Objednávka mé nové knihy, termíny křtů!!

Jak jsem již psal, má nová kniha A když tě chytím (vydalo nakladatelství Novela bohemica) je na světě. Již nyní si ji lze zakoupit v několika internetových knihkupectvích. Jedno z nich je Kosmas, kde stojí 170 Kč. Zde je na ně odkaz:

http://www.kosmas.cz/knihy/167304/a-kdyz-te-chytim/

První křest knihy se odbude 17. ledna 2012 ve 20 hodin v kině klubu Rock café, Národní třída 20. Předtím bude promítnut hodinový dokument nazvaný 9 ½ o skupině Imodium, potom následuje beseda s kapelou i se mnou jako s účinkujícím a nakonec Imodium mou novou knihu pokřtí, protože si myslím, že by to měli být oni.
Berte to jako pozvánku. Pokud budete chtít vidět i film o Imodium, rezervujte si zdarma místo přes internetové stránky kapely:

www.imodiumband.cz

Křest knihy A když tě chytím v mém rodném Broumově se odehraje v pátek 17. února, a to ve dvou stejných pořadech. První začne v 17 hodin, druhý ve 20 hodin. Pozval jsem si pár přátel a hostů. Celý večer potrvá asi dvě hodiny a bude to oslava nejenom knihy, ale i života. Vstupenky budou samozřejmě zdarma, ale o termínu distribuce se teprve zmíním. Nebude to však jistě dříve než v polovině ledna.

Přeju vám krásný vstup do nového roku a moc vám děkuju za věrnost tomuto blogu.

Krátký výjev z tramvaje

Stalo se ve čtvrtek 29. prosince v tramvaji číslo 22 těsně před zastávkou Náměstí Míru v Praze kolem půl druhé odpoledne.
Asi metr od předních dveří stál třicátník, já se držel madla kousíček za ním. Pár okamžiků před stanicí se mezi třicátníkem a sedačkou před ním těžce protáhla stařenka s nákupní taškou. Zvládla to, jen se při tom o třicátníka nepatrně otřela.
On se namíchl a arogantně procedil skrz zuby: „Já vystupuju taky!“
Stařenka položila na zem nákupní tašku, narovnala se, podívala se na něj a pomalu mu řekla: „A jak to mám poznat, když celou dobu čumíš jako blbec?“
Třicátník ani nemukl. Asi to o sobě věděl.

Abyste mohli porovnat

Jak se tak blíží konec kalendářního roku, je na mně, abych jako hudební publicista bilancoval. Dokončil jsem několik článků v tomto duchu a uvědomil jsem si při nich několik skutečností.
1/ Zatímco světová hudební periodika už mají jasno, jak to letos dopadlo v kategoriích alba i singlů, u nás nic takového není. Víte snad o nějakém našem výročním žebříčku?
2/ Ať si kdo chce, říká, co chce, hudební historii píší hitparády. V těch letošních, z nichž některé pro pobavení přikládám, jsou karty tak jasně rozdány, že již nyní možno konstatovat, že rok 2011 se do historie zapíše jako rok Adele, Florence + The Machine, PJ Harvey, Lady Gaga a ještě tak Jay-Z a Kanye Westa. To tedy není moc.
3/ Adele je opravdu skvělá. Je mimořádné, že někdy od září kvůli pošramoceným hlasivkám nezpívá, přesto je pořád buď první, nebo druhá. Mám tím na mysli aktuální pohyb v hitparádách.
4/ Karel Gott ani Lucie Bílá ve světových padesátkách nejsou. Není u nás něco špatně?
5/ Dovolte mi jeden tip. Jmenují se Hot Chelle Rae, jsou z Nashvillu a album, které mě baví, se jmenuje Whatever. Pokud jste měli rádi Wheatus, dostanou vás. Pokud máte depresi, nepouštějte si je. Jsou moc veselí.

