U Lany Del Rey jsou aranže nad melodií

Američanka Lana Del Rey to umí na mnoho způsobů. Její debutové album Born To Die budiž důkazem. Zamilovat si ji lze hned po prvním poslechu, to když posluchač podlehne podmračené atmosféře písniček a jejímu neodolatelnému, soulem provoněnému hlasu. Přijmout ji lze i až po nejméně pěti posleších, protože to, co nabízí, není současný dámský pop v podobě, jak ho známe od Lady Gaga, Rihanny nebo Beyoncé.
Stejně jako loni přišla touto dobou Adele na albu 21 s alternativním pohledem na pop, učinila tak i Lana Del Rey. Je jedno, jestli to vymyslel někdo na vydavatelské firmě (jak se tvrdí), anebo je to její cesta. Podstatný je výsledek, a ten má důstojnou podobu.
Chtělo by se až říct, že Lana Del Rey i Adele začaly posunovat pop od prvoplánových melodií k náročnějším. Američanka své skladby zosobňuje zadumaným a poutavě přitažlivým hlasem, jehož sametová barva je nenásilně syrová. Aranže staví nad melodii, ctí barevnost, náladu a dává nahlédnout do oblasti popové alternativy, kde by se jistě našla řada silných konkurentek královnám a princeznám popu.
V písních rozepsala kroniku svého života. Radio a Carmen jsou o pozemské slávě, Off To The Races je skok do světa bohatých, This Is What Makes Us Girls tiší bolest teenagerky, National Anthem je o penězích. Není v nich sice velká hloubka, ale nesou přitažlivá témata.
Born To Die bylo slavné album ještě předtím, než vyšlo. Teď si řeklo o pozornost na další časy. Podobnost s deskou Adele pokračuje – zřejmě vyšlo jedno z nejlepších alb roku.
U běžných posluchačů to ale bude mít Lana Del Rey těžké. Přece jenom na ně svým novým popem tolik až tak nenaléhá…

Lana Del Rey: Born To Die
Polydor/Universal Music, 49:36
Hodnocení 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 30. ledna 2012)

Pád na hlavu z lásky

Pátek odpoledne (27. 1.), Náměstí Míru v Praze, kousek od tramvajové zastávky směrem do Vršovic. V hlavní roli poměrně opilý lůzr, pořád ještě ve stavu, kdy byl schopen vycedit nějaké emoce a tvářit se zkroušeně. Ve vedlejší roli zachovalá žena kolem padesátky, dáma, která zjevně nečeká na tramvaj denně, ovšem ten pátek jí zřejmě vypověděl službu mercedes nebo jiný vůz v ceně nad milion, který získala od manžela či milence darem za své výkony v poloze vleže.
Lůzr, odhadoval bych mu tak mezi šedesáti a hrůznou smrtí, se zastavil dva metry od dámičky tak, aby jej za svými zády neviděla, spíše jen tušila. Potom na ní delší dobu zamilovaně civěl a jeho alkoholem promáčená očka se pokoušela vyloudit pohled beznadějně zamilovaného romantika. Alkohol z něho přitom čpěl a on se pomalu dostával do lehkého předklonu.
Za chvíli si ho dámička všimla, ale protože byla zřejmě na podobná dvoření zvyklá (ostatně mercedes jí v té věci jistě osvěžoval paměť), zůstala stát na místě. Jenom zarputila hleděla k zákrutě, ze které měla očekávaná tramvaj vyjet.
Lůzrův předklon se mezitím prohluboval a pomalu připomínal pravý úhel. Přesto nadále na dámičku civěl, pomalu polykal a jeden by si fakt myslel, že se v něm vzepjal muž, který našel osudovou lásku.
Trvalo to ještě chvíli, a pak to přišlo. Lůzr sebou žuchnul na chodník. Předklon už totiž nabral takovým grádů, že těžká hlava strhla jeho zpuchřelé tělo na chodník.
Dámička nehnula brvou. Lůzr začal něco mlít, chytil se za čelo a pomalu se pokoušel vstát. Sprška vulgarismů na adresu dámičky byla dokladem toho, že se právě odmiloval. A zatímco ona neustále nedočkavě hleděla k zákrutě, on se odšoural zamáčknout si někam klubající se bouli na čele.
Ach, ta láska pozemská.

