Děvka na útěku

Bylo to někdy v polovině devadesátých let, kdy jsme s kolegou Oldřichem jeli z Liberce z koncertu skupiny Pražský výběr. Byl fajn, takže jsme opouštěli milé severočeské město v dobré náladě. Ani nevím, kdo z nás dvou řekl, že by nás mohla stopnout nějaká pěkná ženská, aby bylo veselo. Bylo to trochu oplzlé přání, ovšem ten neřád nahoře je vyslyšel. Samozřejmě s patřičnou dávkou nadsázky, která je mu vlastní.
Za chvíli, pár kilometrů za Libercem, stála na krajnici poměrně hezká žena. Byla v podstatě polonahá a stopovala. Navíc k sobě spínala ruce a šilhala k nebi, takže nám bylo jasné, že nás prostě potřebuje.
S Oldřichem jsme na sebe mrkli, lehce si v tandemu zaslintali, on prudce zastavil, a protože stopařku předjel, začal couvat tak vehementně, že ji div nesrazil. Bylo to i proto, že se radostně rozběhla vstříc našemu vozu a máchala přitom packama.
Když byla u auta, naklonil jsem se dozadu, otevřel dveře a tak tak stačil ucuknout. Vcelku pohledná stopařka skočila dovnitř takzvanou šipku a ještě v letu poručila: „Zabouchněte a jeďte!“
Oldřich poslech, šlápl na plyn a rychle měl na tachometru padesátku. Jeli jsme totiž ruským vozem žiguli, který nepatřil ani v devadesátých letech k nějakým zásadním rychlíkům.
Chvíli potom bylo ticho, naše stopařka si vzadu cosi mumlala, aby se nakonec nečekaně vztyčila a řekla: „Jsem děvka na útěku, musíte mě zachránit. Jde po mě gang pasáků, honí mě. Chlapi, jakmile za sebou uvidíte červený seat, šlápněte na to. To jsou oni!“
Přítel Oldřich se evidentně vylekal a zesinal, neboť věděl, že jeho žigulík by v honičce se seatem neměl nejmenší šanci. Já se vylekal také, protože jsem věděl, že gangy pasáků jsou vyzbrojeny revolvery a plamenomety, a pokud bychom před nimi případně ujížděli, postříleli by nás nebo upálili.
Aby byl náš strach větší, naše spolucestující přidávala neuvěřitelné příběhy o tom, jak ji členové gangu z dlouhé chvíle mučili, jak ji prznili leckdy během jediné hodiny celé zástupy cizinců z Balkánu, jak ji trestali za neposlušnost a jak se těší na své dvě děti, které má doma někde na Moravě. Nakonec dodala: „Když mě dovezete v pohodě do Prahy a vyhodíte mě na dálnici na Brno, tak vám za odměnu dám.“
V napjaté situaci to byla nabídka vyloženě hnusná. Až do Prahy jsme se třásli před všemi auty červené barvy, a když naše děvka na útěku kdesi u Mladé Boleslavi dodala, že si tou červenou barvou není vlastně vůbec jistá, třásli jsme se v jednom kuse.
Štěstí nám nakonec přálo. Když v Praze na dálnici na Brno vystupovala a my předtím s díky odmítli znovu připomenutý a nabídnutý sex na sklopených sedačkách, ještě se za chvíli otočila a pravila: „A nechcete aspoň pokouřit?“
„Nééé,“ ozvalo se z vozu a Olda na to šlápl. Uháněli jsme padesátkou pryč. Zadní dveře jsem zavíral za jízdy.