Top 10 alba podle Billboardu
1. Adele – 21
2. Bon Iver – Bon Iver
3. Jay-Z & Kanye West – Watch The Throne
4. Frank Ocean – Nostalgia, Ultra.
5. Drake – Take Care
6. Fucked Up – David Comes To Life
7. The Weeknd – House Of Baloons
8. Florence + The Machine – Ceremonials
9. James Blake – James Blake
10. The Joy Formidable – The Big Roar

Top 10 singly podle Billboardu
1. Nicki Minaj – Super Bass
2. Adele – Someone Like You
3. Britney Spears – Till The World Ends
4. Jay-Z & Kanye West – N***as In Paris
5. Kelly Rowland feat. Lil Wayne – Motivation
6. Frank Ocean – Novacane
7. Bon Iver – Holocene
8. Lady Gaga – The Edge Of Glory
9. Chris Brown feat. Busta Rhymes & Lil Wayne – Look At Me Now
10. Adele – Rolling In The Deep

Top 10 alba podle Rolling Stone
1. Adele- 21
2. Kanye West & Jay-Z – Watch the Throne
3. Paul Simon – So Beautiful or So What
4. Fleet Foxes – Helplessness Blues
5. Radiohead – The King of Limbs
6. Lady Gaga – Born This Way
7. The Decemberists – The King Is Dead
8. Wilco – The Whole Love
9. Wild Flag – Wild Flag
10. Robbie Robertson – How To Become Clairvoyant

Top 10 singly podle Rolling Stone
1. Adele – Rolling In The Deep
2. Jay-Z & Kanye West – N***as In Paris
3. Britney Spears – Till The World Ends
4. Foo Fighters – These Days
5. Paul Simon – Rewrite
6. Radiohead – Lotus Flower
7. Lady Gaga – Edge OF Glory
8. Beyoncé – Countdown
9. Lil Wayne feat. Cory Gunz – Six Foot Seven Foot
10. The Decemberists – Don’t Carry It All

Top 10 alba podle Q
1. Florence + The Machine – Ceremonials
2. PJ Harvey – Let England Shake
3. Adele – 21
4. Bon Iver – Bon Iver
5. Coldplay – Mylo Xyloto
6. Jay-Z & Kanye West – Watch The Throne
7. Arctic Monkeys – Suck It And See
8. St. Vincent – Strange Mercy
9. Wu Lyf – Go Tell Fire To The Mountain
10. Elbow – Build A Rocket Boys!

Top 10 alba podle NME
1. PJ Harvey – Let England Shake
2. Metronomy – The English Riviera
3. The Horrors – Skying
4. Wild Beasts – Smother
5. Kurt Vile – Smoke Ring For My Halo
6. Arctic Monkeys – Suck It And See
7. St. Vincent – Strange Mercy
8. Katy B – On A Mission
9. Tune-Ards – Whokill
10. Wu Lyf – Go Tell Fire To The Mountain

Top 10 alba podle Time
1. Adele – 21
2. Florence + The Machine – Ceremonials
3. Kanye West & Jay-Z – Watch The Throne
4. PJ Harvey – Let England Shake
5. Frank Ocean – Nostalgia, Ultra.
6. Tune-Ards – Whokill
7. Caitlin Rose – Own Side Now
8. Beastie Boys – Hot Sauce Committee Part II
9. Civil Wars – Barton Hollow
10. The Black Keys – El Camino

Top 10 alba podle Uncut
1. PJ Harvey – Let England Shake
2. Gillian Welch – The Harrow & The Harvest
3. Metronomy – The English Riviera
4. White Denim – D
5. Josh T. Pearson – Last Of The Country Gentlemen
6. The Horrors – Skying
7. Radiohead – The King Of Limbs
8. Wild Beasts – Smother
9. Bon Iver – Bon Iver
10. The War On Drugs – Slave Ambient