Dopis nešťastnému umělci

Hynku, sice chápu, jak traumatizující je napsat osmdesát rozhlasových her za dva dny a všechny dostat odmítnuté zpátky oblemcané od párků, tresek, paštik a já nevím, co všechno ten idiot v tom rozhlase žere, nicméně pořád si myslím, že to nebyl důvod spolykat prací prášek, zapít ho jabčákem a běhat nahej po Václaváku a vyřvávat, že jsi Ježíš Kristus. Jak vidíš, výsledkem je jen to, že teď ležíš na přetopeným áru, seš spoutanej koženýma páskama, připevněnej ke kleci policejníma klepetama a ještě ti každou hodinu chodí uslintanej doktorskej odborář vysvětlovat, že když už sebevražda, tak jedině rozřezáním na kousky, a že jeho plat neodpovídá výši jeho výdajů a stará ho kvůli tomu podvádí s rotopedem.
V zásadě si můžeš vybrat ze dvou možností. Buď se staneš opravdovým umělcem, všechna ta odmítnutí poneseš jako poctu a budeš se těšit na svou slávu po smrti (čili rozstrkáš na dobře přístupná tajná místa několik svých rukopisů, aby si nálezci užili také nějaké té šikany), anebo se vrátíš k dopravním podnikům a jako revizor si zase necháš od italských pásků narvat do huby ten novej druh odpadkovýho koše, kterej jste umístili do některých stanic jako pojistku proti terorismu. Musím ti ale rovnou říct, že po té plastické operaci tenkrát vypadal ještě hůř než bratranec našeho přítele J.R.G.Č.P.Č. (tohle idiotský křestní jméno má prý po bombarďáku, na kterým za války lítala jeho teta), jemuž při porodu omylem vycucli ve vývěvě oko a zmatený porodník se ho pak kvůli tomu snažil nacpat matce zpátky do lůna, takže chlapeček utrpěl svůj první infarkt už po třiceti vteřinách na tomhle světě.
Je teď sice debil, ale zase používá jazyk, který nikdo nezná, takže ho navštěvujou chlápci z Mosadu a když se obvykle do hodiny vožerou, vyprávějí u nich doma, jak v Argentině loni čapli Hitlera zrovna když hrál na foukací harmoniku Škoda lásky a pouštěl si k tomu to poslední porno s japonským zápasníkem sumo.
Ty jsi ale umělec, o tom nepochybuju. Zatni zuby a zotav se. Na byt, který ti zase vykradla ta blonďatá čubka odvedle, ti dohlédnu. Nevytlučeme z ní ale už asi těch pět set tisíc dolarů, které jsi zdědil po svém synovi, co se loni omylem oběsil na pásku z fesťáku, a měl jsi je v pračce. Pokusím se aspoň zjistit, co si za ně koupila.
Měj se fajn a neklesej na mysli. V novinách psali, že lék na tu vzácnou formu Alzheimera, kterou máš v levé části těla a vystřeluje i doprava, prý vymyslí za deset let. Pak budeš fit.
Kamil

Steven Tyler bez obalu

My nezpěváci víme, že zpívat je dřina. Kór dobře. Steven Tyler by to měl vědět také, ale zřejmě si tím není jist. Kdyby to věděl, necpal by se na stadion bez kapely a už vůbec ne do zpívání hymny.
Amerikou hýbe skandál, který je dokladem toho, že naživo by si měli troufnout zpívat jenom borci, zvláště jde-li o tak závažnou skladbu, jakou je hymna. Američané navíc svou hymnu milují a jsou citliví na všechno, co ji jen trochu przní. V neděli se v roli interpreta představil zpěvák Aerosmith Steven Tyler. Celá věc se udála před zápasem finálové série AFC Championship mezi Baltimore Ravens a New England Patriots ve městě Foxboro.
Tyler zpíval opravdu mizerně, což poznali i diváci. Během jeho představení pískali i bučeli, americká média dokonce psala, že jeho výkon vháněl hráčům slzy do očí. Výsledkem je ostuda, na kterou se můžete podívat a kterou můžete takto zpětně prožít.
„Tak otřesný zpěv hymny měl navnadit sportovce? Měli mu dát kytaru, aby zakryla to nepředstavitelné kvílení,“ napsal třeba ve svém sloupku sportovní komentátor Skyp Baylees.
My si to alespoň poslechneme.