Děvka, která to zná

Zloděj Kykyna, jinak bohužel český prezident (naštěstí už ne dlouho), opět tragikomicky zaperlil. Když se provalilo, že jeho nohsled Pavka Bém (bývalý primátor Prahy) byl fakticky řízen pražským lobbistou Romanem Janouškem, dlouho zarytě mlčel. Později ve svém životním zmatení, leč možná konečně dostižen pocitem, že je obrovská nula, pronesl, že odposlechy ničí demokracii.
Je to asi stejná kravina, jako kdyby řekl, že křídla hyzdí letadlo nebo že bílá barva je hnědá. On by to přesto klidně řekl. Podobné kraviny přece vypouští do světa v pravidelných intervalech, seč mu na to mozková kapacita a síly stačí.
Já naopak soudím, že odposlechy demokracii chrání. Slizká politická kariéra Béma odjakživa vykazovala nepravost (například Opencard či Tunel Blanka). Teprve nedávno uveřejněné odposlechy jej ovšem definitivně odhalily. Vlastně odhalily to, co si každý o Pavkovi myslel.
Podle Zloděje Kykyny jsou přesto odposlechy nedemokratické. Ničí totiž demokracii, kterou u nás na počátku devadesátých let spolunastolil on a jeho parta vyčůránků. Ničí demokracii plnou arogance, asociálních kroků, sebestřednosti, rozkrádání, ponižování, demagogie a lží.
Takto pojatá demokracie je (bohužel to stále trvá) děvkou v rukou především pravicových politiků. Děvkou, která už dávno necítí žádnou fyzickou ani psychickou bolest, když ji bičují, každé další číslo považuje za prachsprostou rutinu, orgasmus zásadně předstírá, je škaredá, neboť o sebe nedbá, a páchne, protože se přestala mýt. Plynule nicméně přeskakuje z jedné politické postele do druhé, a protože jí to naučili, když jí cpou do rozkroku umolousané drobné, vysmívá se na povel prostému lidu za jeho bolesti, plive na jeho hrdost a plodí pancharty, jejichž otcové jsou čeští politici.
Bůh ochraňuj každého novináře, který na jakoukoliv nepravost českých politiků ukáže. Je to práce těžká a nebezpečná, a já jsem na tyhle novinářské borce hrdý a jsem rád, že patřím do jejich světa, byť se v něm starám jenom o bezvýznamné kulturní okénko.
Jestliže pravými hrdiny doby, která si žádá revoluci (a ta pomalu přichází, neboť dav ponížených se už občas schází k protestu a vznikají nová epicentra), nejsou opoziční politici, kteří si v minulosti i současnosti s děvkou s chutí zadali, pak největšími hrdiny doby jsou novináři, kteří odkrývají svinstva českých politických sviní. Proto je ostatně svině nikdy nemilovali.
Zpěvák skupiny Manic Street Preachers James Dean Bradfield si v pondělním rozhovoru posteskl, že v Čechách a v Polsku mají někteří lidé pořád pocit, že jeho kapela je komunistická. Nikdo tu prý nebere v potaz, že komunismus v Británii byl jiný než komunismus v Čechách a Polsku. Bradfield také jasně pojmenoval politickou situaci na ostrovech, a tím pádem zcela mimoděk i u nás.
Zloděj Kykyna, ODS, TOP 09 a Věci veřejné jsou škůdci země. KSČM a ČSSD jí nepomohou. Nevíme však bohužel, kdo je s námi.
Myslím si, že česká politická scéna potřebuje nového hrdinu typu Václava Havla. Nikdo z těch, kteří se na ní ve vrcholných funkcích pohybují, jím totiž není.
Na toho pravého čekáme, a já pevně věřím, že se už narodil. Podle Nostradama by měl být Mesiáš ze stejné rovnoběžky, která protíná Čechy.