Kuličky do rulety

Vskutku danajský vánoční dar dostala rodina před dvěma a půl lety zesnulého zpěváka Michaela Jacksona a také jeho fanoušci, kteří ještě v mnoha případech nepochopili, že smrtí nesmrtelnost končí.
Společnost OnlineGamblingPal.com, která se zabývá provozováním heren, před časem získala v aukci chomáč zpěvákových vlasů. Vypadalo to, že si mocný šéf společnosti pačesy uloží někam do vitrínky s francouzským koňakem a bude klid. Opak je ale pravdou. Majitel (nebo majitelé) společnosti o vánočních svátcích prohlásili, že se rozhodli z Jacksonových vlasů vyrobit – považte – kuličku do rulety.
V mimořádně duchaplném prohlášení, které při té příležitosti vydali, stojí: „Jako vážení vlastníci vlasů Michaela Jacksona jsme se rozhodli vyrobit z nich kuličky do rulety. Bude to ten nejlepší způsob, jak navěky zachovat část velkého umělce.“
Nedodali, jakým způsobem k přerodu vlasů v kuličku dojde. Stejně tak neprozradili, co se stane, až nějaký zvrhlík kuličky z herny šlohne.
A také nesdělili, jestli to myslí vážně.

Veselé Vánoce s nejhoršími dárky

Dnes je Štědrý den, tudíž den, kdy se mimo jiné dávají dárky, ze kterých by obdarovaní měli mít radost. Ne vždy to tak však je, pročež varuji obě strany.
Tu jednu před tím, aby byla připravena na to, že držitel dárku od ní může jevit jisté známky zklamání, což v praxi znamená, že je zklamán velice a možná si ve vedlejší místnosti i z toho všeho trochu popláče. Druhou stranu pak přátelsky varuji předtím, že se vždycky najde nějaký ťulpas, který jí pod stromeček strčí dárek, jehož cena je nula nula nic, v horším případě zavazuje k nějakým povinnostem.
Když před lety dostal můj spolupracovník z tiskárny v Kolíně k Vánocům automobil, radoval se z něho prý jen okamžik. Ještě v noci po rozdání dárků jej jeho rodina přiměla k cestě kamsi za město, na jejímž konci byla návštěva známých, kteří je vůbec neočekávali a tudíž jevili známky hořkého zklamání (možná si ve vedlejší místnosti i poplakali). V dalších dnech si nechávala v autě vozit zadek spolupracovníkova manželka i jeho děti, a tak on stále jenom řídil, protože byl jediný z rodiny, který to ovládal. Těžko popsat jeho radost, když s vozem asi po půlroce narazil kamsi do betonového sloupku a tímto jej poslal na několik týdnů do opravny. Ještě větší radost měl, že koupě vozu rodinu tak zadlužila, že neměla na poměrně drahou opravu, a tak auťák dlel v pokladně hezkých pár týdnů a on ho nemusel řídit.
Má sestra mi před rokem nadělila pod stromeček vitamíny. Tvářil jsem se přátelsky, ale ve vedlejší místnosti jsem zamáčkl slzu v domnění, že si má sestra myslí, že již dávno nemám tak dobrou kondici, abych mohl na tomto světě existovat bez vitamínů. Mezi námi – všechny ty šumivé tabletky na klouby, růst chlupů, houstnutí vlasů, zviditelnění erekce a rychlejší chůzi přes koleje jsem v naprosté tichosti a bez obalů vyházel do řeky. Za pár měsíců z ní rybáři nejspíš tahali podivně pokroucené pstruhy…
A do třetice kamarád – vtipálek, který jednom ochodním středisku své tetičce navrhl, že spolu koupí pro ni vánoční dárek a půjdou rovnou do oddělení spacích pytlů. Byl by to dobrý fór, kdyby tetička (jinak s obrovským smyslem pro humor) nedržela tři měsíce dietu, a to marně. Mám pocit, že s ním pak stejně dlouhou dobu nemluvila.
Inu, pozor na Vánoce. Může být hůř než před nimi.
Hezké svátky.

