Bratislavské do držky

Když jsem hned po revoluci nastoupil do redakce tehdy ještě hudebního týdeníku Rock & Pop, první má cesta na koncert mimo Prahu vedla do Bratislavy. Nebylo to na tehdy silný metalový tandem Editor – Kokotor, který mě později přilákal kvůli názvu druhého jmenovaného, nýbrž na jakýsi obskurní punkový festival, který mě zlákal především proto, že jsem v sobě pořád ještě měl punkerské srdce a chuť na divoké pogo v chumlu pod pódiem s jinými špinavci.
Byl jsem ale, na rozdíl od nich, vyzbrojen novinářským průkazem, který jsem tehdy strážil jako oko v hlavě a podobně se o něj i staral. Podotýkám, že bylo pár měsíců po revoluci a jeden by řekl, že demokracie dorazila do celé federace.
Chyba lávky.
V Bratislavě koncert začal a brzy nato byl sál obklíčen policií, která čekala na první důvod zaútočit a nás, mladé punkýše, vyzdobit několika naučenými ranami obuškem. Dočkala se. Důvod k ataku byl sice více než diskutabilní, to když se jeden punkový pár rozhodl, že se bude milovat hned na ulici před klubem a skutečně tak bez rozpaků činil v plné kráse i nahotě. Policie ale byla přesvědčena, že se to nesmí.
Muži zákona vyrazili jako zuřiví psi vpřed, až jim tekly sliny od pysků, před vchodem do klubu nemilosrdně seřezali souložící pár a uvnitř se pak pustili stejným způsobem do ostatních. V tu chvíli jsem pochopil, že nadešla chvíle pro mě a můj novinářský průkaz. Vyrazil jsem za jedním z policistů, přistoupil jsem k němu (podotýkám, že jsem svým zevnějškem pankáče nepřipomínal), důležitě mu strčil před oči svůj čerstvý průkaz a zahučel jsem: „Jaroslav Špulák, Rock & Pop. Chci mluvit s velitelem zásahu.“
Překvapený policista ustal v práci obuškem, trochu se možná i vylekal a poslal mě pohybem ruky za svým kolegou nedaleko od místa našeho „jednání“. Přešel jsem, i tomu druhému jsem strčil průkaz před nos a zopakoval jsem novinářskou mantru: „Jaroslav Špulák, Rock & Pop. Chci mluvit s velitelem zásahu.“
Policista se zarazil, změřil si mě pohledem a pak hromovým hlasem zaržál: „Choď do piče, Čehúň.“
„Nikam nepůjdu, chci mluvit s velitelem zásahu,“ trval jsem na svém.
Neměl jsem to dělat. Pendrek mi přistál nejdřív na zádech a potom na lebce. Zakymácel jsem se a zmateně se vydal rovnou v ústrety dvěma dalším policistům, kteří nakládali punkýše do antona a odváželi je na služebnu.
Tam jsem pak strávil několik hodin. Když mě nad ránem pustili, doporučili mi, abych šel rovnou na vlak a nikomu o incidentu neříkal. Pak mi podali novinářský průkaz a důrazně řekli: „Hento je na nič, budú s tým iba problémy.“
Nikdy jindy už žádné takové nebyly.

Síla lidskosti

Před mnoha lety jsem napsal o jednom zpěvákovi, kterého jsem osobně moc neznal, že byl při svém vystoupení evidentně nervózní a že jeho výkon během koncertu teprve uzrával. Na konci už byl skvělý a dominantní, ale rozjezd byl slabší. Byla to férová recenze, a také to tak po vydání článku celý den vypadalo.
Večer mi ale zazvonil telefon a neznámé číslo napovědělo, že volá někdo, koho nemám uloženého (sem by přišel takový ten imbecilní smajlík, kdybych věděl, kde ve znacích je). Byl to onen zpěvák a hned s pozdravem jsem poznal, že není přátelsky naladěn.
„Jste to vy?“ začal.
„Ano, jasně.“
„Heleďte, kurva, co jste to, do hajzlu napsal. Já mám za sebou řadu koncertů, tak jak si můžete dovolit napsat, že jsem byl nervózní.“
„Měl jsem ten pocit…“
„Na pocit vám, kurvadrát, seru!“ zakřičel.
„Tak to se nedá nic dělat, měl jsem z toho vystoupení jiný dojem,“ namítl jsem.
„Chcete mě zničit?“
„Ne, v žádném případě. Naopak…“
„Jak naopak? Děláte si prdel?“
„Vůbec ne. Jenom bych si jako čtenář řekl, že jste fakt dobrej, žádná primadona.“
„Jak to, kurva, myslíte?“ zeptal se zvědavě.
„Nedovedu si představit, že by český divák neměl rád někoho, kdo je prostě na začátku koncertu nervózní. Tím, že jste nervózní, totiž dokazujete, že jste úplně v klidu a jste k tomu ještě normální člověk. Copak nervozita je něco nepřirozeného?“
Na druhé strašně se rozhostilo ticho a po chvíli se ozvalo: „Myslíte?“
„Jsem o tom přesvědčen, kurva,“ zasmečoval jsem.
„No, mě to taky napadlo.“
„No jasně, jste normální člověk.“
„To taky jsem, kurva.“
„Nuže?“
„Skvělá recenze, myslím, že jste to vystihl naprosto přesně. Heleďte, mezi námi, já byl nervózní jako prase. Fakt to bylo tak vidět?“
Probrali jsme ještě pár drobných věcí z běžného života a rozloučili se jako přátelé.

