Nové podoteky… k Mistrovi, blbcům a lásce

1/ S Karlem Gottem alias Mistrem není nikdy smutno. Dnes dopoledne (11. 1.) zahajoval výstavu The Art of Hard Rock v pražské galerii Dvorak sec Conterporary. Vystavují se na ní originály obrazů a kreseb rockových a hudebních hvězd, například Michaela Jacksona, Rona Wooda, Ringo Starra, Petea Townshenda, Jima Morrisona a dalších. Gott má na výstavě také obraz, jmenuje se Extáze svaté Terezie. Přišel tedy výstavu nejenom zahájit (potrvá do 17. února), ale také představit své dílo. Když tak učinil, na okamžik se odmlčel a pak pravil: „Víte, když se tak podívám na obrázek Jima Morrisona, těší mě, že tu nejsem blázen jenom já.“

2/ Blbci ze strany Věci veřejné zase klamali tělem a tvářili se nadějně. Hodili do placu, že nepodpoří církevní restituce a ti hloupější by si skoro mysleli, že je šance na pád vlády a blbci půjdou tam, kam patří, tedy do hajzlu. Blbci z Věcí veřejných ale přece moc dobře vědí, že si při příštích volbách neškrtnou, a tak svůj pád do propadliště dějin zákonitě neurychlí. Budou se u koryta držet silou moci a mermo, jako každý správný blbec. Až příště budou hrozit pádem vlády, nevěřit, nevěřit, nevěřit!

3/ Jeden příspěvek do vašeho rozhodování se o tom, koho budete na politické scéně podporovat. Státní dluh České republiky se v loňském roce zvýšil o 155 miliard korun na 1,499 biliónu korun. Informovalo o tom včera ministerstvo financí (MF). Na každého Čecha tak připadá dluh téměř 150 tisíc korun. V roce 1993 byl státní dluh 158,8 miliard. Nyní je od té doby bezmála desetinásobný. Blbci Klaus, Kalousek, Nečas, Schwarzenberg a další u toho jsou v podstatě od začátku, ať už jako řadoví poslanci, anebo jako kápa. Neměli bychom je jako jejich zaměstnavatelé za jejich ekonomickou neschopnost konečně poslat do basy?

4/ Rozhovor k mé nové knize A když tě chytím si můžete přečíst na této adrese:

http://www.wwg.cz/aktuality/jaroslav-spulak-a-kdyz-te-chytim

5/ Láska musí projít těžkými zkouškami. Včera jsem potkal dívku syna mé sousedky. Oběma je jim tak kolem šestnácti. Stála na chodbě a jevila známky naštvání. Ptám se jí: „Copak, copak?“ A ona na to: „Ále, čekám na Tomáše. Byli jsme venku, ale máma ho zavolala, ať si jde domů uklidit. A tak uklízí.“ Myslím, že jsem na to prohodil nějakou pitomost v duchu: „To víš, děvče, vždycky je něco za něco.“ Anebo jsem řekl: „Smrt sviním.“?



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)