http://www.youtube.com/watch?v=UeHk8r37Yvk

Mou novou knihu seženete na internetu

To, že se vydání mé nové knihy A když tě chytím ujal vydavatel Novela bohemica má řadu výhod i nevýhod. To druhé se týká i těch, kteří byli zvyklí objednávat si mé knihy přes tyto internetové stránky.
U novinky to bohužel nejde. Tedy ono by to šlo, ale musel bych každou objednávku přeposlat internetovému knihkupci, což by byl neskutečný vopruz a předpokládám, že by to i déle trvalo.
V knihkupectvích zatím mou knihu většinou nenajdete. Nenašel jsem ji ani já. To bych asi musel vycházet u většího vydavatele a mít větší promo. Takhle mě ovšem nenajdete ani v těch největších knihkupectvích v přihrádce „Bezvýznamní pisálci“, kam bych jistě pasoval. Ona významná a velká knihkupectví ale takové přihrádky nemají, což nesvědčí o jejich obchodním duchu. V téhle přihrádce by nás bylo nejvíc a lidé, hledající v knihkupectvích něco jiného než autobiografie dvoudenních celebrit nebo biografie sestávající i z mých článků by měli svou králíkárnu, svůj prostor.
Marno ale po čemsi takové volati. A když jsem se v Kanzelsbergeru zeptal, jestli mají něco od Špuláka, posluhovačka se rozkašlala, a když se vyhlenila do kapesníku, pyšně řekla: „Ne.“ Aniž by to zjistila v tom svém počítači.
Můj vydavatel mi říká, že si knihkupci musí knihy objednat. Oni tak nečiní, takže se prosím obraťte na milovaný internet. Děkuji vám a zvláště pak těm, kteří mou novou knihu již přečetli.
Na této adrese je má kniha nejlevnější:

http://www.knihkupectvi-knihy.cz/detail/kniha-a-kdyz-te-chytim-novela-bohemica-jaroslav-spulak/

Na této stránce je recenze na mou novou knihu:

http://www.portalknihy.cz/detail-sekce/recenze/38/spulakovy-figurky-chteji-svobodne-dychat

Generační písně ambiciózního Eda Sheerana

Dvacetiletý Ed Sheeran je Brit, jenž si získal srdce fanynek ještě předtím, než vydal debutové album. A dostal i odborníky, protože má čtyři nominace na hudební ceny Brit Awards, tedy o jednu více než hvězdná Adele.
V lednu 2011 vydal minialbum No. 5 Collaborations s hostujícími špičkami britského hip hopu. V žebříčku iTunes s ním během dne vylétl na druhé místo. Nestačil jen na Rihannu.
Když mu pak telefonicky gratuloval Elton John, došlo mu, že sláva začala. Zakrátko podepsal smlouvu s vydavatelstvím Asylum a výsledkem je album nazvané +.
Ve videoklipu k písničce Lego House hraje Rupert Grint, zrzek z Harryho Pottera. Na Sheeranových koncertech pravidelně omdlévají desítky mladých dívek, muzikanti se mohou přetrhnout, aby s ním mohli něco nahrát, a on si užívá slávy. Taková je realita.
Britským novinářům tip na něho vyšel. Měl být objevem loňského roku, a byl. Stalo se to v momentě, kdy vydal singl You Need Me, I Don’t Need You. Text byl v klipu tlumočen do znakové řeči, což byl nápad k pohledání fakticky i komerčně.
Album otevírá skladba A Team, která nastoluje ambice i atmosféru. Melodicky je inspirovaná Collinsovou Another Day In Paradise a vypráví o dospívající prostitutce závislé na drogách.
Zatímco hudebně se Sheeran drží moderní písničkářské vize, dává do ní jemnocit, osvěžuje ji dalšími nástroji i elektronickými zvuky (což je u dnešních písničkářů obvyklé), jeho silnější zbraní jsou texty.
Lze o nich hovořit jako o generačních, protože právě do nich využil své mládí, schopnost hovořit jazykem kámošů a vyprávět jejich denní příběhy. Není to přitom nic veselého. Drunk je o drogách a morálce, Kiss Me o lásce, která nectí pravidla, jinde se objevují lidé zrození ve velkoměstě a tamtéž zničení. Bolesti a nepohody je v písních dost a dost, naděje jenom trochu.
Sheeranovým kompozicím by k tomu více slušel doprovod plnější a zvukově masivnější. Umožnil by mu snáze vyjádřit emoce skladeb. Podpořil by tak texty a dotáhl atmosféru k dokonalosti. V Grade 8 ostatně dancefloorový zvuk na folkovém základu funguje.
Potíží může být i osobnost protagonisty. Natolik se v písních soustředil na vrstevníky, že jim nedal velký přesah. Oslovit starší posluchače teď pro něj zřejmě nebude tak jednoduché.
To však ukáže čas. + je v zásadě osvěžující dílo, které potvrzuje Sheeranovy ambice.