Obrana astrologie

Tu a tam se v tisku objevují informace o tom, jaká že je astrologie, k čemu slouží, kdo ji praktikuje a především jaký je to podvod a jak se na ní dá vydělat. Naposledy se objevil článek o ní ve čtvrteční Mladé frontě Dnes. Přestože kolegyně redaktorka byla nakonec překvapena tím, kolik informací o ní astrologům horoskop prozradil, body astrologii nakonec v podstatě nepřiznala.
Občas se zmíním o tom, že jsem měl v minulosti s astrologií co do činění. Zmiňuji to tedy i nyní. Mám za sebou její studium pod dohledem paní Elišky Landovské a několik let, řekl bych, praxe. Nikdy jsem si za horoskop či výuku, kterou jsem prováděl, neřekl ani korunu, čili neobhajuji něco, co by mi přinášelo zisk.
Astrologie je v první řadě přesná. Astrolog čte v symbolech a každý úhel, který mezi planetami či hroty domů v horoskopu je, může znamenat cosi zásadního. Dokonce se spolu váží vztahy, které na první pohled v horoskopu stojí na různých stranách onoho kruhu.
Astrologii nelze zneužít. Pokud totiž astrolog nezná přesný čas narození jedince, nemá šanci dostat se k jeho pravému já. Jistě, rámcově se ve vás vyzná už jenom na základě znalosti data narození, ale přesný bude až s tím přesným časem. Čas narození je heslo, které nikdo nenosí na čele. Nebojte se astrologů – pokud jim nevyzvoníte čas vašeho příchodu na svět, vaše ochrana je velká.
Je-li astrolog i dobrý analytik, pomůže vám orientovat se v problému, který na konzultaci s ním přinášíte. Pokud si necháte udělat horoskop jenom proto, abyste se přesvědčili, jak je astrologie hloupá, bude to pro vás ztráta času a leckdy i peněz. Astrologie dobře řeší konkrétní problémy, konkrétní témata.
Nemyslím si, že astrolog by měl být ten poslední, za kým člověk jde, když už stát, přátelé či rodina nemají sil na to s ním jeho problém řešit. Ta mrška ale někdy vyžaduje, abyste byli silní. Pro mnohé je to důvod na ni zanevřít. Pro ty opravdu silné je to možnost ještě více posílit.
A pokud hledáte dobrého astrologa, dejte na doporučení. Pamatujte si, že ti, jejichž nabídky visí na všech nárožích, jsou příliš vytížení a nebudou na vás mít dost času. Skuteční mistři nejsou vidět a nikde jejich jména nenajdete. Ti skvělí se doporučují ústní cestou. Nikdy si také nenechte horoskop pouze vytisknout, bez ústní konzultace. Na to je počítačový program a v takovém horoskopu jsou opravdu jen velmi obecné kecy.

P.S.: Když jsem horoskopy aktivně vykládal, mými klienty byli mimo jiné slavná zpěvačka i zpěvák, jejich méně slavní kolegové, jeden sportovec, politik na úrovni pražského magistrátu a také zdatný operatér. Nebyl jsem asi tak dobrý astrolog, ale zpětnou vazbou od výše jmenovaných byl – bez výjimky – údiv. Zvláště když se mé výhledy naplnily v praxi.
Hezký život.

