Třikrát o manažerských trablech

V minulosti už jsem na svém blogu popsal setkání s manažerkou jakési okresní kapely, která mě žádala o dobré rady k tomu, aby její svěřenci jménem typu Nekrofilové či Špinavé svršky byli slavní a prohnali třeba Chinaski nebo Tři sestry. V důsledku mě to stálo čas a oběd, který jsem jí zaplatil. Pak se už neozvala a o její kapele není na internetu ani zmínky.
Manažerů jsem za svou novinářskou kariéru potkal mnoho.
Vzpomínám si, kterak jsem v polovině devadesátých let náhodou cestoval vlakem s kapelou odkudsi z Prahy 4, kterou vedl starší pán – manažer. Dodnes nevím, co dvacetileté mladíky a šedesátiletého manažera spojilo, vím ale, že během cesty vlakem na koncert v Kolíně manažer udílel vyjeveným muzikantům rady typu „hlavně se nalaďte“, „bubeník bude bubnovat“, „začínáme přesně v osm“ a „lidi jsou ti pod pódiem“. Mimoděk je tu a tam masíroval za krkem, takže to vypadalo, jako by jeli na mistrovství Jevan v jízdě na čemkoliv.
Vystoupil jsem v Českém Brodu a hned v pondělí jsem se od manažera, který se se mnou ve vlaku hbitě seznámil a hned mi nabídl místo producenta prvního až třetího alba svých svěřenců, dozvěděl, že akce dopadla zle nedobře. Zpátky jel prý vlakem sám, protože hochům učarovaly vnady obou fanynek, které na koncert v Kolíně přišly. Opili se do němoty (koncert se pro nedostatek diváků nekonal) a do Prahy se přes manažerovo varování nechali odvést tandemem fanynek, z nichž jedna byla Asiatka a mluvila špatně polsky.
V neděli manažer poslal hochům faxem výpověď, ve které stálo, že ho zklamali, neboť se nechovali jako profesionálové. V té výpovědi bylo dále uvedeno, že je vyhazuje ze své kapely. Zbyl mu tedy název a pošramocené nervy, s nimiž – jak mi řekl – chvátá na desátou ke svému psychoanalytikovi.
Poznal jsem i asi pětadvacetiletou manažerku, která neměla o hudební branži ani zdání, ale byla rozhodnuta, že skupinu svého mladšího bratra prosadí až k nebeské bráně. Rozhodla se dohodnout jí první koncert v poměrně nedůležitém pražském klubu, který ale vedl všivák, jenž si ji pozval do kanceláře na pohovor a při něm jí bez skrupulí sdělil, že si kapela pana bratra v jeho bezvýznamném klubu může zahrát, když se s ním manažerka bude muchlovat. Děvče, znalé z literatury hesla „sex, drogy,rock’n’roll“, tiše souhlasilo a bez řečí se oddalo sexu s všivákem. Po aktu jí ovšem tento sdělil, že bude-li schopná za ním docházet celý týden, koncert jistě bude.
Skončilo to katastrofálně. Všivák si jí následujících sedm dnů bral ku své potěše, aby nakonec velkoryse prohlásil, že si hoši tedy zahrát mohou, a to za měsíc v pondělí (tehdy se tradovalo, že pondělky jsou pro koncerty nejhorší den, obzvlášť v Praze). Na vystoupení nakonec přišlo asi deset lidí a dívka, myslím, dodnes neví, jestli děťátko, které za devět měsíců přivedla na svět, je všivákovo, přítele, anebo jiného klubového dramaturga. Měla prý rozjednané i další kšefty.
Pobavil mě i jeden krátkdobý manažer, který domluvil své kapele koncert kdesi na Moravě. V den jeho konání ráno mu však jeho svěřenci telefonicky sdělili, že jeden z nich nemůže, protože doma čeká návštěvu, na kterou zapomněl. Manažer zaťal zuby, vytočil číslo klubu a zeptal se: „Počítáte s tím kyslíkem pro zpěváka?“
„Cože?“ zachrčel z předešlého dne stále opilý dramaturg.
„Kyslík pro našeho zpěváka, bavili jsme se o tom!“
„Ale, to, vlastně, jaksi, ehm…“ koktal dramaturg, který si ničeho nebyl vědom, ale nechtěl se pouštět s manažerem do křížku.
„Takže není?“
„Vlastně, jak bych, tedy, jaksi, není…“
„Teď už ho neseženete, ani to nezkoušejte. Vím to. Zrušte koncert. Bez kyslíku nehrajeme.“
A bylo to.
Až jednou budu psát paměti, bude to i se jmény zainteresovaných.



Komentáře [ 1 ]

  • Katerina kralova napsal:

    Ahoj Jardo, budu Ti klidně s knihou nápomocna:-)
    pamatuji a zažila jsem dost! A i teď mě překvapují mnozí manažeři a kapely:-)

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)