Ed Sheeran: +
Supraphon/Warner Music, 49:55

Hodnocení 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 23. ledna 2012)

Třikrát o manažerských trablech

V minulosti už jsem na svém blogu popsal setkání s manažerkou jakési okresní kapely, která mě žádala o dobré rady k tomu, aby její svěřenci jménem typu Nekrofilové či Špinavé svršky byli slavní a prohnali třeba Chinaski nebo Tři sestry. V důsledku mě to stálo čas a oběd, který jsem jí zaplatil. Pak se už neozvala a o její kapele není na internetu ani zmínky.
Manažerů jsem za svou novinářskou kariéru potkal mnoho.
Vzpomínám si, kterak jsem v polovině devadesátých let náhodou cestoval vlakem s kapelou odkudsi z Prahy 4, kterou vedl starší pán – manažer. Dodnes nevím, co dvacetileté mladíky a šedesátiletého manažera spojilo, vím ale, že během cesty vlakem na koncert v Kolíně manažer udílel vyjeveným muzikantům rady typu „hlavně se nalaďte“, „bubeník bude bubnovat“, „začínáme přesně v osm“ a „lidi jsou ti pod pódiem“. Mimoděk je tu a tam masíroval za krkem, takže to vypadalo, jako by jeli na mistrovství Jevan v jízdě na čemkoliv.
Vystoupil jsem v Českém Brodu a hned v pondělí jsem se od manažera, který se se mnou ve vlaku hbitě seznámil a hned mi nabídl místo producenta prvního až třetího alba svých svěřenců, dozvěděl, že akce dopadla zle nedobře. Zpátky jel prý vlakem sám, protože hochům učarovaly vnady obou fanynek, které na koncert v Kolíně přišly. Opili se do němoty (koncert se pro nedostatek diváků nekonal) a do Prahy se přes manažerovo varování nechali odvést tandemem fanynek, z nichž jedna byla Asiatka a mluvila špatně polsky.
V neděli manažer poslal hochům faxem výpověď, ve které stálo, že ho zklamali, neboť se nechovali jako profesionálové. V té výpovědi bylo dále uvedeno, že je vyhazuje ze své kapely. Zbyl mu tedy název a pošramocené nervy, s nimiž – jak mi řekl – chvátá na desátou ke svému psychoanalytikovi.
Poznal jsem i asi pětadvacetiletou manažerku, která neměla o hudební branži ani zdání, ale byla rozhodnuta, že skupinu svého mladšího bratra prosadí až k nebeské bráně. Rozhodla se dohodnout jí první koncert v poměrně nedůležitém pražském klubu, který ale vedl všivák, jenž si ji pozval do kanceláře na pohovor a při něm jí bez skrupulí sdělil, že si kapela pana bratra v jeho bezvýznamném klubu může zahrát, když se s ním manažerka bude muchlovat. Děvče, znalé z literatury hesla „sex, drogy,rock’n’roll“, tiše souhlasilo a bez řečí se oddalo sexu s všivákem. Po aktu jí ovšem tento sdělil, že bude-li schopná za ním docházet celý týden, koncert jistě bude.
Skončilo to katastrofálně. Všivák si jí následujících sedm dnů bral ku své potěše, aby nakonec velkoryse prohlásil, že si hoši tedy zahrát mohou, a to za měsíc v pondělí (tehdy se tradovalo, že pondělky jsou pro koncerty nejhorší den, obzvlášť v Praze). Na vystoupení nakonec přišlo asi deset lidí a dívka, myslím, dodnes neví, jestli děťátko, které za devět měsíců přivedla na svět, je všivákovo, přítele, anebo jiného klubového dramaturga. Měla prý rozjednané i další kšefty.
Pobavil mě i jeden krátkdobý manažer, který domluvil své kapele koncert kdesi na Moravě. V den jeho konání ráno mu však jeho svěřenci telefonicky sdělili, že jeden z nich nemůže, protože doma čeká návštěvu, na kterou zapomněl. Manažer zaťal zuby, vytočil číslo klubu a zeptal se: „Počítáte s tím kyslíkem pro zpěváka?“
„Cože?“ zachrčel z předešlého dne stále opilý dramaturg.
„Kyslík pro našeho zpěváka, bavili jsme se o tom!“
„Ale, to, vlastně, jaksi, ehm…“ koktal dramaturg, který si ničeho nebyl vědom, ale nechtěl se pouštět s manažerem do křížku.
„Takže není?“
„Vlastně, jak bych, tedy, jaksi, není…“
„Teď už ho neseženete, ani to nezkoušejte. Vím to. Zrušte koncert. Bez kyslíku nehrajeme.“
A bylo to.
Až jednou budu psát paměti, bude to i se jmény zainteresovaných.