Madonna vyhrála bitvu

Zpěvačka Madonna vstoupila do válečné zóny. V poslední době je totiž patrné, že o post popové královny bojuje hlavně s Lady Gaga, fakticky i s Beyoncé nebo Rihannou. Její v pořadí dvanácté studiové album MDNA je tedy pomyslnou bitvou.
Spolupracovala na něm s několika význačnými producenty a mohlo by se dokonce na první poslech zdát, že je to prosté taneční dílo. Opak je ale pravdou. Taneční rytmy na něm sice místy převažují, nicméně v mnoha písních přichází Madonna se zajímavými zvukovými kolážemi, aranžérsky zábavnými postupy a hraje si se svým hlasem, respektive jej zohýbá tak, jak ji to současné studiové možnosti dovolují.
Jestliže tématem alba Like A Prayer (1989) bylo loučení, tématem počinu Erotica (1992) obnaženost a sex, kolekce American Life (2003) politika a sociální otázky, desky Confessions On A Dance Floor (2005) taneční klub, pak novinka MDNA přináší bezstarostnost. Témata se na ní střídají (láska, hry, provokace), atmosféry rovněž, Madonna působí svěže a je nad věcí.
Úvodní Girl Gone Wild je nejjasnější popová píseň na desce. Připomíná trochu skladbu Act Of Contrition z alba Like A Prayer a navrch je z něho znát inspirace rukopisem Rihanny.
Povedené jsou i písničky Turn Up The Radio, Give Me All Your Luvin’, Superstar nebo I Don’t Give A. Je v nich popový duch, potlačeny jsou naopak taneční lákadla. Skladby Gang Bang, I’m Addicted či Some Girls se naopak prezentují jako zvukové kulisy, nemají písničkové základy a jsou zvukově i obsahově prázdné.
Písničku Love Spent uvozují zajímavě vybrané nástroje, postupně ale ztrácí barvu. Finále kolekce je tradičně melancholické. Týká se to jak filmové Masterpiece (je i na soundtracku k Madonninu filmu W.E.), tak na základním albu závěrečné Falling Free. (Edice De Luxe nabízí ještě dalších pět písniček včetně remixu singlu Give Me All Your Luvin’).
Madonna vydala dobré album. Spojila v něm základní prvky své dosavadní dráhy a rázně tak řekla, že je jako umělkyně velmi otevřená. Lady Gaga od ní dostala za vyučenou v oblasti univerzálnosti. Nadto není pochyb o tom, že na desce je několik velmi dobrých písniček.

Madonna: MDNA
Interscope Records, 50:48
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 26. března 2012)

Rozbít si hubu a přežít. Má to smysl?

V sedmé třídě na lyžařském výcviku na Janovičkách u Broumova jsem byl v nejhorším družstvu. Byl tam se mnou ještě spolužák Bachura, který se svým nelyžováním netajil, a několik dívek, které to také s chichotem přiznávaly.
Během následujícího týdne výcviku jsem se nenaučil na lyžích zhola nic. Pamatuji si ale proslov učitele Loudy, který coby vášnivý aktivní sportovec všem účastníkům výcviku, tedy i nám nelyžařům, řekl: „Pamatujte si, i ten nejhorší lyžař na světě alespoň jednou v životě zatouží jet rychle.“
Pane učiteli, zatím se mi to nestalo a nemyslím si, že se to někdy stane. Nepřihodilo se mi to ani na lyžích, ba dokonce ani ve snu, a to v některých poletuju či rovnou létám.
Když jsme s naší lyžařsky naladěnou výpravou dorazili v sobotu (24. 3.) do tyrolského Niederthai, nebyl tu sníh. Měl jsem z toho nelíčenou radost, ale musel jsem se krotit, abych se nestal černou ovcí výpravy hned první den.
Moji přátelé nicméně sníh tušili a vypravili se ho hledat. Bohužel uspěli, byl v údolích. Dnes jsem s nimi tedy vyrazil na běžky. Vyjeli jsme na několik okruhů, na nichž jsem asi pětkrát spadl a pětkrát tím pádem umíral, protože je jasné, že každý pád mohl být poslední.
Nikdy to naštěstí nedopadlo jako před lety, kdy jsem na sjezdových lyžích sjel šusem kopec a skončil v dalekém lese, neboť neovládám um brzdění a svah na té sjezdovce pokračoval až mezi smrky.
Tehdy jsem si natloukl tak zle, že mi několik týdnů, přesněji do splasknutí otoků na hlavě, mé okolí provokativně říkalo Quasimodo. „Hrb sice nemáš, ale ten obličej je peklo samo,“ smála se mi dívka, kterou jsem platonicky miloval a pod zástěrkou přirozeného džentlmenství jí nosil na té horské chatě snídaně až do postele. Bylo to velmi ponižující.
O lyžování se nesmí lhát, a už vůbec ne dívce. Je přitom všeobecně známo, že milující muž, který štve svou budoucí oběť s cílem donutit ji, aby mu podlehla, notoricky lže. Často lže i o sportování. Můj kamarád onehdy své nastávající tvrdil, že jeden čas jezdil jako tréninkový partner sjezdaře Ondřeje Banka. Ta dívka naštěstí byla v obraze a odpověděla mu: „Banka? Ta to asi dobře víš, jaký je to rozbít si hubu. Bank přece obyčejně nedojede do cíle.“
Je ostuda, když pak stojíte se svou vyvolenou na kopci a musíte přiznat, že ho nesjedete, protože lyžovat neumíte a navíc tím sportem bytostně pohrdáte. Výhodu to má tu, že se alespoň ukáže, zda je zájem z druhé strany opravdový.
Pokud není, přinutí vás, abyste jel. Skončí to tak, že si na tom kopci nebo v té stopě rozbijete hubu, o tom není diskuze. Přežijete sice, ale s rozbitou hubou jste Quasimodo, který je všem pro smích. Smysl to tedy nemá žádný.
A neopovažte se s tím opuchlým obličejem nosit komukoliv snídaně do postele. Z vlastní zkušenosti vám mohu říct, že není nic trapnějšího, než se nad müsli s jogurtem a horkou kávou usmívat jako idiot a netušit, že vám z rozpraskané rány nad okem pomalu stéká hnis.

