Bratislavské do držky

Když jsem hned po revoluci nastoupil do redakce tehdy ještě hudebního týdeníku Rock & Pop, první má cesta na koncert mimo Prahu vedla do Bratislavy. Nebylo to na tehdy silný metalový tandem Editor – Kokotor, který mě později přilákal kvůli názvu druhého jmenovaného, nýbrž na jakýsi obskurní punkový festival, který mě zlákal především proto, že jsem v sobě pořád ještě měl punkerské srdce a chuť na divoké pogo v chumlu pod pódiem s jinými špinavci.
Byl jsem ale, na rozdíl od nich, vyzbrojen novinářským průkazem, který jsem tehdy strážil jako oko v hlavě a podobně se o něj i staral. Podotýkám, že bylo pár měsíců po revoluci a jeden by řekl, že demokracie dorazila do celé federace.
Chyba lávky.
V Bratislavě koncert začal a brzy nato byl sál obklíčen policií, která čekala na první důvod zaútočit a nás, mladé punkýše, vyzdobit několika naučenými ranami obuškem. Dočkala se. Důvod k ataku byl sice více než diskutabilní, to když se jeden punkový pár rozhodl, že se bude milovat hned na ulici před klubem a skutečně tak bez rozpaků činil v plné kráse i nahotě. Policie ale byla přesvědčena, že se to nesmí.
Muži zákona vyrazili jako zuřiví psi vpřed, až jim tekly sliny od pysků, před vchodem do klubu nemilosrdně seřezali souložící pár a uvnitř se pak pustili stejným způsobem do ostatních. V tu chvíli jsem pochopil, že nadešla chvíle pro mě a můj novinářský průkaz. Vyrazil jsem za jedním z policistů, přistoupil jsem k němu (podotýkám, že jsem svým zevnějškem pankáče nepřipomínal), důležitě mu strčil před oči svůj čerstvý průkaz a zahučel jsem: „Jaroslav Špulák, Rock & Pop. Chci mluvit s velitelem zásahu.“
Překvapený policista ustal v práci obuškem, trochu se možná i vylekal a poslal mě pohybem ruky za svým kolegou nedaleko od místa našeho „jednání“. Přešel jsem, i tomu druhému jsem strčil průkaz před nos a zopakoval jsem novinářskou mantru: „Jaroslav Špulák, Rock & Pop. Chci mluvit s velitelem zásahu.“
Policista se zarazil, změřil si mě pohledem a pak hromovým hlasem zaržál: „Choď do piče, Čehúň.“
„Nikam nepůjdu, chci mluvit s velitelem zásahu,“ trval jsem na svém.
Neměl jsem to dělat. Pendrek mi přistál nejdřív na zádech a potom na lebce. Zakymácel jsem se a zmateně se vydal rovnou v ústrety dvěma dalším policistům, kteří nakládali punkýše do antona a odváželi je na služebnu.
Tam jsem pak strávil několik hodin. Když mě nad ránem pustili, doporučili mi, abych šel rovnou na vlak a nikomu o incidentu neříkal. Pak mi podali novinářský průkaz a důrazně řekli: „Hento je na nič, budú s tým iba problémy.“
Nikdy jindy už žádné takové nebyly.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)