Před Václavem Havlem

V neděli 11. prosince řekl 14. dalajláma na setkání s diváky v pražském Kongresovém centru, že popřál Václavu Havlovi, s nímž se předtím osobně setkal, ještě alespoň deset let života. Bohužel to netrvalo ani deset dnů. Bývalý československý a český prezident Václav Havel následující neděli (18. 12.) dopoledne zemřel.
Dalajláma také na onom setkání řekl, že všech sedm miliard lidí na zemi jednou musí zemřít. Skoro mám pocit, jako by nás na Havlův odchod připravoval, byť o nevyhnutelnosti skonu každého člověka mluvil už v jiných souvislostech.
S Václavem Havlem jsem se potkal poprvé na počátku devadesátých let v jeho bytě na nábřeží Vltavy v Praze, když se tam mihl v okamžiku, kdy jsme s přáteli žádali Občanské fórum o příspěvek na letní tábor pro děti z dětských domovů. Tenkrát vlastně jenom procházel, usmál se a pokračoval dál. Pamatuji si, že jsem měl pocit doteku historie. Také jsem pak o tom setkání každému na potkání vyprávěl.
Pominu-li Havlova veřejná vystoupení, třeba zahájení koncertu Rolling Stones v roce 2003 na Letenské pláni v Praze, potkával jsem se s Havlem už jen při jeho návštěvách trutnovského festivalu. Novinářská povinnost mi velela pokaždé se ho na něco zeptat, neboť mé nadřízené na celém festivalu vždy zajímal pouze on, nikoliv muzika.
Před pár lety jsem se v Trutnově, stejně jako několikrát předtím, dostal do houfu Havlových obdivovatelů. Byla jich přesila, a já se k Náčelníkovi (jak mu na tom festivalu říkali) nemohl prodrat. Požádal jsem tedy hlavního pořadatele Martina Věcheta, jestli by mi s Náčelníkem nevyjednal odpovědi na tři až čtyři otázky. To se stalo, a tak jsem se silou váhy svého těla nakonec dostal až k Havlovi.
Seděl za hlavním pódiem u stolu se svými přáteli a já se vynořil u jeho židle. Představil jsem se, požádal jej o rozhovor a on souhlasil. Jak jsem se pak stále mačkal mezi ostatními novináři a jeho přáteli, uvědomil jsem si při druhé otázce, že před Havlem klečím na kolenou. Současně s tím mi ale došlo, že má-li být podobný poklek vyjádřením poděkování a obdivu, je takhle vše naprosto v pořádku.
Celou neděli 18. prosince jsem strávil v redakci, kde se chystalo pondělní vydání novin s tématem Havlova skonu. Až když jsem v noci vyšel do ulic, dopadl na mě smutek. Na Václavském náměstí hořely svíčky, na Národní třídě také, všude byly obrázky Havla a lidé kolem nich byli smutní.
Václav Havel byl opravdový prezident a živý hrdina. Abyste si tímto konstatováním byli jistí, zkuste si na internetu projít všechny hlavní světové zpravodajské servery (vyjma ruských a čínských, tam symboly svobody vadí).
Takovou pozornost neměla Česká republika od sametové revoluce.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)