O co jim jde?

Přistihuji se při tom, že „O co jim jde?“ je v současnosti nejčastější otázka, kterou si pokládám. Pasuje situacím, na něž narážím každý den.
Opravdu by mě zajímalo, o co jde například slovenské podvodnici Alexandře Svobodové? Narodila se před třiceti lety jako Martin Sloboda a v roce 2002 si nechal(-a) v Německu změnit pohlaví. Potud vše chápu, ale není mi jasné, proč si v Bechyni v jižních Čechách před několika roky otevřela gynekologickou ordinaci a na základě zfalšovaných dokladů o potřebném vzdělání a povolení ordinovala a nechávala si úkony proplácet od zdravotní pojišťovny? Setkal jsem se s několika muži, kteří si nechali změnit pohlaví. Jedním z důvodů (i když ne vždy hlavním) bylo, že je pohlavně přitahovali muži. Sloboda alias Svobodová si ale otevřel(-a) gynekologii, kam chodí takřka výhradně ženy. Pokud měla potřebu nahlížet do ženského nitra skrze orgán, nechápu, proč nezůstala mužem a neotevřela si gynekologickou ordinaci v tomto stádiu proměn? Možná by tu a tam dostal i nějaký bonus v podobě styku zdarma.
Netuším ani, o co jde pražskému primátorovi Svobodovi (že by nějaký příbuzenský vztah s falešnou gynekoložkou)? Doktůrek, který se stal nedůvěryhodným ve chvíli, kdy vstoupil do strany neslušných lidí ODS (namátkou jmenujme Klause, Topolánka, Nečase, Vondru, Béma, tedy ty, kteří slovo slušnost z bezpečnostních důvodů nevyslovují) a po posledních volbách v Praze o sobě drze tvrdil, že je slušný člověk, přičemž nedbal vůle voličů a spojil se s ČSSD, protože mu nabídli primátorské křeslo (to slušný člověk nedělá), se opět odhalil. V rozhovoru na ČT24 tvrdil, že to, co napsalo Rudé právo, je lež. Tento vzácný mimoň zřejmě dvacet let chrápal, protože si nevšiml, že na českém trhu není Rudé právo, ale pouze deník Právo. To je jako kdybyste si chtěli koupit jízdenku do Gottwaldova nebo v cukrárně požadovali zákusek bez náhražek. Nic takové prostě neexistuje. Myslím si, že by funkci primátora neměl vykonávat lůzr, který má dojem, že když si ováže krk motýlkem, dělá to z něho něco jiného.
Nevím ani, o co jde ministru školství Dobešovi. Muž, který proslul tím, že podělal čerpání peněz z eurofondů, vyhodil devadesát milionů za přípravu reformy školství a ve svém úřadu na příkaz Klause zaměstnal fašouna Bátoru, nyní mimo jiné volá po zavedení školného na VŠ. Udivuje mě, že politická reprezentace, které se dostalo vzdělání zdarma, chce, aby bylo zavedeno školné, na které budou mladým lidem půjčovat banky. Jednoznačně jí jde o podporu bank, jejichž systémem fungování je státem posvěcená lichva, a také o zadlužení člověka na prahu života. Podporuji protesty studentů vysokých škol a pevně věřím, že dojde-li na defenestraci, odbude se její první fáze alespoň v sedmém patře, aby to mělo smysl. Nechápu ale, proč to Dobeš dělá?
Logicky jsem samozřejmě vyloučil variantu, že mu jde o to, aby se naše země měla ekonomicky lépe. To byl nebyl v týmu blbců.