Zbytečný Ringo

Sedmnácté studiové album bývalého bubeníka Beatles Ringo Starra je mizerné. Nevadilo by ani tak, že písničky na něm nejsou příliš poutavé. Pochyby jsou i jinde.
Kolekce nemá ani třicet minut a nabízí devět písniček. Z nich jsou dvě coververze, Think It Over (Buddy Holly) a Rock Island Line (John Lomax), ve své době nesporně zajímavé kompozice. Další dvě skladby – Wings a Step Lightly – nahrál Starr už v minulosti. Nyní je jen upravil, předělal a nahrál znovu.
Zbývá pět novinek, které ale svou kvalitou za Starrovým autorským průměrem pokulhávají. Nepostrádají sice optimismus, ale přesvědčivé nejsou. Nejzajímavější na nich jsou hosté, kteří je nahráli. Album Ringo 2012 je vlastně v podstatě zbytečné.

Ringo Starr: Ringo 2012
Universal Music, 28:54

Hodnocení 30%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 15. února 2012)

Únorové podoteky: Pláč, Honza Berger a Nandor Condor

1/ Málokdo ví, že se zabývám výzkumem lidské psychiky a vlivem nemilých událostí na ni. Dnes definitivně mohu do světa vyslat jednoznačnou zprávu na téma, které zatím nechávalo vědecké kapacity chladné. Je všeobecně známo, že když je člověku zle na srdci a on z nějakých důvodů nemůže plakat, spustí se mu rýma – symbol pláče. Po dlouhých letech pozorování a bádání, především na sobě sama, mohu s klidnou tváří a jistotou říci, že když člověk uvnitř pláče a nemůže plakat navenek, protože to není v zaměstnání nebo tramvaji patřičné – zvyšuje se jeho frekvence močení. Má dokonce problém bez nutkání přeběhnout z Pavláku na Mírák. Usuzuji, že vnitřní pláč projevující se močením je pláč mimořádně silný. Kdyby byl slabý, člověk by jen smrkal. Zveřejnění této mé studie už přislíbil skotský univerzitní žurnál Urine forever (Moč navždy).

2/ Potkal jsem v metru bývalého fotbalistu Honzu Bergra. Už už jsem se k němu nakláněl a chtěl jsem mu říct, že jsem se za něho v době, kdy hrál za pražskou Duklu a já byl jejím vlajkonošem (tehdy se ještě mohlo do hlediště s násadami na prapory), skoro do krve serval. Fanoušek klubu Sklo Union Teplice po mně tehdy po mém motivačním bojovném pokřiku „Hóóónza Berger“ hodil shnilou bramboru a zasáhl mě do milovaného dresu mého klubu. Nenechal jsem si to líbit, shnilou bramboru jsem pod keckami svých spoluvlajkonošů hbitě našel a vrhnul ji po něm zpátky. Bohužel jsem trefil jiného teplického fanouška, který se v kotli zjevně nudil a četl noviny. Vstal, hromovým hlasem zařval: „Která svině?“ a následně vyburcoval své jinak poměrně tiché spolufanoušky k pokřiku „Teplice, do toho, Teplice, do toho.“ Náš třicetičlenný kotel to tak zaskočilo, že přestal fandit a němě zíral na deset řvoucích fanoušků Teplic. Ztratili jsme půdu pod nohama a já šéfovi našeho kotle proto odhodlaně až nerozvážně navrhl, že Tepličákům půjdu rozbít hubu. „Sklapni a fandi,“ poručil mi. Svého šéfa vždy ctím, tak jsem nešel. Honzovi Bergrovi jsem to ale nakonec neřekl.

3/ Na závěr jedno exkluzivní odhalení na přání. Ptali jste se, kde se vzala má přezdívka Nandor Condor, kterou v souvislosti se mnou používám jenom já (vlastně mi tak ještě občas řekne Thom). Bubeník Nandor Condor zformoval švédskou skupinu LoudPipes v roce 1994. Když jsem si jeho umělecké jméno přečetl v britském časopisu Kerrang!, bylo mi jasné, že je to ta nejdebilnější přezdívka, jakou jsem v životě slyšel. Tehdy jsem se spontánně rozhodl, že ji budu používat také. Svůj k svému.

Křest skončil. Zapomeňte.