Frau Leiter

Za třináctero horami a dvanáctero řekami, v rakouském Tirolsku, leží penzion Vitalhof-Veitenhof. Najdete ho v nenápadné obci Niederthai a zajímavý je hned z několika hledisek. Zaprvé není na první pohled zajímavý vůbec, zadruhé je to biohotel a zatřetí mu vládne Frau Leiter, tedy paní Leiterová.
A tahle dáma, která se o svůj hotel vzorně stará s celou svou rodinou, je nejlepší učitelkou německého jazyka na světě. Nenarazil jsem nikdy na nikoho lepšího, současně ale podotýkám, že je to s ní mnohem větší dřina, než vymyslet řešení zapeklité rovnice o pěti neznámých.
Frau Leiter hovoří pouze německy. Česky ani trochu, anglicky snad něco málo tuší, protože reagovala na mé slovo „last“ a podívala se v kalendáři na poslední den.
Nicméně Frau Leiter s vámi mluví pouze německy. Je jí při tom jedno, jestli její rodnou řeč ovládáte, či nikoliv. Ona z vás totiž ten dialog stejně dostane.
V praxi to vypadá tak, že Frau Leiter řekne nějakou větu. Vy na ni civíte jako trouba, leč ona na vás hledí vlídně. Čeká na odpověď. Po chvíli vám svou větu zopakuje a ani trochu se nesnaží vám pomoci, třeba kresbou na ubrus (pokud nejde o čísla) nebo pantomimou. Ve vzduchu visí stále věta, jejíž slova vám jsou zatím zcela neznámá.
Když namítnete, že nerozumíte německy, Frau Leiter větu zopakuje potřetí. Pořád hledí velmi vlídně, a tak si zkrátka řeknete, že to zkusíte. Odpovíte prostě „ja“, čili „ano“, a přejete si, aby to bylo správně.
Frau Leiter ale ví, že ta odpověď je špatná, respektive na položený dotaz neodpovídá vůbec. A tak zopakuje svou větu počtvrté, stále s vlídným pohledem.
Pro vás nadejde nejtěžší okamžik momentu. Musíte zapnout mozkové závity a zjistit, na co se Frau Leiter ptá. Přitom stále nedostáváte žádnou nápovědu, tušíte jen, že tohle slovo by mohlo znamenat cosi a jiné také cosi. Nevíte to sice jistě, ale Frau Leiter čeká.
Nakonec se odvážíte odpovědět a ona se mile usměje. Pochopila, že jste její dotaz pochopil. V tu chvíli vám směle položí další.
Vy zatím s pohledem na hodinky zjistíte, že uplynulo deset minut.