Nový život skupiny Airfare

Když se v roce 2008 objevila v éteru písnička Sorry Baby, svižný a syrový rock’n’roll se srozumitelným textem v angličtině, znamenala pro pražskou kapelu Airfare rychlý start do povědomí. Trvalo to ale snad jen půl roku.
Formace se posléze z mediální pozornosti nenápadně vytratila, vydala druhé album a nebylo jisté, zda se ještě někdy v takové síle, jakou měla v době slávy uvedeného hitu, vynoří.
„Po nástupu písničky Sorry Baby jsme se začali objevovat v pořadech typu Zlatá hokejka, hráli jsme akce na playback, různé večírky. To nás ale postupem času začalo štvát. Chtěli jsme hrát rock’n’roll a byznys nás tlačil do hraní na uvedených akcích. Řekli jsme si, že to tak dělat nechceme, což mělo za následek ten mediální útlum. Zpočátku jsme byli nadšení z toho, co se kolem nás dělo. Postupně se z toho ale vytrácelo to, co jsme chtěli dělat,“ vysvětlil baskytarista T. V.
Airfare nicméně fungovali dál. K původní trojici Thomas Lichtag (kytara, zpěv), Lukáš Chromek (kytara) a T. V. (baskytara) přibyl ještě natrvalo bubeník Richard Scheufler Jr., pospolu jezdili po koncertech a chystali další důrazný hudební výkřik.
K jeho realizaci si přizvali amerického producenta Bjorna Thorsruda, jenž už v minulosti pracoval s The Smashing Pumpkins, Davidem Coverdalem, Monster Magnet, The Dandy Warhols, Brucem Dickinsonem a dalšími. Našli mecenáše, který jim na nahrávku se zkušeným mužem přispěl, nadechli se a připravili kolekci, která je reprezentativní.
Novinka se jmenuje Youngblood, přináší deset písniček a také změnu zvuku kapely. Místo syrové a poněkud rozpustilého garážového rocku nabízí mnohem kultivovanější sound, z něhož se ale nevytratila rocková podstata.
Zvuk písniček je přehledný, příjemný, některé mají doslova rozhlasový potenciál, všechny pak ctí melodický prvek a zásadní je funkčnost v instrumentálním rozpoložení jednotlivých položek.
Na albu je mnohem více popových prvků než v minulosti. Kapela totiž tentokrát nenahrávala takzvaně naživo, ale jednotlivé nástroje točila zvlášť. Měla tak více prostoru pro zvukovou kultivaci.
Vrcholem nahrávky je závěrečná písnička Doctor Z, ve které spolu s Lichtagem zpívá Charlie One, vokalistka pražských Ohm Square. Nebylo by vůbec s podivem, kdyby právě tato jemná a zvukově vyšperkovaná skladba značila další hudební kroky Airfare.
Youngblood je album, které dává existenci Airfare nový smysl. Pravda, v českém hudebním prostředí to má anglicky zpívající seskupení těžké, nicméně projev Thomase Lichtaga není laciný a vedení „zvenku“ kapele i nahrávce velmi prospělo.

Airfare: Youngblood
Pop Off Production, 32:40

Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 16. prosince 2011)