V pátek proběhl v Městském divadle v Broumově tzv. velký křest mé nové knihy A když tě chytím. Pozval jsem na něj i svého vydavatele Zdenko Pavelku a byla ve mně malá dušička, protože tento muž je bezpochyby intelektuál a já měl pocit, že až zhlédne náš venkovský kabaret plný rozpustilých čísel, často na hranici trapnosti, bude zhnusen a požene mě ze svého nakladatelství svinským krokem pryč.
O co větší ale byla má radost, když mi po akci, kterou zhlédl hned dvakrát (křty totiž byly dva) sdělil, že je nadšen a soudě podle jiskérek v jeho očích (bylo ještě příliš brzy na to, abych je přičetl na vrub alkoholu) jsem neměl důvod mu nevěřit.
Jsem trémař, a tak jsem se bál hned několika věcí. Třeba dětského sboru, protože jeden nikdy neví, co dětské srdce nadchne a naopak zprudí. Srdce členů dětského pěveckého sboru byla ovšem jednoznačně nadchnutá, a tak mě jen mrzelo, že zpěvačka Pája, na první pohled vůdce a silná hlasová zbraň dětské ekipy, neměla v pořádku hlasivky, a jak ji ten večer osud nepřál, začala posléze svévolně krvácet z nosu. Po půlhodině neúspěšného zastavování krvotoku jednou kamarádkou jsem si uvědomil, že je mezi námi Marie, přítelkyně Jiřího Kučerovského, který na akci s Tomášem Klusem hrál, a ta je minimálně zdravotnice.
Už když jsem ji za Pájou vedl, vzala si cestou ze střechy zaparkovaného vozu hrst sněhu a mně bylo jasné, že naše Pája bude v cizích, leč dobrých rukou.
Nadchla mě kapela Imodium, protože historicky poprvé na mém křtu neprudila. Nedokážu si to zatím vysvětlit, možná se z hochů stávají profesionálové. Přijeli včas, zapojili aparát, vystřihli písničku Smooth Criminal ve verzi od Alien Ant Farm a přidali ještě jednu svou. Navíc si k Smooth Criminal vymysleli kostýmky i choreografii, a kostým kytaristy a zpěváka Thoma byl dokonce tak odporný, že jsem z něho byl vysloveně nadšený.
Petr Bende přijel až z Ostravy, zahrál dvakrát a zase odjel, protože chtěl být se svou rodinou. Místní muzikanti byli z jeho muzikálnosti nadšení, stejně jako jsem byl v minulosti několikrát já. Tomáš Klus s Jiřím Kučerovským se zdrželi přes noc, což bylo v plánu, načež Tomáš vzal svůj pobyt v malém Broumově (který jej ten večer velmi obdivoval) vážně a žil nadoraz.
Skupina Mud From Heaven ode mě na pódiu dostala možná první otázky od novináře ve své kariéře a řekl bych, že frontman Vojta s odpověďmi uspěl, ač si doteď myslí, že nikoliv. Jiří Heller přivezl didgeridoo a byť jsem byl trochu skeptický, diváky dostal, a dostal i muzikanty ze skupiny Ledvin Stones, kteří jeho hru sledovali pozorně už při zkouškách. Navíc byl ironický až vtipný, což skvěle zapadlo do drsného humoru nás, broumovských mužů.
Břišní tanečnice Sahar a Malak poutaly pozornost od chvíle, kdy vstoupily na pódium, a já pak nestačil odrážet nápory mladých mužů, kteří se mě ptali, zda na krásnou Malak nemám její tajný telefon. Kdo jiný by ho také měl mít, že? Tvrdošíjně jsem tvrdil, že ho sice mám, ale slíbil jsem jí, že ho nikomu nedám, což byla lež, protože já ho, k čertu, také nemám.
Fenomenální byla polská zpěvačka Pamela. Je jí šestnáct, vypadá na sedmnáct a hlas má takový, že leckterý napodobovatel hlasu Michaela Jacksona ten večer bledl závistí. Pro mě byla skvělá v tom, že jsem si mohl v rozmluvě s ní procvičit polská slovíčka. Jen jsem si nemohl vzpomenout, jak se řekne polsky „telefon“…
Potěšily mě i obě členky SouDiv A+B. Samy si napsaly scénku, samy ji zahrály, samy si pro ni vše připravily s pečlivostí převelikou, ač dobře věděly, že jí už třeba nikdy nikde nezahrají. Upřímně říkám, že za dva roky, co jsem je neviděl hrát, udělaly opravdu velký herecký pokrok. A mně věřte, jsem kritik.
Večer se pilo, leč historky z této akce nelze publikovat. Teď je několik hodin po křtu a mně je smutno. Protože to skončilo.
Nesnažte se mě ale uklidnit. Mám tenhle stav rád.

