Inekafe v dobrém i zlém

Slovenské Iné kafe bylo na sklonku devadesátých let minulého století zjevením. Jako jediné kapele na území bývalé federace se jí podařilo naplnit slovanskou obdobu poppunku, který byl v té době na světové scéně na vrcholu. Nebylo divu, že si brzy získala početné davy fanoušků a na slovenské i naší scéně získala takřka kultovní statut.
Novinku Právo na šťastie kapela nahrála ve třech pod pozměněným názvem Inekafe. Není sporu o tom, že jedenáct měsíců, které s ní strávila ve studiu, se na výsledku podepsalo. Tak dobrý zvuk na žádné své desce dosud neměla, tak (v rámci žánru) vytříbené aranže také ne. Zpěvák Rohoň nikdy předtím nezpíval tak dobře (v písničce Špinavé objatie například vyšplhal do nevídaných výšek), zvuk kytar je kultivovaný, plný a současně dost punkový na to, aby v sobě odrážel garážové prostředí, z něhož kapela kdysi vzešla.
V minulosti ovšem byla bratislavská formace schopna napsat jednoznačně melodičtější skladby. Na novince je třeba se nejprve proposlouchat chlubivým zvukovým obalem a teprve pak registrovat melodické linky, které jako by se také klonily před technickými prioritami.
Pro vývoj skupiny Inekafe je to v zásadě dobrá zpráva. Je logické, že každá kapela časem spěje ke složitějším postupům. Fanoušci to budou mít trochu složitější. Mezi staršími tutovkami totiž z novinky obstojí jen zlomek.

Inekafe: Právo na šťastie
Universal Music, 39:13
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v ceníku Právo 18. ledna 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)