Žer to, co ti chutná

Roztržitost je krásná věc. Před časem jsem si v zápalu bolu zapálil přímo na palubě tramvaje. S odstupem času je to pěkná vzpomínka, nepříjemná paní u okénka s tím ale na místě nesouhlasila a počastovala mě nadávkami povětšinou nepublikovatelnými. Však jsem jí nezůstal nic dlužen…
Dnes ráno (22. 12.) – smutek nesmutek – jsem stál v tramvaji číslo 16 od pražského Anděla na Vinohrady a vedle mě seděl muž. Neustále zíral z okna a požíral při tom jablko. Na tom jablku byly rovnou dvě samolepky od distributora. Takové ty propagační a současně ozdobné.
Zastávky ubíhaly, tramvaj šplhala do kopce k Náměstí Míru a zamyšlený pán opět kousl do jablka. V jeho ústěch zmizelo sousto s první samolepkou. Za chvíli kousl do jablka podruhé a pozřel i samolepku druhou.
Na to vytřeštil oči, zaostřil na cosi za oknem, leč za chvíli se uklidnil a utřel si vlhkou pusu. Pak pohledem přejel jablko, jako by hledal další nálepku k pozření.
Vážně by mě zajímalo, jestli ten muž bude u štědrovečerní tabule konzumovat kapra i s igelitkou.

Křest mé knihy je zrušen

Na středu (21. 12.) večer naplánovaný křest mé nové knihy A když tě chytím je zrušen. Stalo se tak kvůli státnímu smutku, který česká vláda vyhlásila na tři dny, od středy až do pátku. Náhradní termín pražského křtu zatím neznám.
Osobně si myslím, že třídenní státní smutek by si Václav Havel nepřál. Zvláště pak s doporučením, aby pořadatelé kulturních akcí zvážili jejich konání a s nenápadným poukázáním na to, aby se akce nekonaly. Havel byl totiž umělec, který kulturu miloval. Jsem bytostně přesvědčen o tom, že pokud by za ním politováníhodní papaláši přišli s tímto návrhem, nesouhlasil by.
Některé koncerty v Praze se neruší, třeba Tři sestry v Paláci Akropolis. Je ovšem pravda, že pražské Rock Café leží pár metrů od místa, kde lidé na Národní třídě zapalují svíčky, aby zesnulého Náčelníka uctili.
Proto si myslím, že nepořádat akce právě v tomto klubu, je správné rozhodnutí.
Velký křest knihy v Broumově se uskuteční 17. února 2012.

Před Václavem Havlem

V neděli 11. prosince řekl 14. dalajláma na setkání s diváky v pražském Kongresovém centru, že popřál Václavu Havlovi, s nímž se předtím osobně setkal, ještě alespoň deset let života. Bohužel to netrvalo ani deset dnů. Bývalý československý a český prezident Václav Havel následující neděli (18. 12.) dopoledne zemřel.
Dalajláma také na onom setkání řekl, že všech sedm miliard lidí na zemi jednou musí zemřít. Skoro mám pocit, jako by nás na Havlův odchod připravoval, byť o nevyhnutelnosti skonu každého člověka mluvil už v jiných souvislostech.
S Václavem Havlem jsem se potkal poprvé na počátku devadesátých let v jeho bytě na nábřeží Vltavy v Praze, když se tam mihl v okamžiku, kdy jsme s přáteli žádali Občanské fórum o příspěvek na letní tábor pro děti z dětských domovů. Tenkrát vlastně jenom procházel, usmál se a pokračoval dál. Pamatuji si, že jsem měl pocit doteku historie. Také jsem pak o tom setkání každému na potkání vyprávěl.
Pominu-li Havlova veřejná vystoupení, třeba zahájení koncertu Rolling Stones v roce 2003 na Letenské pláni v Praze, potkával jsem se s Havlem už jen při jeho návštěvách trutnovského festivalu. Novinářská povinnost mi velela pokaždé se ho na něco zeptat, neboť mé nadřízené na celém festivalu vždy zajímal pouze on, nikoliv muzika.
Před pár lety jsem se v Trutnově, stejně jako několikrát předtím, dostal do houfu Havlových obdivovatelů. Byla jich přesila, a já se k Náčelníkovi (jak mu na tom festivalu říkali) nemohl prodrat. Požádal jsem tedy hlavního pořadatele Martina Věcheta, jestli by mi s Náčelníkem nevyjednal odpovědi na tři až čtyři otázky. To se stalo, a tak jsem se silou váhy svého těla nakonec dostal až k Havlovi.
Seděl za hlavním pódiem u stolu se svými přáteli a já se vynořil u jeho židle. Představil jsem se, požádal jej o rozhovor a on souhlasil. Jak jsem se pak stále mačkal mezi ostatními novináři a jeho přáteli, uvědomil jsem si při druhé otázce, že před Havlem klečím na kolenou. Současně s tím mi ale došlo, že má-li být podobný poklek vyjádřením poděkování a obdivu, je takhle vše naprosto v pořádku.
Celou neděli 18. prosince jsem strávil v redakci, kde se chystalo pondělní vydání novin s tématem Havlova skonu. Až když jsem v noci vyšel do ulic, dopadl na mě smutek. Na Václavském náměstí hořely svíčky, na Národní třídě také, všude byly obrázky Havla a lidé kolem nich byli smutní.
Václav Havel byl opravdový prezident a živý hrdina. Abyste si tímto konstatováním byli jistí, zkuste si na internetu projít všechny hlavní světové zpravodajské servery (vyjma ruských a čínských, tam symboly svobody vadí).
Takovou pozornost neměla Česká republika od sametové revoluce.

