Peter Gabriel předělal sám sebe

Peter Gabriel, bývalý zpěvák britské skupiny Genesis a od roku 1975 stojící na vlastních uměleckých nohou, netrpěl od počátku devadesátých let nadprodukcí. Na sólové dráze se spíše ohlížel po formě, kterou se chtěl prezentovat a jež se v čase náležitě proměnila. Původně poprockový vokalista okusil chuť soft rocku, new wave nebo world music, vždy podle toho, v jaké náladě se coby tvůrce a interpret nacházel.
Po několika vydaných kompilacích a předělávkách skladeb jiných umělců na dva roky starém počinu Scratch My Back zašel s loňskou deskou New Blood dál. Předělal na ní sám sebe. Nesvědčí to sice o nástupu zásadní autorské invence, ale budiž. Třeba se dostaví za pár měsíců.
Kolekce přináší orchestrální verze takových skladeb, které si o nové aranže svým původním pojetím řekly. Studioví technici u originálů akceptovali především zpěv, jenž posléze vsadili do nových hudebních podkladů. Naopak k ničemu nepotřebovali původní zvuky kytar, obešli se i bez bicích.
Zatímco takový Sting na svém nedávném symfonickém albu Symphonicities vybral skladby, které nechal přearanžovat a k novému hudebnímu pojetí nazpíval aktuální vokální linky, aby dal čerstvým verzím potřebnou míru výrazového jemnocitu i výbušnosti, Gabriel se této cesty v zásadě vzdal.
Jeho zpěv je vlastně jen pozadím pro nové aranže, neboť o ty šlo na tomto počinu především. Celé to vlastně vyhlíží jako zajímavost, tím spíš, když nové aranže ty původní v naprosté většině ve své funkčnosti nepřekonaly.
Symfonické plochy jsou totiž příliš formální. Pohybují se v zajetých kolejích, neexperimentují, neroztahují se, nepulsují. Potíží je i výběr repertoáru. Skladby, z nichž nejstarší Solsbury Hill je z prvního Gabrielova sólového alba (Peter Gabriel I, 1977), jsou ve své původní verzi vesměs pomalé, utahané a unavené. Symfonické aranže jim v tomto ohledu moc nepomohly, takže hrozí příchod dojmu, že se na kolekci vlastně nic neděje.
Trochu dynamiky najdeme jen v The Rhythm Of The Heat, In Your Eyes a závěrečné Solsbury Hill. Kompozici Don’t Give Up pak krášlí podařený ženský part norské zpěvačky Ane Brunové, v celé té albové utahanosti nejpovedenější okamžik.
Nejzajímavější na celé desce je ovšem její dokonalý zvuk. K takovému zjištění je ale třeba poslouchat ji z CD, nikoliv jako mp3.

Peter Gabriel: New Blood
Real World, 77:41

Hodnocení: 50%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 9. ledna 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)