Inekafe v dobrém i zlém

Slovenské Iné kafe bylo na sklonku devadesátých let minulého století zjevením. Jako jediné kapele na území bývalé federace se jí podařilo naplnit slovanskou obdobu poppunku, který byl v té době na světové scéně na vrcholu. Nebylo divu, že si brzy získala početné davy fanoušků a na slovenské i naší scéně získala takřka kultovní statut.
Novinku Právo na šťastie kapela nahrála ve třech pod pozměněným názvem Inekafe. Není sporu o tom, že jedenáct měsíců, které s ní strávila ve studiu, se na výsledku podepsalo. Tak dobrý zvuk na žádné své desce dosud neměla, tak (v rámci žánru) vytříbené aranže také ne. Zpěvák Rohoň nikdy předtím nezpíval tak dobře (v písničce Špinavé objatie například vyšplhal do nevídaných výšek), zvuk kytar je kultivovaný, plný a současně dost punkový na to, aby v sobě odrážel garážové prostředí, z něhož kapela kdysi vzešla.
V minulosti ovšem byla bratislavská formace schopna napsat jednoznačně melodičtější skladby. Na novince je třeba se nejprve proposlouchat chlubivým zvukovým obalem a teprve pak registrovat melodické linky, které jako by se také klonily před technickými prioritami.
Pro vývoj skupiny Inekafe je to v zásadě dobrá zpráva. Je logické, že každá kapela časem spěje ke složitějším postupům. Fanoušci to budou mít trochu složitější. Mezi staršími tutovkami totiž z novinky obstojí jen zlomek.

Inekafe: Právo na šťastie
Universal Music, 39:13
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v ceníku Právo 18. ledna 2012)

Vtip od kamarádky

Tenhle vtip mi poslala kamarádka Radka. Našla jej prý na svém oblíbeném webu. Dovoluji si ho tedy použít i na webu svém.

Byli jsme oblečeni a připraveni odejít na Silvestrovskou party. Rozsvítili jsme noční světlo, zapnuli telefonní záznamník, zakryli klec s andulkou a vyhnali kočku na dvůr.
Zavolali jsme do taxislužby a objednali taxíka. Taxík přijel a my jsme vyšli z domu předními dveřmi. Když jsme vycházeli, kočka, kterou jsme vyhnali na dvůr, proklouzla pod našima nohama zpět do domu.
Nechtěli jsme, aby zůstala uvnitř domu, protože se vždy snaží sežrat andulku. Manželka si šla sednout do taxíku, zatímco já jsem se vrátil dovnitř, abych vyhnal kočku z domu. Kočka mi ale vyběhla do patra a já jsem běžel za ní.
Manželka, která zatím čekala v taxíku, nechtěla, aby taxikář věděl, že dům bude celou noc prázdný. Takže mu sdělila, že se hned vrátím, že jsem jenom šel dát dobrou noc své matce.
Po pár minutách jsem si sedl do taxíku vedle manželky a spustil jsem: „Lituji že mi to trvalo tak dlouho. Ta kráva pitomá se schovávala pod postelí. Musel jsem ji šťouchat ramínkem do zadku, abych ji dostal ven! Snažila se mi utéct, tak jsem ji chytil pod krkem. Pak jsem ji musel zabalit do deky, aby mě nepoškrábala. Povedlo se ale! Odtáhl jsem ji po schodech dolů a vyhodil zpět na dvorek! Doufám, že se zase nevysere do zeleninového záhonu!“
Ticho v taxíku bylo ohlušující.