Posmrtná ztuhlost a lékař z Manic Street Preachers

Zázraky se dějí, dokonce se klidně mohou stát v tak obyčejný den, jakým je čtvrtek 22. března letošního roku, tedy dnes.
Ráno jsem po skokovém probuzení (postarala se o ně sbíječka v bytě vedle) zjistil, že můj čtyři týdny bolavějící ukazováček na pravé ruce – tedy prst, který mě v podstatě živí, neboť nepíšu deseti, ale čtyřmi – nejeví známek života. Posadil jsem se k internetu a vygoogloval si, že to, co předvádí, je praktická ukázka posmrtné ztuhlosti. Rozhýbat jej nepřipadalo v úvahu, protože to prostě nešlo, a nechat jej dále vyvádět by se asi rovnalo sebevraždě.
Navštívil jsem tedy svou kliniku a s hrůzou tam zjistil, že jeden ortoped končí na konci března, a tak si vzal dovolenou, druhý ortoped ordinuje pouze v pondělí a ve středu, a třetí ortoped ordinuje dnes od čtyř do osmi večer. Bylo dopoledne, a ten ztuhlý mrzák palčivě bolel (myslím prst).
Vyčkal jsem několik hodin a odebral se ke své obvodní lékařce, která se obětavě pokusila zjistit, jak se věci mají a navrhla léčbu. Když jsem vyšel z její ordinace, kde mě obvykle vítají slovy „Á, pan Špulák, schovejme honem všechny injekce“, zamířil jsem na rentgen. Opět si dovoluji podotknout, že ukazovák zatraceně bolel a hýbal se jen po doprošování.
Než jsem ale vyšplhal do druhého patra kliniky, kde se pracoviště rentgenologů nachází, dostal jsem zprávu. V pondělí v 11.55 hodin bude volat James Dean Bradfield, zpěvák skupiny Manic Street Preachers.
Pokud jde o tuto kapelu, považuji ji za svou osudovou. Někdy ve třiadevadesátém roce jsme v Mnichově dělali rozhovor s později zmizelým kytaristou Richiem Jamesem, a on se při něm mimoděk dloubal nožem ve své kůži na levé ruce. Když tu Manics vystupovali na předávání cen Anděl, věnoval se nám Sean Moore, bubeník. Před dvěma lety na festivalu v Trutnově jsme zase prožili krátké krásné chvíle s Nickym Wirem, baskytaristou kapely. James Bradfield chodil tehdy kolem, ale neprohodili jsme ani slovo, což bylo velkým dílem dáno tím, že mám-li hovořit anglicky, zapomenu ihned všechna slovíčka a začnu koktat. Teď si představte, jak to asi vypadá při telefonickém rozhovoru.
A dnes jsem dostal zprávu, že Bradfield zavolá. Rozumíte? Zavolá on.
V tu chvíli se to stalo. Myslím ten zázrak. Můj bolavý ukazován se hnul. Zprvu mě to vyděsilo, ale pak jsem si uvědomil – a to jsem ukazovákem již hýbal jako o závod, že radost léčí. Ještě konkrétněji, že posmrtnou ztuhlost mého údu vyléčil James Dean Bradfield.
Právě se vrhám na anglická slovíčka a chystám pro Jamese na pondělí jedno překvapení. Řeknu mu v jeho rodné velštině: „Jamesi, vyléčil jsi mi prst. Byl už mrtvý.“
Nevíte někdo, jak se řekne velšsky „mrtvý“? A jak se řekne „prst“?
OK, nevíte. Vygoogluju si to.

Královna nočních polucí

Verš „Stéká mi po ruce, má ranní poluce“ má sice své kouzlo, nicméně je to jenom hořký obraz mučedníka. Mnohem horší je, když věci spojené s polucí mizí. Pro jasnost celého následujícího případu připomínám, že poluce je mimovolný výron ejakulátu, který probíhá ve spánku. Člověk se prostě v noci udělá.
Vyprávěl mi druhdy přítel Kučera příběh svého kamaráda, samozřejmě básníka (myslím si, že umělci své vztahy prožívají velmi těžce, skutečné i platonické). Odvážný chlapík se schopností tepat verše miloval konkrétní dívku. Po mnoha týdnech nadbíhání a dvoření se mu konečně podařilo dostat krásku na noc k sobě domů. Básník nakoupil víno a občerstvení, poklidil, setřel prach a ona dorazila o desáté.
Měla to být horká noc, a také byla. Básník, prahnoucí po pohlavním styku, dívku nejprve šálil, pak ji začala všemožně naznačovat, tlačil na ni a nakonec ji i prosil. Pominu-li to, že si nechala sáhnout na vlasy a při jedné téměř až rvačce ucítil básník dívčinu leklou bradavku na zápěstí, nic se nestalo.
Ráno kolem páté se dívka zvedla, že pojede do školy. Básník v sobě vyštrachal poslední zbytky gentlemana a nabídl se, že ji doprovodí k tramvaji. Stalo se.
Pár minut po páté přijela souprava a dívka si sedla pod dělníky, kteří jí s radostí udělali na sedačce místo, aby mohli z vrchu hledět do jejího hlubokého výstřihu.
Básník, unavený a zničený, stál na zastávce a smutně hleděl. Neměl co ztratit, té dívce byl ukradený. Přesto se v něm rozehřála poslední kapka lásky či básnické bolesti, a když se tramvaj rozjížděla, do otevřeného okénka zakřičel: „Buď zdráva, královno mých nočních polucí.“
Viděl ještě, jak dívka zčervenala, stejně jako zahlédl, kterak dělníci odložili Blesk, a na dívku pohlédl s dychtivostí a otazníky v očích domnívaje se, že by mohla být i jejich královnou nočních polucí.
Básník tehdy zatloukl poslední hřebíček do rakve – královnu svých nočních polucí už nikdy neviděl.
Bolelo to.

