyšel, jak se domlouvají na nějakém textu od Xindla X pro Mistrovu píseň.
V ten moment se za mnou vynořila jakási mladá novinářka a vyzvala mě, abych se už Gotta začal konečně ptát. Odpověděl jsem, že když mluví s někým jiným, nota bene s Xindlem X, bylo by neslušné jej vyrušovat. Zjevně to nepochopila a vecpala se přede mě s tím, že má jen jednu otázku. Já měl dvě, což jí bylo šumák.
Když za chvíli Gott s Xindlem X skončil, začala se žurnalistka s mikrofonem a kameramanem po pravici natřásat: „Vy máte hodně, ale opravdu hodně Slavíků…“ Mistr jí na to odpověděl, že jich má sedmatřicet, což bylo číslo, které se ten večer ve Státní opeře opakovalo nejčastěji. Ve druhé otázce, byť požadovala jen jednu, se nešťastná adeptka novinářského řemesla zeptala, co bude Gott dělat, když jednou Slavíka nedostane. On jí s ledovým klidem a trochu s údivem v hlase vysvětlil, že už se to stalo, což milou slečnu nemile překvapilo. Nu což, není nad to se na rozhovor dobře připravit.
Když mi pak Mistr odpověděl na otázku, jestli určitě na příští Velkou pardubickou dorazí tak, jak Váňovi slíbil, podotkl, že to bere natolik vážně, že se začal dostihovému sportu věnovat, aby za rok nepůsobil v Pardubicích na závodišti jako neinformovaný laik. Klasický případ dobré přípravy. Škoda že už slečna novinářka byla fuč.
S Lucií Bílou to bylo těžší. Neustále se kolem ní vynořovali lidé, kteří si s ní chtěli pořídit fotku, a ještě se předtím sháněli po jejím partnerovi a synovi Filipovi, takže se čekání protahovalo. Když na mě a kolegyni z iDnes došla konečně řada, Lucie se omluvila, že už musí jet do Bratislavy, kde ji čeká v neděli finále soutěže Česko-Slovensko má talent. Zeptali jsme se, jestli jí můžeme položit alespoň jednu otázku, ona se ale velmi slušně omluvila ještě jednou. Poděkovali jsme tedy a sdělili jí, že toho na tiskové konferenci řekla dost a že z toho nějakou hezkou odpověď vybereme. Rozloučili jsme se a putovali do víru dění.
Za pár vteřin se za námi ozval křik. Otočili jsme se a uviděli Bílou, jak na nás volá. Když doběhla, omluvila se a řekla, že nám ráda na otázky odpoví, pokud jí budeme časově šetřit. V první chvíli jsme navrhli, aby raději jela do Bratislavy a před nedělním finále si odpočinula, ona ovšem naléhala, a tak jsme s kolegyní Záhorkovou každý položili dvě otázky. Nutno říct, že se mi ještě nestalo, že by taková hvězda, jako je Lucie Bílá, běžela za novinářem, aby mu odpověděla na otázky. Smekám.
Má vysoká přítelkyně si zatím udělala fotku s žokejem Josefem Váňou, který má asi metr a půl, a pak už jsme putovali mezi mejdanovými stoly gratulovat vítězům i poraženým. Tradičně rádi jsme se setkali s Tomášem Klusem, který byl trochu unavený (ne alkoholem, normálně fyzicky), přesto přiznal, že druhé místo mezi zpěváky vskutku nečekal a nebyl na ně připravený. Jeho děkovačka koneckonců vypadala nepřipraveně.
Dodal také, že s písničkou Pánubohudooken, kterou na ceremoniálu zpíval, to nebylo jednoduché. Dramaturgie pořadu jí nebyla zprvu nakloněna, ale on jasně pravil, že buď zazpívá tuto, nebo žádnou. Zpíval tuto.
Na ceremoniálu ve Státní opeře mě ovšem nejvíce vyškolili přátelé ze skupiny Kabát. Zatímco já loni podlehl tlaku bontonu a zakoupil si slušivý oblek, jenž nahradil do té doby mě milé a pro mě na Slavících obvyklé džíny a světlé elegantní sáčko, oni přišli v džínách jako praví rockeři. Zastyděl jsem se. Neporazili ten večer jenom Nightwork, ale zdolali i mě. Pět ku jedné.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)