Pod chrchlem

Dnes (3.1.) jsem, získal definitivní pocit, že existuje cosi varovného, co člověka chrání před pokušením a potažmo pěknou šlamastykou. Ačkoliv to nemůžu dokázat (stejně tak ale nemohu dokázat opak), poté, co jsem byl před časem kýmsi nahoře varován před krásou dívky s rovnátky, která na ně při zvracení na toaletě neomylně zavěsila zbytky zelí a pak se smála na celé kolo, tentokrát přišel ke slovu tuhý chrchel.
Již zdálky jsem měl ve Slezské ulici na Vinohradech pocit, že poupě v podobě jemné dívky jenom divně švidrá. Když jsem přišel blíže, zaregistroval jsem její žurnálovou krásu, ale nebyl jsem schopen zbavit se pocitu, že se podivně nadechuje.
Proč také, když to tak bylo. Chtělo se jí kýchnout. Chvíli se ještě tvářila, jako by žvýkala citron, a pak to přišlo. Kýchla.
Jakmile sundala dlaně s obličeje, které na něj ještě před kýchnutím stačila smyslně rozplácnout, přes nos jí visela nefalšovaná svíce z nosu a ze rtu jí skapávala její sestřička.
Neseznámil jsem se s ní. Jak se znám, po celý zbytek života bych ty dva chrchle na jejím obličeji viděl. Mám totiž bujnou představivost, která si navíc pamatuje to, co bylo.
Šel jsem dál. Chrchel nechrchel.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)