Kouzelný Kuko

Včera mi zavolal kamarád Petr Fořt, mimo jiné český manažer skupiny Horkýže slíže, a pochvaloval si, jak se jeho ovečky vzorně chovají. Při té příležitosti zmínil incident, který měla ve čtvrtek kapela Neruda (jinak též Matěj Ruppert a Roman Holý) na internátu v Karlových Varech, kde z jeho oken v noci vyhodila televizi a další věci ze zařízení pokoje.
V kontextu uvedl, že Horkýže slíže si v krásném slunečném počasí vyjednali exkurzi do pevnosti Josefov v Jaroměři a nezapomněli navštívit ani zoologickou zahradu ve Dvoře Králové. Krásný námět na glosu.
Dnes (v neděli 18. 3.) jsem tedy zavolal Kukovi, zpěvákovi skupiny Horkýže slíže, a zeptal jsem se ho, jak to bylo. Kuko je zvláštní člověk, chlapík, kterého mám rád proto, že z něho padají fóry jen tak mimochodem. Když jsem s ním dělal před mnoha lety první rozhovor, na uvítanou mi do telefonu řekl: „Já jsem Kuko, ale neptej se mě proč.“
Dnes se zase rozněžňoval nad krásami zoologické zahrady a nezapomněl podotknout, že se byli s celou tou jeho punkovou kapelou podívat na mládě orangutana a bylo to krásné.
Když jsem se ho zeptal, jestli někdy vyhazovali věci z oken hotelů a rozbíjeli zařízení ubytoven či šaten, bezelstně odpověděl: „Dělali jsme to. Ale pak jsme si přečetli nějaké knihy, vyslechli jsme slovo boží a stali se z nás lepší lidé.“
Myslím si, že tahle věta by se měla někam vytesat. Tak alespoň na tyhle stránky.
Ta glosa vyjde v deníku Právo v pondělí 19. března.