Aktuálně připojuji odkaz na krátký záznam od Tomáše Cirkla:

http://www.youtube.com/watch?v=lP3cGtQ6XS4&feature=youtu.be

Před křtem a pod palbou fanoušků Tomáše Kluse

Jak asi víte, v pátek 17. února se v Městském divadle v mém rodném Broumově odbude křest mé nové knihy A když tě chytím… Budou vlastně dva, od sedmnácti a od dvaceti hodin. A potom bude v divadle mejdan.
Vydavatel mi minulý týden řekl, že nechal udělat dotisk knihy. Není to žádná sláva, vždyť první náklad byl v řádu stovek kusů, nicméně zní to hezky – musel nechat udělat dotisk. Navíc jsem konečně našel svou knihu v Neoluxoru na Václavském náměstí. V poličce s písmenkem Š byly hned dvě. Krčily se – a jistě se stále krčí – mezi stovkami jiných autorů a mezi desítkami opravdových machrů. No, alespoň pro ten pocit…
Momentálně žiju přípravami na křest, takže jsem v jednom kole a není se mnou kloudná řeč. Fakticky to ale může pochopit jen ten, kdo přijal skutečnost, že muž nemůže dělat několik věcí najednou. Zcela důvěrně sděluji, že třeba v tuto chvíli mám po krk známých a přátel, kteří mi tvrdí, že tedy na křest jako že přijedou, ať jim schovám lístky, ale netuší, jestli skutečně dorazí a v jakém počtu.
Vstup na křest je zdarma, vstupenky na oba křty jsou beznadějně rozebrané. A mojí známí a přátelé se ne a ne rozhodnout. Není to absurdní?
Potkal jsem manažerku Tomáše Kluse, vrátila se z dovolené v daleké cizině a řekla mi, že jí přišly nějaké maily od lidí, kteří se zřejmě chystají na broumovský křest. Ptali se v nich, jestli je pravda, že na něm vystoupí Tomáš Klus. To by také mohlo být absurdní…
Těším se na vás. Myslím, že na ten páteční večer pár dnů opravdu nezapomenete.

Jaroslav Špulák, přáteli důvěrně přezdívaný Nandor Condor

Paul McCartney se klaní otci i vzorům

Nové album Paula McCartneyho se jmenuje Kisses On The Bottom (Polibky na dně) a je poctou jeho otci. Nahrál coververze písniček, které jeho táta poslouchal a měl rád. Vzniklo tak intimní dílo, jež je poctou hudbě první poloviny dvacátého století a přiznávkou inspirací, které bývalému členovi Beatles vstoupily do života.
Název desky je z textu úvodní písně I’Gonna Sit Right Down And Write Myself A Letter z roku 1935, kdy ji nahrál Fast Waller. McCartney album pořizoval loni v Capitol Studios v Los Angeles, v New Yorku a Londýně.
Jako hosté se na kolekci objevují mimo jiné Diana Krallová (hraje na piano v několika písničkách), kytarista Eric Clapton (hostuje v My Valentine a Get Yourself Another Fool) nebo Stevie Wonder (hraje na harmoniku v Only Our Hearts). Prim na albu ale drží orchestr a sbory, které mu svým pojetím zachovávají swingovou chuť a sjednocují zvuk skladeb z různých dob vzniku.
„Na desce jsou písně, které podnítily tvorbu mou i Johna Lennona. Když jsme ji nahrávali, bylo to spontánní. Připomnělo mi to způsob, jakým jsme pracovali v Beatles,“ vysvětlil McCartney.
Dotknout se takto starých swingových písní a standardů není nic nového. McCartney nicméně s takto pojatou kolekcí otálel. Záměr realizovat ji například odsunul v době, kdy jeho kolega Rod Stewart vydával podobně laděná alba na pokračování. Nyní ale McCartney nabral odvahu a starý plán uskutečnil.
Na jednu stranu je to jednoduché. Prezentuje písničky, které se už dávno staly šlágry. Nového v jeho aranžích tolik není, spíše se snažil zachovat podobu originálů. Hudební složka alba je co do dynamiky dost komorní.
Na stranu druhou je ale náročné dostat se v interpretaci k náladě starých časů. O to přitom McCartneymu šlo. Svým výrazem onomu komornímu rozložení nepřekáží. V interpretaci je skromný a slouží písničkám. Neexhibuje, šetří hlas, je tichý, někdy téměř šeptá, stejně jako hudba.
Pohříchu to ale vytváří dojem jistého stereotypu. Pojmout vybrané standardy tak, aby jim byl vnuknut nový život a nebylo to hloupé, je těžké. McCartrney těm svým nový život nevdechl, spíš jim posloužil a zpropagoval je.