Mandrage jdou správnou cestou, brzdí je texty

Plzeňská čtveřice Mandrage je na české hudební scéně zvláštní úkaz. Z nenápadné a podceňované se po prvním albu stala kapela respektovaná a po druhé desce na zdejší poměry slavná. Zvláště díky hitu Hledá se žena.
Zarputile si při tom udržuje sympatický civilní projev, funguje jako parta, která nestojí na jediné osobnosti, a na koncertech dokáže pobavit.
Pakliže bylo po prvních dvou albech záhadou, jak docílila takové pozornosti, aktuální album Moje krevní skupina jako by chtělo říci, že ne náhodou. Čtveřice na ně totiž napsala hned několik veskrze písniček, které posluchačsky fungují na první poslech. Takový dar má málokdo.
Mandrage demaskovali svou filozofii. Soustředili se na to, co na zdejší hudební scéně funguje nejvíc – jednoduché, melodické a srozumitelné písničky a civilní projev. Oproti předešlým počinům sice do svého zvuku přidali více elektroniky, činili tak ale s jasnou představou o tom, kam až mohou zajít. Koneckonců swingující pointa písně Psycholog je také odvážná, v důsledku však zdařilá.
Moje krevní skupina je písničkově vyzrálá kolekce, která vedle již prověřeného hitu Františkovy Lázně nabízí i opravdu hezké Šrouby a matice, úderné Mechanik, Diplomat či Psycholog, případně svobodomyslné CML a Air Arabic.
Má nicméně dva problémy. Prvním jsou texty. Všeobecně platí, že vedle přitažlivé melodie vždy dobře fungují ty s nápadem a obsahem. Mandrage na takové bohužel rezignovali. Jejich doménou jsou jednoduché rýmovánky, které sice posluchač bez potíží přijme i s obsahově chudými refrény (Františkovy Lázně, Mechanik, Barbora), nicméně jeho obzor to nikterak nerozšíří a kapela se vzdává jinak přitažlivé možnosti obohatit jej i čímsi navíc.
Druhým problémem je tandem kompozic Disco Mockba part I a II. Když už se na album dostaly, měly mít status bonusu. Jsou-li ale v řádném „playlistu“, lze je chápat pouze jako vycpávku kvůli tomu, aby album přelezlo půl hodiny hrací doby. Jsou totiž opravdu mimořádně bezduché.
Přesto lze třetí kolekci plzeňské kapely chápat pro ni jako podstatnou. Jasně si na ní určila roli a hned vykročila za jejím naplňováním. Zvítězila u ní uchopitelná písnička, což je program, který má logiku.

Mandrage: Moje krevní skupina
Universal Music, 36:58

Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 17. prosince 2011)