Tesco má na podvod systém

Někdy před dvěma lety vás při návštěvě Tesca (což je velká síť prodejen) zbombardovaly svou přítomností vcelku hezké dívky. V ruce měly propagační materiály a nabízely Clubcard, umělohmotnou kartičku, se kterou jste pak měli chodit nakupovat.
Do ní se vám měly načítat body napočítané z ceny za vykonané nákupy a po nějakém čase vám mělo Tesco na základě sečtených bodů poslat poukaz na nákup zboží v hodnotě směšné, leč aspoň něco.
Trvalo dlouho, než tak Tesco učinilo poprvé. Na první a druhý pokus onen poukaz ale skutečně platil a pokladní vám odečetl například sedmdesát korun tak, jak na poukazu stálo. Nyní ale chytráci z Tesca konečně vymysleli způsob, jak vám slevu odepřít. Probíhá to následovně.
Ráno vezmete poukaz na devadesát korun, vyrazíte do podvodného Tesca s tím, že nákup bude o tu částku levnější, a rozšoupnete se tak, že si namísto čtyř roliček toaletního papíru koupíte roliček osm a ještě přidáte dvě fidorky.
Když na vás dojde u pokladny řada, prodavač, charakteristický ekzémem v obličeji, vezme poukaz, počmárá jej svým podpisem a ujistí vás, že vám částku odečte. To ale neudělá, a aby to nebylo tak nápadné, přijde na to sám. Omluví se a řekne, abyste šli na přepážku Informace, kde vám oněch devadesát korun s radostí dají.
Je vám to podezřelé, ale s osmi roličkami toaleťáků pod paží se k Informacím přesunete. Tam je přítomna zoufale nekompetentní holčina, které se vyznačuje tím, že čmárá do novin těch, kteří si je koupili jinde, aby tím potvrdila, že to nejsou noviny z Tesca.
Když ji řeknete, co by měla udělat, zatváří se mimořádně hloupě a řekne vám, že ona žádné peníze nevydává. Namítnete-li, že vás za ní poslal pokladní, okřikne vás, ať nemluvíte sprostě, že moc dobře ví, že pokladní je sprosté slovo.
Potom se zamyslí a nabídne řešení. Vraťte již zaplacený nákup a jděte to s novou várkou zkusit k pokladně znovu. Na to konto je vám jasné, že jste prohrál, protože absolvovat druhé kolo ve společnosti blbců a v podniku, který vymýšlí, jak vás oškubat, nemá smysl. Zase byste prohráli.
A tak z vás vypadne nějaká ta „píča“ a „prdel“, flusnete za zem a naštvaně odcházíte.
V hlavě máte nicméně jasno. Tesco o svých devadesát korun připravíte v následujících dnech, a to velmi rafinovaně. A jak už to tak ve válce bývá, berou se i bonusy.

Van Halen znají svou cenu i po letech

Čtyřicet let od svého vzniku oslavuje letos americká hardrocková legenda Van Halen. Skupina se nicméně musela v posledních letech popasovat jak s personálními změnami, tak s potížemi kytaristy Eddieho Van Halena, jenž bojoval se závislostí i chorobou.
Návrat v podobě alba A Different Kind Of Truth je nadějí pro klasický rockový zvuk vůbec. Van Halen na něm totiž zůstali věrni starým časům. Částečně jistě proto, že v sedmdesátých letech hrál hard rock s výraznými kytarovými postupy prim, částečně proto, že se k mikrofonu vrátil původní zpěvák David Lee Roth (nahradil Garyho Cherona).
Byť pak baskytaristu Michaela Anthonyho zastoupil Wolfgang Van Halen, další z rodinného klanu, není pochyb o tom, že kalifornská čtveřice šla ke svým hudebním kořenům velmi rozhodně. Napovídá to hned první skladba Tattoo, potvrzují to pak všechny ostatní, včetně countryově laděné Stay Frosty.
Lee Rothův pěvecký projev sice po letech trochu ztratil na síle, nicméně barva hlasu je stále excentricky vzteklá a jsou v něm i rock’n’rollové manýry. Všechny pasáže, v nichž hraje prim kytara Eddieho Van Halena, pak vystupují rázně do popředí. Jeho hra nebyla na albech zachycena drahně let, pročež chuť, která z jeho stylu prýští, je přirozená.
On a Lee Roth jsou magnetem kapely, poznávacím znamením a rodinným stříbrem. Je v podstatě jedno, že se to z dnešního pohledu odehrává v jakémsi retro oparu.
Oproti předešlému albu Van Halen III (1998) se projev formace liší. Zatímco minulý počin byl trochu potemnělý a vážný, novinka zní vesele, jako by se radovala z rozpuku stylu v sedmdesátých letech minulého století.
Mostem mezi starými a novými Van Halen je skladba Honeybabysweetiedoll. Je v ní poctivé muzikantství minula i aranžérská rozšafnost a rytmické změny připadající spíše současné době. Přestože je to v kontextu tvorby Van Halen poměrně alternativní píseň, v běhu alba je to přiznání faktu, že znají svou cenu.
Bylo by naivní očekávat od této kapely prudce moderní počin. Naprosto přirozené naopak je, že potvrdila stylovou příslušnost. Co na tom, že má její poněkud nahrávka archaický zvuk, když se v sedmdesátých letech dělala poctivá hudba přesně takhle.

Van Halen: A Different Kind Of Truth
Interscope/Universal Music, 50:12
Hodnocení 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 15. března 2012)