Paul McCartney: Kisses On The Bottom
Universal Music, 49:15

Hodnocení 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 10. února 2012)

Podoteky pro tento víkend

1/ Ve čtvrtek se měla poprvé sejít v Ústí nad Labem Evropská romská strana. Nesešla se ale, protože zažila tunel dříve, než měla možnost naznačit, o co jí kráčí. Ústečtí členové strany totiž marně čekali na pokladníka Jana Horvátha z Prahy, který nedorazil a nereagoval ani na urgence přes sms nebo telefon. Horváth před čtrnácti dny sbíral mezi ústeckými Romy podpisy pod petici a požadoval i stokorunu na členskou legitimaci. Vybral sotva pět tisíc, nicméně už se neobjevil. Jiné české strany tunelovaly stát i sebe až po svém vzniku. Evropská romská strana na to šla od lesa a rozkradla se ještě před prvním slavnostním „výkopem“. Říká se tomu Kykynův syndrom.

2/ Jistý básník mi napsal, že se rozhodl nějaký čas netepat na papír ani do skal (jak v opilosti tu a tam činil) své negeniální verše a počkat, co to udělá s lidmi. Dosud byl zajímavý leda tak tím, že jeho jméno nikdo neznal a žádný jeho verš nevešel do dějin, ba ani do dějin jeho rodné severočeské vísky. Obávám se, že jeho mlčení bude všem šuma fuk. Za pokus to ale jistě stojí, jak jinak na sebe strhnout pozornost?

3/ Jako jarý mladík jsem před několika lety zašel pro radu k jednomu pražskému filozofovi. Doporučil mi ho kamarád a dodal, že budu koukat. Filozof mě uvítal s lahví rumu v ruce a konstatováním, že chci-li radu, mám přinést další. Na to jsem byl samozřejmě připraven a vytáhl jsem prezent z igelitky. Pak jsme seděli, on chlastal rum, svěřil se mi, že ho fascinuje Hitler, a nakonec mi řekl, že jsem složitý případ a uvidí se. Když jsem odcházel, dožadoval se honoráře v podobě další lahve. Odmítl jsem mu ji dát, a tak mi vztekle sdělil, že to u mě už vidí spíš na tu horší stranu. Bastard. Fakt nemám rád filozofy.

4/ Křest mé knihy proběhne v Broumově v pátek 17. února od 17 a 20 hodin. Byl jsem teď dva dny v Broumově na zkouškách a přípravách na tu akci a zjistil jsem, že moji tamní přátelé jí žijí více a hlouběji než já. Zastyděl jsem se a nořím se do ní.

Tryskáč

Úterní pozdní odpoledne (7. 2.), skoro se už stmívalo, Slezská ulice v Praze. Ženu si to obvyklým poloklusem a telefonuju při tom. Současně si povšimnu dvou nepřehlédnutelných postav sunoucích se přímo proti mně.
Ti muži svým věkem nesporně překonali kritickou dobu pro odchod do důchodu a možná se blížili někam ke stovce. Ani jednomu z nich nesloužily dobře dolní končetiny a oba se tím pádem ulicí ve výrazném stařeckém předklonu spíše posunovali a těžce při tom funěli. Na hlavě měli čepice, do ošuntělých zimních svršku se vysloveně chumlali a chvílemi hlasitě pokašlávali a kýchali. Dvojice k pohledání.
Ten napravo si ovšem při tom pěším posunování vytvořil náskok asi dvou drobných krůčku. Byl sice svému druhovi bezpečně nadosah, ten však měl přesto pocit, že to tak není.
Zastavil se tedy, hrubě odchrchlal a nakřáplým a unaveným hlasem na kolegu zabručel: „Člověče, nemůžeš počkat. Ty frčíš jako tryskáč.“
Tryskáč ale frčel dál, ani se neohlédl.